Ježíšova slova na rozloučenou je třeba, jak bylo připomenuto minule, číst z perspektivy události vzkříšení jako zvěst pro přítomnou situaci povelikonoční církve - tak jak byla zřejmě u Jana do kompozice evangelia zasazena (v. 29). Dosah události vzkříšení směřuje ze setkání jednotlivců se Vzkříšeným, přes zjevení v kruhu Jedenácti k univerzalizaci v události nanebevstoupení: Kristova přítomnost není omezena místem ani časem, působí ve všech dobách na všech místech.
Vzkříšením začíná doba Ducha, v níž jako církev žijeme. Velikonocemi (a naším křtem) se možná navenek nic nezměnilo. Nebyli jsme s Kristem vytrženi na nebesa ani nenastal soudný den. Děje se něco jiného: Církev dosud nevstoupila do nebeských příbytků, ale Bůh se ubytoval mezi lidmi. Pán zatím nesestoupil k soudu, ale přichází k nám v Duchu svatém.
Kontext čtení
Pavel se Silasem se vyloďuje při své druhé misijní cestě na popud snu v makedonské Neapoli (dnešní půvabné řecké město Kavala) a putují do několik kilometrů vzdáleného antického městečka Filipis. Křesťanství tak poprvé vstupuje do Evropy.
Kázání při sobotní bohoslužbě v synagoze bylo obvyklou evangelizační metodou apoštola Pavla. Využíval zvyku vyzvat hosta k pronesení řeči po čtení ze Zákona a Proroků. Nejúspěšnější také tradičně býval u proselytů (bohabojných) - mezi něž patřila i Lydie - pohanů, kteří přijali židovství s vyjímkou nutnosti obřízky. Tentokrát Pavel synagogu nenachází - koná tedy homilii pod širým nebem u posluchačů, kteří se namanuli a byli ochotni ho vyslechnout. Lydie uvěří a její víra se hned projeví vděčnou a přátelskou pohostinností.
Pavlova bohoslužba nepotřebuje chrám ani "Boží dům", neboť anticipuje bohoslužbu nebeského Jeruzaléma, kde bude chrámem sám Bůh a Beránek. To město nepotřebuje ani zdroj světla, protože jeho obyvatelům září Boží sláva a Beránek. Podivuhodný obraz plnosti života v nové realitě Boží blízkosti bez zábran a zrostředkování. Bůh nám v tomto čase dává mnoho darů, ale jednou prohlédneme a poznáme, že nám zcela postačí On sám.
Text
23-24
Je to opravdu těžko pochopitelné. Proč Pán zaslibuje zjevení svým přátelům, ale ne světu? Právě "svět", který nepřijal evangelium, přece potřebuje poznat, "co vede k pokoji". Proč se Bůh sám lidem nezjeví, když svědectví křesťanů o něm je tak slabé a samo o sobě bezmocné. Jenže zjevení svatého Boha se nemůže odehrát v podmínkách tohoto světa proti lidské vůli jako evidentní fakt. Tváří v tvář takové epifanii by hříšný člověk nemohl obstát. Ježíšovu přítomnost můžeme vnímat zatím jen ve víře a lásce.
To, jak Bůh působí v člověku víru, zůstává tajemstvím. Ježíš jen klade kriteria opravdové víry. Není to pouhý cit, zápal pro Ježíšovu věc. Láska k Ježíši se projevuje "zachováváním" jeho slova. Nejde o doslovnost fundamentalismu ani "zakonzervování" slova bez interpretace a jeho neporušené předávání dalším generacím, aniž by to něco udělalo s námi. Smyslem je slovu vdechnout život, vtělit ho do našich životů, aby přineslo plody. Být k tomu pomocí je dílem darovaného Ducha.
Láska nepočítá s odměnou, odplatou: její silou a radostí je Bůh sám, zaslíbení Boží přítomnosti v člověku, účast na životě a společenství Trojice.
Nepřehlédněme: Kdo miluje doopravdy, zachovává slovo. Avšak ne každý, kdo se slovem zákonicky "řídí"a argumentuje jím, miluje. A o lásku právě jde.
25-26
Duch není náhradou za Ježíše. Je tím, kdo působí kontinuitu Kristova působení, prostředkuje jeho přítomnost v křesťanské obci v čase po jeho odchodu: jeho učení, potěšování a hájení.
Nepřináší nové učení, ale prohlubuje a aktualizuje to, co učedníci - a my jejich prostřednictvím - slyšeli v krátkém čase z úst samotného Pána.
Působení Ducha je úzce spjato se vzkříšením: vychází z něj a zpřítomňuje jeho plody a realitu v konkrétních situacích. Duch vyjadřuje mnohotvarost Božího působení. Mohli bychom sami přidávat jeho nové a nové tituly: Utěšitel, Učitel, Osvětitel...
27
Ježíš dává učedníkům na památku sám sebe, svou přítomnost - to označuje pojem pokoje (šalom). V jeho daru se naplňuje dávné mesiášské zaslíbení. Přece je to však pokoj nový. Ne pokoj zbraní, ale srdce - ne vnější, ale vnitřní pokoj. Pokoj plynoucí z obrácení k Bohu. Ne "pokoj" (klid, pohoda), dosahovaný metodami světa v "samoobluze štěstí" (J. Konzal), ale pokoj darovaný, když se odvážíme pustit falešných příslibů světa.
Takový pokoj přemáhá i strach, který v nesčetných formách a odstínech chce ovládat naše životy a vést na cesty zoufalé a zotročující snahy o zajištění se před hrozbami života.
28-29
Ježíšův odchod (smrt) a příchod (vzkříšení) je dvojjedinou událostí. Dvojí směr, ale jedna cesta, směřující k Bohu. I Ježíš v podmínkách tohoto světa se musí k Bohu obracet, směřovat k němu. Cesta, kterou prošel, se stala cestou i pro nás. To je zdroj radosti. Jakkoli Ježíši vzdáváme božskou úctu, naplněním jeho poslání zůstává skutečnost, že nás svým vtělením, učením, smrtí a vzkříšením vtahuje do Boží blízkosti. I on byl na zemi na cestě, o to více my jsme poutníky k naplnění v Božím království - i skrze utrpení i smrt.
-kš-
Zaki Baboun (Palestina): Poslední večeře
Starokatolická kolekta:
Bože všeho života,
celým srdcem se radujeme ze vzkříšení tvého Syna.
Dej, ať toto velikonoční tajemství,
které v těchto padesáti dnech slavíme
ovlivní a změní celý náš život.
O to tě prosíme skrze Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a působí navěky věků.