Tematizace:
Láska k Bohu a láska k bližnímu.
(Nejen chlebem živ je člověk.)
Kontext biblických čtení:
Amosova výstraha odkazuje k lidské snaze zabezpečit se svým snažením, výkonem, byznysem - na úkor druhých. Ta je odsouzena k marnosti: nedá nasycení, skončí však (v tomto textu žel příliš pozdním) hladem po Božím slově.
Abraham sice podoben evagelijní Martě obsluhuje své hosty, v nichž se setkává se samotným Hospodinem (viz pravoslavné ikony Trojice s motivem Abrahamových hostů), ale setkání vrcholí tím, že Abraham stojí a naslouchá - a uslyší životadárné slovo zaslíbení.
Podle epištoly Koloským nejsou křesťané jen žáky, poslouchajícími, interpretujícími a přdávajícími slova svého Mistra. Jsme účastni tajemství Krista mezi námi a v nás.
Text:
V příběhu vystupuji Marie a Marta (dle J 11,1 sestry Lazarovy) a Ježíš jako Kyrios - Pán na cestě do Jeruzaléma.
Vyprávění zaujme tematizací protikladů:
mnohé - jedno
činění - naslouchání (diakonie - liturgie)
aktivní - kontemplativní
...lze využít při úvodení posluchačů do problematiky (podobné rozpory každý zná).
Exegeticky je zásadní návaznost na předchozí perikopu s chválou Samařanova milosrdného činu. Podobenství o Samařanu i vyprávění o Ježíšově návštěvě u dvou žen lze chápat jako (hagadický) výklad dvojpřikázání lásky jakožto cesty k životu (v. 25-28). Zatímco podobenství o milosrdném Samařanu odkazuje k přikázání blíženské lásky, vyprávění o Marii, naslouchající slovům Páně, je vyjádřením lásky k Bohu.
Příběhem tematizované opozice můžeme tedy nyní přesněji specifikovat:
láska k Bohu - láska k bližnímu
slyšet - vidět
V lásce k bližnímu tvoří první krok "vidění" jeho nouze, v lásce k Bohu "slyšení" jeho slova. Ve vztahu k Bohu nefungují stejné principy jako ve vztazích s lidmi. Marta jako by kopírovala přístup milosrdného Samařana: pečuje o Ježíše, slouží mu, hostí ho... Jenže to před Bohem "nefunguje". Ve vztahu k němu nelze stavět na výkonu (skutcích), u něj jsme vždy jen hosty, těmi, kdo přijímají...
Oba texty slouží jako mez výmluvám: Kdo je můj bližní? Kdo je můj Bůh? V pozadí perikopy je vyznání: Bůh je zde pro nás v Ježíši Kristu, je nám nablízku, můžeme slyšet jeho hlas. Pokud se však jeho slovu neotevřeme, klameme sami sebe stejně jako zákoník, který chtěl vidět své bližní pouze v těch, které toho považoval za hodné.
Naslouchání slovu není nic automatického: vyžaduje čas, soustředění a správnou hierarchizaci hodnot.
Text chce bránit pouhému aktivismu bez modlitby. Odkazuje k základu a doplnění opravdové křesťanské diakonie.
Homiletické podněty:
Nelze rozdělovat lásku k Bohu a bližnímu (natož stavět první nad druhou). Ale přece tak často jsme schopni mluvit o etice "jako by Boha nebylo". Dopřejme si jednou čas přemýšlet také o první části dvojpřikázání lásky. Můžeme tak učinit pojednáním o otázkách modlitby, meditace, spirituality...
Už staří Římané znali rozdělení času na "otium et negotium" (klid a zaměstnání). V křesťanské tradici pak zakořenilo ono benediktinské "ora et labora" (modli se a pracuj). Patří to k rytmu našeho duchovního života?
Svatý Benedikt ve své Řeholi říká, že ničemu nemá být dávána přednost před modlitbou. Možná to platí v klášteře. V mnoha životních situacích z toho udělat maximu by bylo nekřesťanské. Ale přece: Ze slyšení Božího slova a modlitby roste veškerý křesťanský život, včetně praktické služby druhým, diakonie. Jen jedno nezbytné.
-kš-
He Qi: Marie a Marta
Starokatolická kolekta:
Bože, náš Otče,
přicházíš k nám v Ježíši Kristu
a dáváš nám důvěru v život v plnosti.
Dej, ať při všech starostech a povinnostech, které nás denně zavalují,
nepřeslechneme jeho slovo.
Prosíme tě o to skrze něho,
Ježíše Krista, tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije v našem středu nyní a navěky.