Čekejte - bděte - buďte připraveni!
Nehledejte konečné naplnění svého života teď a tady, máte se ještě nač těšit!
Kontext čtení:
Iz: Falešná je bohoslužba, která si chce naklonit Hospodina na naši stranu a legitimovat tak stávající status quo. Smyslem bohoslužby je naklonit nás na stranu Boží - v tom je Hospodin oslaven. Obrácení se projevuje vyznáním vin a ohledem na chudé.
Gn: Boží budoucnost se nám otvírá ve víře. Víra se děje tam, kde chápeme, že sami svou existenci nemůžeme zajistit, a spoléháme na Boha, který je naší "přehojnou odměnou". Ne správný světonázor, ale taková víra ospravedlňuje.
Žd: Víra je definována otevřeností budoucímu, vědomím provizornosti přítomné situace. Znamená však také už teď se vydat na cestu k Budoucímu.
Výklad:
(s pomocí EKK)
Po předchozích oddílech o majetku, existenčních starostech učedníků a hmotném zabezpečení života se nám otvírá další perspektiva. Člověk se v tomto životě nemá ubytovat ("tohle ještě není cíl..."), naplnění lidské existence je zatím skryto v očekávání. Bůh nám otvírá novou budoucnost. O vstup do ní je však možné se připravit strachem, sobectvím nebo lhostejností.
32.
Bůh je zde prezentován jako ten, který dává. Jeho darem je třeba poměřovat i následující výzvy. Království nelze chápat prostě jako označení budoucího časoprostoru: je to prostor, který zahrnuje stvoření, vychází z něj a obnovuje ho; čas, který vstupuje do našeho času a proměňuje ho.
Označení splečenství učedníků jako "stádečka" dnes znovu aktuální. Menšinovost církve je třeba chápat pozitivně: brání triumfalismu. Království není církvi dáno k dispozici, ale pouze v její vázanosti na Pastýře.
33.
Jde o hodnotu chudoby samu o sobě nebo o důraz na sociální angažovanost? Pro Lukáše je typický sociální akcent zvěstování o Božím království. Ne jako chlácholení nemajetných a ubohých, ale jako nekompromisní výzva bohatým a důstojným, kterých zřejmě právě v lukášovských helénských obcí ch byla řada ("Vznešený Theofile..."). Právě proto (nikoli přesto) lukášovský Ježíš žádá zřeknutí se majetku. Z textu však nelze vyvozovat ideál chudoby. Řecký výraz je třeba interpretovat spíše jako: rozdejte jako almužnu, využijte majetek pro skutek milosrdenství... Bohatství majetných se tedy má stát prostředkem solidarity s chudými.
Druhá část verše zaslibuje dávajícím nevyčerpatelný poklad a měšce, které se nerozpadnou. Ježíš reaguje na lidskou touhu po neporušitelnosti a nezničitelnosti, živou v židovské apokalyptice i řecké moudrosti. Svět stárne a pomíjí, ale ten, kdo nežije, aby shromažďoval a schraňoval, ale aby se sdílel a vydával, nepropadá zkáze, ale je zachován pro věčnost.
Identita člověka nestojí na majetku - ani na jakémkoli jiném "mít": člověk sám sebe nalézá v sebevydání (Ježíšova paradoxní logika: kdo život ztratí, ten ho nalezne).
34.
Zde Ježíš vystihuje podstatu problému lidského vztahu k majetku. Srdce je ohniskem lásky a touhy. Ty ovšem mají směřovat vždy k osobě: k Bohu a člověku. Majetku nenáleží "být milován" nebo "být toužebně přán". Taková "touha" a "láska" rozežírá lidské srdce a odděluje člověka od bližních i Hospodina.
35.
Správný vztah k majetku ovšem nemá odůvodnění jen v solidaritě s chudými, ale je zařazen do souvislosti s celým životním nasměrováním učedníka. Obraz "přepásaných beder" a "zažehnutého světla" odkazuje k praxi paschální hostiny a tedy události vysvobození. Pás usnadňoval chůzi a práci, je památkou nočího východu Izraele z Egypta. V noci se obyčejně odpočívá, ale Izrael v noci vyšel na cestu ke svobodě a o půlnoci také židovská tradice očekávala Mesiáše. Učedník má být svobodný od toho, co jej ve světě poutá.
Přepásaná bedra tedy vyjadřují pohotovost ke službě. Rozsvícená svíce zase bdělost a připravenost: v tehdejší době se nedalo v případě potřeby škrtnout zapalovačem, zažehnutí lampy trvalo nějakou dobu. Hořící lampa je zároveň symbolem Boží milosti.
36.
Tento verš můžeme chápat jako hutnou alegorii - zajímavou tím, že zde není k něčemu připodobňováno Království, ale sami učedníci (význam církve v dějinách spásy!). Pánem je Kristus, lidmi jsou učedníci, svatbou Boží království, odchodem pána nanebevstoupení a příchodem parusie. Důraz je položen (v souvislosti s paschální symbolikou předešlého verše) na ochotu učedníků vyjít z domu otroctví, otevřenost Přicházejícímu...
37.
Učedníci nejsou blažení pro budoucí odměnu, ale pro přítomný postoj k Pánu a skryté, ale již působící realitě Božího království. S Kristem Pánem se setkáváme jako se služebníkem - nejen v jeho životě, smrti a vzkříšení, ale i v jeho druhém příchodu. Křesťané mají už teď žít v perspektivě "velkého obratu", jak ho opěvuje magnificat: vladaře svrhl, ponížené povýšil...
38.
Kristus nepřijde, když je očekáván: nikoli o půlnoci, jak se očekávalo (ostatně i u Komenského se setkáme s vývody o tom, že parusie nastane zřejmě v neděli!), ale třeba ve dvě nebo ve tři ráno (v pondělí nebo ve středu...), až budeme spát nebo budeme mít plné ruce své všední práce.
Bdělost neznamená psychologický stav, ale základní životní orientaci: službu druhým, která nelpí sama na sobě a je ochotná nechat se obsloužit samotným Kristem (otevřít dveře).
39.
Lukáš chce zřejmě zdůraznit, že křesťané neví, kdy Pán přijde, ale toto nevědění má být sokraticky vědomé: vím, že nevím... Teprve toto uvědomělé nevědění totiž vede k bdělosti a nikolik k indiferentnosti.
Zajímavé je, jak v tomto verši naráz pána domu nahrazuje postava zloděje. Je to zřejmě varování těm, kteří s Kristovým příchodem nepočítají. Zloděje totiž narozdíl od majitele nikdo nečeká.
40.
Znovu zdůraznění nevypočitatelnosti okamžiku parusie. Přijde v hodinu, o níž platí (doslovně přeloženo): nedomníváme se, nemáme za to, nezdá se, že by měl přijít.
Evangelijní výzva dospěla od čekání (v. 36) přes gradující bdění (v.37) k připravenosti. Není řečeno: "Připravte se !", ale "buďte připraveni" - pasivum je zde důležité. Nemohu se aktivně připravit na něco, co si nedovedu představit a nevím, kdy to přijde. Hospodin sám si mě připraví, pokud si zvolím cestu služby druhým a zbohacení Bohem místo cesty vlastních zájmů, ovládání a bohatství.
Homiletické podněty:
Bohatý je ten, kdo rozdává, protože ten může (má kam) přijmout Boží dar. Orientovat se na vlastnění s odůvodněním nutnosti zajištění života je iluzorní. Nemáme snad VŠE od Hospodina a není proto naše štěstí a naplnění v sebeodevzdání se jemu? Veškerá naše seberacionálnější zaopatřování se ve světě jednou (nejpozději v hodině smrti) selžou. Kombinovat důvěru druhému se sebezajištěním se a budováním své nezávislosti prostě nejde dohromady.
Církev je po mnoha staletích opět malým stádcem a možná přijdou opět doby, kdy bude mít se pro přiznání ke Kristu proč bát. Strach o budoucnost církve přemáhá ono "Otci se zalíbilo". Existence církve jako společenství učedníků je dána i přes svou nevěrnost a netransparentnost Božím rozhodnutím a milostí. Jejím úkolem není vytvořit pozemskou teokracii, ale být znamením Království.
Jak můžeme být připraveni a stále bdít? Je to vůbec možné? Psychologicky ne. Připravenost neleží v citové ani intelektuální oblasti, ale v rovině životní orientace, chcete-li správných hodnot. Ctností, která disponuje k připravenosti na Kristův příchod, je především pohotovost ke službě bližním v kterékoli chvíli.
-kš-
Starokatolická kolekta:
Svatý a silný Bože,
daruj nám, tak jako kdysi Abrahámovi a Sáře,
sílu víry ve tvou blízkost.
Nedopusť, abychom ve své bezmoci byli sklíčeni,
ale dej, abychom s ochotou víry kráčeli vstříc
tvému Synu, našemu Pánu a bratru Ježíši Kristu,
který s tebou a s Duchem svatým
žije v našem středu nyní a navěky.