Am 7, 7-17
Prorokovi Ámosovi je oznámeno Hospodinovo velmi tvrdé slovo na adresu Izraele, poslední varování, nebo spíše vyhlášení rozsudku. Viny nebudou promíjeny a posvátná místa budou rozmetána. Jinými slovy Hospodin odvrací svou tvář od Izraele; nebo spíše odvrací tvář milostivého otce a ukazuje naopak tvář přísného soudce. I takový je Bůh. I takový může být Bůh. Co k tomu dodat? Pravděpodobně to, že si to Izrael asi zasloužil. Konec, finito, Schluss? Ptáme se však dále, musí pykat Izrael za hříchy svých králů? Situaci můžeme pochopit ve zkratce takto: král je Izrael a Izrael je král. Tvrdá slova prorokova jsou určena králi, on byl odpovědný před Hospodinem, král měl být tím nejvěrnějším služebníkem, král je Izrael, král je kult, král je přeneseně posvátným návrším. Ovšem nejde zde nikoli o výsadu ve smyslu staro-orientálních vládců (Egypt, Babylón), nýbrž zde jde o nejvyšší odpovědnosti. Je ovšem soud posledním Božím slovem? Nemá přece jenom přichystánu v záloze ještě nějakou velmi taktickou změnu?
Dt 30, 1-10
Oproti Ámosovu proroctví slyšíme vpravdě slova evangelia. Zde naopak ukazuje Bůh svou milostivou tvář. Izraeli je otevřena budoucnost, které je nesena ve znamení společenství s Bohem. Sám Bůh se ujme svého lidu a povede ho k sobě. Sám Bůh tu zaslibuje svou věrnost, věrnost smlouvě, kterou s Izraelem uzavřel. Nesmíme však opominout, že věrnost smlouvě se žádá také na Izraeli. Smlouvu tvoří dva partneři, ne jeden. Odpadne-li jeden, pak ten druhý se stává tomu odpadlíku hrozivý věřitel a z odpadlého partnera se stává nevěrný dlužník toho, k čemu se zavázal, tomu, se kterým držel smlouvu.
V případě Ámosova proroctví je to Izrael, který odpadl od smlouvy. S jakým pak se asi setká Bohem, než že s hrozivým soudcem. Nebo je Bůh naprosto neutrální veličinou, se kterou můžeme jeden den žonglovat tak, druhý den zase onak?
Deutoronomium nám však svědčí, že Bůh chce v prvé řadě s člověk držet smlouvu, na řetězec lidské nevěry nakonec odpovídá zjevením svého Syna. Zde již vědomě odkazuji na dějiny spásy.
Žalmy
Ž 8, 2
Co dodat? Ano Hospodin je vznešený.
Ž 25, 1-10
Jde zároveň o chvalozpěv, vyznání a úpěnlivou prosbu. K Hospodinu lze volat v úzkosti, je dobrým útočištěm. K Hospodinu lze volat i s vědomím vlastní viny, neboť podle svědectví žalmisty, je Hospodin natolik dobrotivý, že ukazuje i hříšníkovi cestu. I hříšníka přijímá, aby se napravil. Žalm nám ukazuje, že k Hospodinu máme volat i s či právě s vědomím viny, ke komu jinému se obracet? A konečně v Hospodinu lze nalézt útočiště, očistu, tím ,že se ukazuje jako věrný svému zaslíbení, smlouvě.
Epištola
Kol, 1, 1-14
Navazuje na evangelium a na Kristovu výzvu k následování. Víra na základě evangelia není a nemůže být pastí zákonického náboženství (křesťan se nemůže dostat do posice, do situace kněze a levity). Víry může přinášet daleko víc než je předepsáno, víra plodí dobré ovoce lásky.
Evangelium Lk 10, 25-37
Překlad
ČEP
25 Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: "Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?"
26 Ježíš mu odpověděl: "Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?"
27 On mu řekl: "'Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí' a 'miluj svého bližního jako sám sebe'."
28 Ježíš mu řekl: "Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ."
29 Zákoník se však chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: "A kdo je můj bližní?"
30 Ježíš mu odpověděl: "Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého.
31 Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu.
32 A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho.
33 Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem;
34 přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral.
35 Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: 'Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.'
36 Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?"
37 Zákoník odpověděl: "Ten, který prokázal milosrdenství." Ježíš mu řekl: "Jdi a jednej také tak."
Pracovní překlad
25 A hle, jakýsi zákoník vstal a zkoušel ho, řka: "Mistře, co mám učinit, abych obdržel život věčný za dědictví?"
26 On pak mu řekl: "Co je napsáno v Zákoně? Jak čteš?"
27 On pak odpověděv, řekl: "Budeš milovat Pána, Boha svého z celého srdce svého a v celé své duši i v celé své síle a v celé své mysli a bližního svého jako sebe samého."
28 Řekl mu pak: "Správně jsi odpověděl. Toto čiň a budeš žít."
29 On pak chtěje sám sebe ospravedlnit, řekl Ježíši: "A kdo je (vlastně) můj bližní?"
30 Ježíš přijav otázku (přistoupiv na diskusi), řekl: "Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a upadl mezi (narazil na) lotry. A ti jej svlékli, ztloukli a odešli, zanechali jej polomrtvého.
31 Náhodou pak jakýsi kněz sestupoval toutéž cestou a i když ho spatřil, obešel jej.
32 Podobně pak i levita přišel k tomu místu a i když i on spatřil, obešel.
33 Jakýsi pak Samařan, kráčeje po cestě, přišel k němu a když viděl, byl pohnut soucitem.
34 I přistoupil, zavázal jeho rány, naliv (na ně) víno a olej, naloživ pak jej na vlastní dobytče, zavezl do hostince (zájezdní hospody) a postaral se o něj.
35 A druhého dne vyndav a dal hospodskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj a kdybys cokoliv vynaložil navíc, já, až se budu vracet, v tom se (s tebou) vyrovnám'.
36 Kdo z těch tří se tobě zdá, že se stal bližním tomu, který upadl mezi ty lotry?"
37 On pak řekl: "Ten, který s ním učinil (měl) milost." Řekl mu pak Ježíš: "Jdi a i ty čiň podobně."
Analýza:
Celou perikopu lze rozdělit do dvou částí: první od v. 25 do v. 28 a druhou od v. 29 do v. 37. První část je charakterizována jako učený rozhovor dvou znalců Písma nad určitým problémem. Rozhovor probíhá formou otázky (v. 25), protiotázky (v. 26) a odpovědi (v. 27) a je uzavřen pochvalou a výzvou k jednání (v. 28). Takto strukturovaný rozhovor byl běžným způsobem rabínské disputace tehdejší doby. Druhá část probíhá podobně, vykazuje také rysy učeného rozhovoru (otázka v. 29; protiotázka v. 36; odpověď v. 37 a opět výzva k jednání v. 37b). Rozdíl vůči první části je v tom, že je to zde Ježíš, který vypráví jako normativní autoritu příběh podobenství, na rozdíl od první části, kde je jako autorita zákoníkem citován text zákona (Dt 6, 4-5; Lv 19, 18).
Postavy:
Ježíš, zákoník, kněz, levita, Samaritán, přepadený, lotři, hostinský.
Výklad:
v. 25:
Můžeme si položit otázku, zda onen zákoník hledá skutečně cestu k věčnému životu, nebo zda chce jen Ježíše vyzkoušet. Možná, že jeho záměrem je obojí. Na začátku snad více převažuje touha Ježíše zkoušet, přesto probíhající dialog mezi jimi jaksi změní zákoníkův postoj. Naopak je to nakonec Ježíš, který ho zkouší. Změnu obratu napovídá zmínka, že se zákoník chtěl ospravedlnit (v. 29) a začíná se skutečně vážně zajímat o obsah rozhovoru, když konkretizuje otázku "kdo je bližní".
v. 26:
Ježíš, místo aby podal vyčerpávající definici toho "jak (a co) činit k dosažení věčného života", vede zákoníka takříkajíc k centru židovské zbožnosti, k Zákonu. Lukáš zde vykresluje Ježíše jako "správně" zbožného Žida, který primárně hledá odpověď v Zákonu; není mu odnímána jeho autoritas. Přesto, jak uvidíme, nepůjde ano tak o literu Zákona, jako spíše o "činění" toho, co Zákon požaduje. To naznačuje již zákoníkova otázka "co mám činit" a Ježíšova protiotázka "jak čteš"; ukazuje se, že pro Ježíše cílem není sám Zákon, ale jeho aplikace. Mohli bychom říci, že tématem není problematika skriptologie, ale spíše otázka soteriologická. Dále z Ježíšovy protiotázky a zákoníkovy odpovědi se ukazuje, že soteriologická otázka není projednávána kategoriemi milosti či odpuštění hříchů, ale je přetažena na rovinu lidské angažovanosti, které se konkretizuje v projevu dvojí lásky; lásky k Bohu a lásky k bližnímu. Ježíš svou protiotázkou chce obrátit zákoníkovu pozornost k nejvlastnějšímu jádru Zákona.
Antropologické výpovědi "z celého srdce, v celé své duši, v celé své síle a v celé své mysli" nechtějí sloužit k rozlišení jednotlivých funkcí lidské osobnosti, jimiž se má realizovat láska k Bohu, ale jde o výraz celistvosti lidské individuality. Srdce může naznačovat lidskou vůli, duše lidské vědomí, síla osobní energii, mysl inteligenci. Podle mého můžeme říci, že láska k Bohu není záležitostí jakéhosi zákonem nařízeného automatismu, strnulého plnění zákonných a náboženských povinností, ale je živým a dynamickým vztahem dvou osobností (Boha a člověka). Takto chápanou lásku k Bohu potrhuje druhá výpověď (Lv 19, 18) o lásce k bližnímu, kdy má jít o stejně tak vřelý a živý vztah dvou osobností, který je vyjádřen tzv. "zlatým pravidlem".
v. 28:
Zákoníkova odpověď Ježíše uspokojuje, jeho výzva přesto naznačuje, že nejde o to, co je vlastně v Zákoně psáno, ale o "činění" toho, co Zákon požaduje.
v. 29:
Jak už jsme naznačili, zákoník se dostal v dialogu s Ježíšem do potíží. Nejprve chtěl Ježíše zkoušet, snad aby ho nachytal při nějaké chybě, aby ho pak následně mohl zesměšnit před celým shromážděním učedníků a zástupů. A nakonec to byl sám Ježíš, kdo zákoníka zkoušel ze znalosti Písma. Tím se role naprosto obrátily. Zákoník se chce ospravedlnit, což můžeme chápat dvojím způsobem. Nejprve positivně: zákoník poznal svou chybu, zastyděl se, uznává Ježíšovu autoritu, chce se ospravedlnit a bere rozhovor s Ježíšem vážně a konkretizuje otázku, kterou klade již ne z touhy Ježíše zkoušet, ale z touhy dobrat se pravdy (Z textu však jasně vysvítá, že tato varianta je nereálná.). A za druhé negativně. Zákoník poznal, že má před sebou daleko těžšího soupeře, kterého z počátku trochu podcenil. Poznal, že první kolo zápasu prohrál, chce se ospravedlnit (ve smyslu zachovat tvář, posici, postavení) a nabírá síly do druhého kola, aby dotáhl boj do vítězného konce. Otázka "kdo je můj bližní", je daleko záludnější či daleko většího kalibru než předcházející. Zároveň si všimněme, že svou otázkou ze svého zorného úhlu vytratil vertikální rovinu, neboť otázka po Bohu není položena. Možná, že otázka po Bohu je již zodpovězena, že v tomto případě je věc zcela jasná.
v. 30:
Velmi dramaticky představuje scénu a vysvětluje, jak k tomu asi došlo, že někdo leží polomrtvý vedle cesty.
vv 31-35:
Na pozadí této dramatické scény se objeví tři postavy. První dvě patří k oficiálnímu a váženému světu židovského kultu (postavy kněze a levity patří k židovskému kultu nepochybně), třetí postava naopak pochází pro Židy z nábožensky velmi podezřelé společnosti. Mějme na paměti, že obě prostředí, jak oficiální židovský kult a Židé obecně, tak samařská společnost, stála vůči sobě navzájem v napjatém až nepřátelském poměru.
Co se týče identity lotrů, ta nehraje nyní žádnou zásadní roli. Důležité je spíše to, co učinili a mohou klidně zmizet ze scény.
Jak se máme postavit k chování kněze a levity? Máme jejich chování hned odsoudit? Nemůžeme zamlčet, že v Ježíšově podobenství je obsažena jistá kritika. Otázka ovšem zní, kritika čeho? Obě postavy jsou tak skromně vykresleny, že nám poskytují málo prostoru k jejich hodnocení. Varuji dopředu pře velmi svůdnou psychologizací obou postav, pak by nám byly vydány na milost či nemilost. Podle mého je kritika zaměřena především na praxi židovského kultu té doby. Praktikoval se čistě, přesně a přísně podle Zákona, to je v pořádku, ale je to také vše, a v tom Ježíš vidí jádro věci. Kněz a levita udělají přesně to, co jim nařizuje Zákon - vyhýbají se polomrtvému člověkovi. Ano, všimněme si, ten člověk je charakterizován jako polomrtvý, jinými slovy, vypadal jako mrtvý, nejevil známky života, z pohledu pocestného se mohl jevit již jako mrtvola. Oba se chovají z našeho pohledu tvrdě, ale podle Zákona. Jestli je ten člověk mrtvý, pak už mu nepomůžu a jenom bych se znečistil a provinil bych se zbytečně proti Zákonu. Zda-li je ještě živý, to se nemohu přesvědčit, neboť bych se ho musel dotknout, a kdyby se ukázalo, že je mrtvý, opět bych se znečistil a provinil. Oba dva polomrtvého obcházejí, alespoň tak nějak to nařizuje Zákon. Jedná se o dokonalou past zákonického náboženství. A tímto směrem míří, podle mě, Ježíšovo kritika. Domnívám, že celkově chce toto podobenství spíše vyznít positivně a hlavní postavou je zde právě Samaritán. Podobenství není primárně kritikou, ale výzvou k následování Samaritánova chování.
Samaritán je postaven od počátku do protikladu ke knězi a levitovi. Jednak již svým původem, nyní svým, jak vnitřním, tak vnějším jednáním.
Zatím co, oba Izraelité projevili schopnost dostát povinnosti Zákona a jestli jim to bude přičteno k dobru, to nechejme na Bohu, Samaritán naproti tomu uviděl a byl vnitřně pohnut.; nejen, že projevil soucit navenek, ale sám byl vnitřně uchvácen soucitem. Zatím co, oba Izraelité viděli a šli dále; neprojevili nejmenší činnost a zájem o zraněného, Samaritánova záchranná, charitativní akce je popsána bohatým výčtem sloves ("přistoupil", "zavázal", "nalil", "naložil", "zavezl" a "postaral se"). Zatím co, oni šli dále, on naopak mění radikálně své vlastní plány, když slibuje svůj návrat.
v. 36:
Zde je nejdůležitější sloveso gegonenai. Na začátku stála otázka zákoníkova "kdo je můj bližní", Ježíš klade nyní otázku "kdo se stal bližním". Ukazuje se, že v Ježíšově logice, není bližní žádnou strnulou nábožensko-morální institucí, jasně vymezenou pomocí vyčerpávající definice či přesně promyšleného církevního (či jiného) nařízení, ale že jde o ryzí, dynamický, vždy na aktuální situaci reagující vztah člověka k člověku. Tak, jak to projevil onen Samaritán.
v. 37:
Zákoník svou odpovědí spojil vnitřní pohyb člověka to eleos (milosrdenství) s vnějším jednáním poiésas. Zároveň sám zákoník pod Ježíšovým pedagogickým vedením prodělal a dokončil svou vlastní proměnu. Na začátku zaútočil polemicky, pak se projevil rezervovaně, nyní objevil Ježíšovu logiku a přistoupil na ni. Díky Ježíšovi získal nový pohled na bližního.
Dějiny působení
Nejstarší exegeze pocházejí pravděpodobně z prostředí gnostického a okruhu Markionova. Jsou neseny v duchu alegorie. Pocestný sestupující z Jeruzaléma je vykládán jako Adam, který upadl do rukou démonů, následkem čehož "oslepl", takže nemůže nazřít Boha, svůj původ. Naproti tomu Kristus zde zastává roli Samaritána, jenž se ujímá a uzdravuje.
Alegoricky vykládají toto podobenství také Ireneus a Origenes. Ireneus postupuje tak, že Pán odkazuje své vlastnictví (tedy toho, kdo upadl do rukou lotrů) do péče Ducha svatého (má s trpícím člověkem soucit, uzdravuje jeho rány), tím že dává dva denáry (královské denáry), abychom my, všichni lidé, obdrželi od Ducha svatého pravý obraz a nápis Otce a Syna a zároveň je nám svěřen denár, abychom jej opatrovali a dále rozmnožovali a v mnohém rozmnožený pak svému Pánu vrátili. Ireneus vidí v milosrdném jednání Samaritánova dílo Kristovo a postavu hostinského alegoricky vykládá jako Ducha svatého, který poskytuje posilu, občerstvení.
Podobně Origenes. Člověk, který sestupuje z Jeruzaléma je Adam, Jeruzalém je ráj, Jericho svět, lotři jsou nepřátelské mocnosti, kněz představuje Zákon, levita naproti tomu proroky, Samaritán je Kristus, utržené rány představují neposlušnost Adamovu, dobytče znamená tělo Kristovo, které nese tíhu padlého Adama, hostinec je, podle Origena, třeba chápat jako církev; dále vykládá oba denáry jako Otce a Syna a hostinský představuje hlavu církve, jemuž je svěřena veškerá správa. Zaslíbení Samaritánovo, že se vrátí, představuje druhý příchod Kristův. Origenes geniálně spojuje ve svém výkladu christologický motiv s eklesiologický, když vykládá, že Samaritán nese naše hříchy, trpí za nás, tím že nás samotné, polomrtvé, nese na sobě, přináší nás do církve (hostince), která přijímá (má přijímat) každého a žádnému nesmí odepřít pomoc, neboť jsou do ní všichni Kristem pozváni a nadále zváni. Na základě theologie imitatio Christi předkládá také rozměr etický. Podle Origena jsme všichni Kristem vyzváni k jeho následování, k jeho imitaci (napodobování), proto i my máme mít slitování a činit milosrdenství s těmi, kteří obrazně padli mezi lotry, i my je máme naložit na svá dobytčata a nést tak jejich břemeno, neboť Kristus výzvu "čiň tak podobně" neřekl jen onomu zákoníkovi, ale říká ji, podle Origena, nám všem.
Alegorický výklad panoval v tomto podobenství téměř až do nástupu historicko-kritické metody exegeze. Je třeba zmínit, že vedle alegorické dominance svůj vliv ukázala také škola antiochijská svým moralizujícím zaměřením.
Toto podobenství hrálo také pozoruhodnou roli v myšlení Lutherově. Jedná se přinejmenším o deset kázání, která Luther tomuto podobenství věnoval. I on sahá po tradičním alegorickém výkladu, jímž rýsuje svou tradiční theologie o Božím milosrdenství a slouží mu také jako odrazový můstek ke kritice milosti na základě skutků. Především verš 35b vykládá ve smyslu opera superogatoria (jedná se o takový skutek, který dalece převyšuje to, co je požadováno). V případě podobenství, co zde vše přesahuje, je samotný Kristus. V takto nalezeném Kristu nachází Luther útočiště před výtkami ze strany odpůrců a kritiků, že ve své theologie zavrhl dobré skutky. Naopak přitakává praxi skutků lásky a zavrhuje skutky vyplývající pouze z nařízení, požadavku Zákona.
Homiletické podněty
Otázky věčného života, poměr skutků a dosažení věčného života. Téma bližního (lze rozvinout zákoníkovu otázku "kdo je bližní"). Problematika součastné praxe kultu (klady a zápory), ovšem je třeba si dát pozor na laciné moralizování a pouhé pranýřování jakýchkoli forem náboženského života a je třeba také zohlednit, že podobenství chce mluvit spíše (a především) o Samaritánovi a jeho milosrdenství a bližním (jde o positivní podobenství ne o kritiku). Velké téma se zde nabízí imitatio Christi, milosrdenství jako nedílná součást následování Krista. Je možno rozvinout, že milosrdenství není jen výsadou Boha, ale je také, řekněme, darem pro nás, totiž i my můžeme činit milosrdenství.
-ds-
Corinne Vonaesch: Dobrý Samařan
Starokatolická kolekta:
Náš Bože,
tvé Slovo je nám zcela blízko.
Můžeme podle něj žít a držet se tvých přikázání.
Dej, ať milujeme tebe a sebe navzájem,
a to celým srdcem a celou duší,
všemi našimi myšlenkami a silami.
O to prosíme tebe, Otce našeho Pána, Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a život tvoří navěky.