20. neděle v mezidobí C / 10. neděle po Trojici

Autor:
Publikováno:

Iz 5,1-7

Úvodní verše slibují krásnou svatební či zásnubní píseň, očekávaný milostný jinotaj se vzápětí převrací v obžalobu. Je to obraz Hospodina, jenž věnuje veškerou láskyplnou péči svému lidu, který jej zklamal. Stupňovaná žaloba prozrazuje pocit zrady, v nějž vyústil milostný příběh Hospodina a jeho lidu. Vzplanutí spravedlivého hněvu a vykonání trestu je pochopitelné. Péče a ochrana jsou odňaty a vinice (Izrael) je vydána napospas zkáze. V.6d jednoznačně určuje, kdo je tím rozhořčeným zklamaným ženichem – jen Hospodin může zakázat mrakům dštít. (Obraz vinice – nevěsty je v Pís 8,12, obraz zahrady v Pís 4,16; 6,2; vyvolený lid jako ušlechtilá réva vystupuje v Ž 80,9-12, srv. níže.)
Vztah textu k Evangeliu (L 12,49-56) spočívá v nabídce spravedlnosti, práva a milosti, na niž se odpovídá bezprávím, křivdou a nenávistí, dovršenou křtem - smrtí Ježíše. Hořký plod Kristova kříže a jeho nepřijetí má pro „vinici“ jednoznačné důsledky.

Jr 23,23-29

Boží urážkou tu není modloslužba, ale znetvoření víry a zvěsti, její instrumentalizace a hrubé poškození církve. Nepravdiví proroci dávají falešné naděje a lžou jeho jménem, provozují planý výklad snů, zamlčují nutnost pokání. Před tím musí prorok varovat a uvést na pravou míru jejich nepravdivé řeči o pokoji v situaci, kdy se den soudu blíží. Řeči o „výnosu Hospodinově“ měly předtím legitimovat postup proti nepřátelům a podtrhnout výlučnost a nadřazenost vyvoleného lidu.

Ž 80,1-2.8-19

Obraz vinné révy – Izraele a Hospodina – vinaře., který přesadil lid z Egypta do zaslíbené země, ale zklamán ji ponechá bez své ochrany a záštity (Viz Iz 5,1-7).

Ž 82

Bůh triumfuje nad všemi božskými mocnostmi v polyteistickém konciliu, zjednává právo a spravedlnost proti všem nepoctivým soudcům, vedle něj není souběžné božské alternativy.

Žd 11,29-12,2

Výčet divů víry odkazuje ke starozákonním postavám a jejich příběhům jako identifikačním vzorům. Nejprve jsou to příklady, jak lidé ve víře dosáhli požehnání a vyplnění svého časného zaslíbení, od archetypálního vyjití z Egypta (v.29) přes vítězství doby soudců a králů až ke vzkříšení mrtvých (v.35), např. syna vdovy ze Sarepty (1Kr 17,22nn) a chlapce Sunamítčina (2Kr 4,17nn). Další příklady mluví o martyriu, důkazu nejvyšší oddanosti hodnotě víry, jíž je vztah lásky k osobnímu Bohu. Ve v.35 jsou připomenuti Eleazar, jeho bratři a matka (2Mak 6,18n), kteří se odmítli zradou víry zachránit před umučením. Posměch a pouta stihla Jeremiáše, kamenování Zachariáše Jojadova (2Pa 24,21; Mt 23,35), pilou byl podle legendy umučen prorok Izajáš. Nedočkali se hned nebeské blaženosti, protože tam ještě nevstoupil Kristus, na jehož výkupnou smrt bylo třeba počkat.
Ti svědkové sledují „náš běh“ (v.12,1), doplnili oblíbené Pavlovo přirovnání života k běhu v aréně jako diváci, kteří prožívají spolu s běžcem jeho zápas: „církev vítězná“ (můžeme-li tak extrapolovat) „fandí“ v cílové rovince „církvi bojující“ (každému jednotlivci), k odvaze odvrhnout zátěž hříchu na cestě k cíli v Kristu. Svědkové však nejsou jen diváky, ale již dříve dorazivšími závodníky; o to větší a upřímnější je jejich zápal pro své druhy na dráze. (V souvislosti Pavlovy sportovní metafory je zajímavé povšimnout si Žd 10,26-39 s objasněním případného podlehnutí slabosti.)

L 12,49-56

Oheň soudu je současně očistným ohněm Ducha sv. (v.49). Křest je metaforou násilné, mučednické smrti. Ježíš kráčí vstříc záhubě, klesá ke dnu, je ponořován, mizí. Opět se ale vynoří, a baptisma se dovrší jako podobenství překonání smrti (v.50). Je to zkouška, křest ohněm, jenž přináší reálné ohrožení a není nějakou duchovní hříčkou. Ježíš nepřináší v ohni na zem pokoj (v.51) jako pohodlnou cestu, kde stačí nabrat na začátku správný kurs a pak se už jen vézt, vždyť sám takovou nemůže nastoupit. Ježíšova pravda není žádné harmonizující učení o všeříkajících duchovních procesech a bezbřehá tolerance rozplývající se do (sebe)vytracena. Oheň je i paralelou vstupu do Božího království: jedině skrze oheň soudu dosáhne člověk Boží říše. Očistu ohněm lze jen podstoupit nebo nepodstoupit. Rozdvojení možností je nevyhnutelné, neboť rozhodnutí pro Ježíše nebo proti němu je neodkladné. Rozdělení zasahuje i do nejužších mezilidských vztahů. Ta skutečnost (v.53) je natolik závažná, že ji Ježíš popisuje eschatologickým výrokem proroka (Mi 7,9). Právě v Ježíši oheň soudu a s ním Boží království přichází. „Znamení tohoto času“ je zřetelnější než běžné meteorologické souvislosti. Pokud nejsou lidé schopni rozeznat, že Boží království se přiblížilo, jejich naděje na vstup se vzdaluje. Z kontextu následujícího podobenství (v.58n) je zjevné, jak je právě teď ještě možné skrze pokání a obrácení k Boží vůli urovnat spor, dosáhnout „mimosoudního vyrovnání“ a nepropadnout tak u soudu, jenž by jinak dlužníka odsoudit musel (v.59). Tak je pravda obojí – Ježíš nepřinesl takový pokoj, který by spočíval v nerušenosti (v „klídku“ a „pohodičce“). V nejzazším a nejhlubším smyslu slova je ale v nabídce Kristův pokoj.

12,49-52 je Lukášovská látka na základě vlastní redakce Q. Paralela v Mt 10,34 hovoří v obrazném protikladu: Ježíš nepřinesl pokoj ale meč. 54-56 mají paralelu u Mt 16,2-3, jenž užívá termínu „znamení časů“ (sémeia tón kairón).

-js-

Starokatolická kolekta:

Bože a Otče lidstva,
vzhlížíme k Ježíšovi,
který není prorokem iluzí a falešných nadějí,
ale všechny těžkosti života nese s námi.
Daruj nám vytrvalost a rozhodnost
a dej nám jít s jistotou cestou víry.
O to tě prosíme skrze Krista,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a působí na věky věků.