2Kr 2, 1-2.6-14
Elíša následuje Elijáše všude, kam jde (dokonce proti Eliájšově vůli). Věrné následování se projeví i v Elíšově žádosti o „dvojnásobný díl tvého (tj. Elijášova) ducha“. S evangelijním čtením souzní (v mírném napětí) v několikerém opakování Elíšova „neopustím tě“.(Variantní čtení 1Kr 19, 15-16.19.21 líčí povolání Elíši. Avšak vynechává Elíšovu žádost o rozloučení se s rodiči, kterému Elijáš vyhoví. Napětí mezi texty (sz a ev.) by bylo však vhodné využít.)
Ž 16
Žalmista chválí Hospodina, který se stal jeho dobrem, pevně určeným podílem, dědictvím. Hospodin je jediným a svrchovaným Pánem. Následování Hospodina je zpěvákovi útočištěm, bezpečím, radostí.
Gal 5, 1.13-25
Pravá svoboda z Božího Ducha – povolaní ke svobodě jsou povoláni nikomu neotročit, sobě, svým sklonům, své přirozenosti… Pokud se těchto věcí vzdají, Duch Boží je vede a obdarovává mnohem lepšími dary.
L 9,51-62
Evangelijní perikopa 13. neděle v mezidobí / 3. po Trojici jsou dva oddíly – Hněv učedníků proti samařské vesnici a O rozhodnutí k následování. První oddíl tematizuje zvěstování (a jeho úspěšnost či neúspěšnost) z pohledu a reakcí učedníků a jejich (ne)následování příkladu Ježíšova, druhý líčí odezvy na zvěstování a (ne)ochotu k plnému následování Ježíše. V kázání bude pravděpodobně schůdnější věnovat se jedné nebo druhé části.
Od v 51 začíná nový oddíl Lukášova evangelia, zpráva o cestě do Jeruzaléma, cestě která vede k utrpení.
51-56 Hněv učedníků proti samařské vesnici
51
„A když se naplňovaly dny“ – Lk nás upozorňuje na zlom, který se v Ježíšově příběhu děje. Jeho obličej se obrátil k Jeruzalému, k místu, kde „se rozhodne“. S očima upnutýma k cíli, přijímá Ježíš svoji úlohu – podíval se do očí svému údělu, mysl je už „napřed“ zaměstnána Jeruzalémem – tím, co ho v tom městě čeká. „Měl být vzat vzhůru“, tento obrat naráží zřejmě nejen na nanebevzetí, ale zahrnuje také utrpení, vyzdvižení na kříž.
52-53
Ježíš posílá posly – „připravit cestu Páně“, ti však narážejí na odpor. Důvod – Ježíšova tvář je obrácena k Jeruzalému (tak v 51 i v 53). Motiv nepřátelství mezi Jeruzalémem a Samařím je využit, dostává další obsah – odpor proti tváři obrácené k Jeruzalému neznamená v Ježíšově případě pouze spor mezi národnostmi a způsoby uctívání Boha, jako spíš obecnou zaslepenost a uzavřenost k trpícímu Mesiáši.
(Misie v Samaří je v Lk podání myslitelná, žádoucí (na rozdíl od Mk); jedna vesnice Ježíše a učedníky nepřijímá, do druhé však mohou odejít, tzn. nevypovídá se nic o Samařsku jako celku.) Odmítnutí a nepochopení Ježíše provází stále – jak na začátku v Nazaretě (Lk 4,29-30), tak zde na počátku (obratu) cesty do Jeruzaléma.
54-55
Zebedeovci reagují nepřiměřeně – vlastně stejně, jako vesnice – také odmítají „slabého“ Mesiáše, chtějí se projevovat silou. Ovšem Boží plán se neprojevuje mocí a silou, svatým hněvem, ani ve službách církve, ani ve jménu samotného Ježíše. Síla, kterou Ježíš vládne, je síla, se kterou pohlédl do očí utrpení a přijal ho.
„Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ – významné rukopisy toto rozříkané napomenutí nemají. Odmítání připustit, aby Mesiáš trpěl, není z Ducha Božího, nýbrž od jiných duchů – jak to mohl slyšet Petr (Mt 16, 23), nepatří na cestu, kterou Ježíš jde.
56
O jiné vesnici a jejich úspěchu v ní nevíme nic. Ježíš jde do Jeruzaléma, úkol hlásat blízkost království Božího svěřuje také svým učedníkům (Lk 10,1nn). Žádné město a místo nemá zůstat bez zprávy o záchraně (avšak to, že učedníci nebudou přijati, se stát může).
Povšimněme si rozdílnosti strategie Boží a lidské. Zatímco Bůh je králem, který by mohl svoje protivníky zabít, avšak neudělá to, lidé na sebe chtějí tuto moc soudit strhávat. Ovšem úloha církve je jiná, ve vydanosti svědčit o záchraně, která přichází od Boha. Avšak na případné odmítnutí je třeba se připravit, přijmout ho, nepropadnout duchu pomsty či malomyslnosti.
57-62 O rozhodnutí k následování
Co je to následování? Ježíš je středem víry – to mění i naše vztahy a postoje.
57-58
Ježíš je na cestě – to je nejen popis události, ale také životní styl; nejen životní styl, ale také podobenství o Cestě k životu – demonstrace křesťanského života v následování.
Výrok o liškách a ptácích, kteří mají domov, avšak Syn člověka nemá, kde by hlavu složil, logicky navazuje na atmosféru „na cestě“. Ježíšova odpověď tiší nadšení toho dotyčného, který slibuje bezpodmínečné následování, ukazuje mu, že s následováním se pojí určitá sebeomezení, snad i nedostatek a strádání. Ježíš se nevyslovuje proti takovému maximálnímu způsobu následování, naopak. Dialog ovšem chce ukázat, že takový slib má existenciální důsledky (a jak je to těžké v praxi, ukazuje Petrův příběh, Lk 22, 33.54-62). Vytrvalé následování znamená nepočítat s útočištěm, bezpečným bytem, maminčinou náručí. Ten, kdo následuje Krista, může hledat ochranu a útočiště u Boha. Dnešní evangelium zdůrazňuje, že takové Boží útočiště můžeme nalézt, pokud rezignujeme na zajištění a neustálé zabezpečování našich lidských pojistek a uzavřených hnízdeček.
Paradox Syna člověka, který je Pánem lišek, ptáků i lidí, a přesto nemá místo k odpočinutí, znovu ukazuje způsob, jakým chodí Bůh s lidmi – ve vydanosti a lásce.
59-60
V Ježíšových očích je nutné opustit otce, aby mohl člověk žít. Ježíš staví člověka před rozhodnutí zvolit si své směřování, svůj cíl. Vrátit se k mrtvým, znamená mrtvý zůstat (v duchovním slova smyslu), totiž nenastoupit na cestu k Životu. Žádné povinnosti, náboženské, rodinné, správné a slušné, nemají stát výše, než láska k Bohu. Cesta následování je spjata s evangelizací, hlásáním království Božího – znamená to také, že tato situace není pro povolaného bezvýchodná. Je Ježíšem vyslán, aby šel a všude zvěstoval království Boží. Nezapovídá mu, aby se vrátil a činil tak ve svém domě a ve své rodině, u pozůstalých. Pokud následujeme Ježíše a jeho království, žádná cesta (ani cesta k mrtvému) není vyňata z cesty Života.
61-62
Srdce toho, kdo chce následovat Ježíše nesmí být rozpolceno. Ano, ale… značí vnitřní závislost jistotách, na vztazích k rodině (práci, domu,… dosaďte si), nad které nic není, kterých nám strach brání se vzdát. Mohli bychom pokračovat dále (závislosti se nemusí týkat jen věcí pozitivních) – budu tě následovat, Pane, ale nechtěj po mně, abych se zbavil/a svých zlozvyků, abych se zřekl/a hříchu… Budu, ale ne celý/á.
Celý oddíl mluví o následování. Následování není věc libovolná a jednoduchá. Ježíš na „své lidi“ klade nároky. Provokativní, znejišťující, bolestné. Vztahy k rodině (oddíl mluví o věcech, které se týkají především blízkých vztahů a domova – místo k přebývání, otec, rodina) Ježíš neruší ani je samotné nekritizuje. Avšak staví pod nárok svého království náš vztah k nim. Boží království naše vztahy může proměnit, narovnat, uzdravit (a občas se to bez bolesti neobejde). Ve chvíli, kdy je vztah k Ježíši postaven na první místo, nacházejí svůj prostor v něm také vztahy k bližním nejbližším. Radikalita výroků je určitým „nakopnutím“, které nás vede k tomu, abychom uvažovali právě o těch „svatých a neporušitelných“ věcech rodiny kriticky, urovnávali si své priority a nechali se vést Kristem.
-ms-
Starokatolická kolekta:
Bože, náš Otče
povolal jsi nás v Ježíši Kristu k svobodě svých dětí.
Zbav nás všech nátlaků a závislostí
a daruj nám svobodu a aktivní sílu, jakou mají ti,
kteří vědí, že je miluješ.
Prosíme tě o to skrze našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým žije a život tvoří navěky.