5. velikonoční neděle. Texty ekumenického lekcionáře nás stále více vedou od osobního setkání se se vzkříšeným (ale ani to se nedělo zcela mimo společenství), k tématu církve. Blížíme se tak postupně k oslavě narozenin církve: k letnicím.
Je důležité, že velikonoce trvají 50 dní. Pochopit velikonoční radost, ale nejen rozumem, ale také srdcem, tedy spíše: prožít velikonoční radost, k tomu potřebujeme určitý čas. Ne náhodou je tato doba delší než doba postu (40 dní).
Text
* Sk 11, 1-18
K pochopení tohoto textu je nutno něco vědět o chápání "čistoty", zejména tedy ve starozákonním prostředí. Nečistá mohla být zvířata i lidé (např. šestinedělka; ten, kdo šlápl na hrob). Je to výraz nejen pro etickou skutečnost, ale také právní, orientující se na skutkovou podstatu věci bez ohledu na úmysly jednajícího. Všem nečistotám je společná představa, že v sobě nesou protibožské síly. Božské je svaté, nečisté je nesvaté. Přenést něco z profánní sféry do sféry božského znamená posvětit to.
Mladá církev musela řešit zažité přístupy v novém kontextu: po smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Mohou-li pohané v něj uvěřit a přejít tak do sféry nového života, proč by s nimi nebylo lze sdílet bratrskou (a sesterskou) lásku?
* Ž 148
Jde o chvalozpěv. Podle žalmisty mají Boha chválit nejprve andělé a hvězdné světy, tedy mocnosti Bohem stvořené. Božím stvořením je také příroda. Ona se stává pramenem chvály Boha. Žalmista je uchvácen nesmírností moře, vzduchu i hor. Od neživých tvorů přechází žalmistova chvála přes stromy a zvířata (v. 9.10) k člověku jak v národech a jejich vládcích (v. 11.12), tak v jednotlivcích. Následuje chvála Stvořitele, který zjevil své jméno (v.13), je Pánem nade vším a vyvolil si ze všech národů svůj lid.
Chvála je tedy radostné poznání a uznání, že někdo je dobrý, moudrý, krásný a mocný, a že existují i nějaké krásné věci. Tak to platí o Bohu Stvořiteli. Neživé a živé tvorstvo chválí Boha svou existencí, silami a zákonitostmi; člověk smí a má uznat krásu toho všeho a chválit za to Boha. Znamená to uznat, že on je absolutní a vše ostatní na něm závislé. A protože- jak vyznáváme- Kristus je Stvořitel všeho, je tento žalm chvalozpěvem na Krista.
* Zj 21, 1-6
Jsou to začáteční slova sedmého vidění autora knihy Zjevení. Vykresluje čtenářům a čtenářkám obraz nového nebe a nové země a také obraz nového Jeruzaléma. Jde o prorocké obrazy pro popis mesiánské budoucnosti: Bůh bude přebývat s lidmi a lid se svým Bohem bez utrpení a smrti. V předešlém textu ukazuje autor konec starého a Boží soud. Zde mluví o proměně. Neříká ale nic o tom, jak k proměně dojde. Vykladači uvádějí dvě možnosti: a) přetavení: hříšný svět projde velkým ohněm, který očistí vše špatné. Z takto vytvořeného materiálu povstane nové nebe a země. (Moře již nikoli- neboť je vnímáno jako sídlo zla). b) úplný zánik starého a zcela nové stvoření nového.
Popis sestupu svatého města, nového Jeruzalému z nebe od Boha, je v pořadí již třetí sestoupení Boha do stvořeného světa: první bylo po stvoření, když se Hospodin procházel po zahradě (Gn 3,8), druhé bylo tehdy, když se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi (J 1, 14), třetí souvisí s novým Jeruzalémem.
Pro ranou církev byl Jeruzalém středem Božího lidu. Znázornit nový Sijón znamená vytvořit nový vztah mezi Bohem a městem. Důležitý je pojem "stan" (ř. skéné). Připomíná stan na poušti, který byl znamením Boží přítomnosti uprostřed jeho lidu. Podle židovské apokalyptiky měl svůj vzor a původ v nebi. Nebylo představitelné, že by sestoupil mezi lidi.
Obraz města je obrazem pro věčnost a také souhrnem nadějí věřících (Jr 4, 17; Iz 60; Za 2, 9nn; Ag 2, 7; Ga 4, 25). Město bylo spojováno s lidskými nadějemi. I přes to, že starověký člověk znal také jeho stinné stránky: hmotnou i mravní špínu. Bylo však překonáním samoty a ohrožení a obsahovalo bezpečnost, vyspělost a bohatství.
Obraz svatební hostiny snad není potřeba úplně vysvětlovat. Jde o radost ze společenství, ze společného jídla. Navíc na svatbě- dost předobrazné samo.
Lze udělat přirovnání s církví: je to velké společenství těch, kdo se dali posvětit smrtí Ježíše Krista. Společenství, kde platí jeden zákon lásky. A tak tam bydlí Bůh.
* J 13, 31-35
31 Když Jidáš vyšel ven, Ježíš řekl: "Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm;
32 Bůh jej také oslaví v sobě a oslaví jej hned.
33 Dítky, ještě jen krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, a jako jsem řekl Židům, tak nyní říkám i vám: Kam já odcházím, tam vy přijít nemůžete.
34 Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.
35 Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým."
Text, jak jej vymezil ekumenický lekcionář, má dvě části: verše 31-33: Ježíšovo oslavení jako rozloučení se s učedníky; verše 34-35: dar na rozloučenou pro učedníky.
poznámky k textu evangelia jsou sestaveny dle komentáře NTD
31 Jidáš vyšel do noci. Je tak zakončen proces oddělení světla a tmy, který se děje i v kruhu učedníků (J 6, 66-71). Ježíš zůstává sám s těmi "svými", které "miluje až do konce" (J 13,1). Není mezi nimi již žádná zrada a odpadnutí. Zároveň je to hodina začátku jeho oslavení. Neboť je to jeho smrt na kříži, kterou bude jako Syn člověka vyvýšen (J 12, 32-33) a oslaven. To je téma všech následujících rozhovorů s jeho učedníky.
Věty ve verších 31-32 jsou literárně umělecky utvořenou jednotu v pěti řádcích. První dva hovoří o oslavení Syna člověka a Boha v něm v čase minulém (v. 31), poslední dva hovoří o budoucím oslavení Boha v něm (v.32b). Věta z verše 32a (ř.: "ei ho theos edoxasthé en autó"- ČEP má tuto větu pod čarou: neuvádí ji např. Chester Beaty papyrus ani kodexy Sinaiticus, Vaticanus a Efrem Syrský; uvádí ji naopak kodex Alexandrinus) tvoří přechod mezi prvním a druhým párem výpovědí. Tomu "nyní" z verše 31a odpovídá ono "hned" ve verši 32b.
"Nyní je Syn člověka oslaven,
a Bůh je oslaven v něm.
Je-li Bůh oslaven v něm,
oslaví jej Bůh také v sobě
a také on jej hned oslaví."
Ježíšovu slávu vidí věřící již od jeho inkarnace (J 1, 14). Neboť když ho poznají jako Božího Syna, který je poslán od Otce, pozorují také v něm tu vyzařující Boží skutečnost, jeho slávu (srov. Iz 6,3) jako sílu zjevení ve všem, co Ježíš činí. O jeho oslavení se mluví jen v pohledu na jeho smrt na kříži, která je dovršením jeho poslání. Cesta toho, kdo je vyslán Bohem, vede opět zpět do prapůvodní jednoty a společenství Logu s Bohem (J 1, 1n), Syna s Otcem (J 17, 5). Toto sjednocení vyslaného s vysílajícím sestává z toho, že síla zjevení Ježíše je s jejím zdrojem bezprostředně totožná. Právě o to jde, když se mluví o oslavení Ježíše. Na jeho slávě mu tím není nic přidáno, protože Boží sláva není kvantifikovatelná a není tedy ani rozdělitelná: od samého začátku je Ježíš s Otcem jedno (J 10, 30). Ale jedinečnost zjevení v Ježíšově poslání dochází svého cíle v tom, že Ježíš dává na kříži svůj život za své a naplňuje se tak Boží láska ke světu (J 3, 16). Tuto zachraňující lásku Ježíš zjevuje. Proto je cesta jeho poslání od začátku zacílena na jeho smrt na kříži. Protože jednota Ježíše s Bohem je jednotou jeho lásky s láskou jeho Otce, uskutečňuje se sebevydáním na kříži za "ty, kteří mu zůstali": ukřižovaný, který právě jako takový, je jedno s Bohem, přitahuje všechny k sobě (J 12, 32), aby jim dal podíl na své jednotě s Otcem, která se dovršila na kříži. To "nyní" Ježíšova oslavení jako "hodinu" dovršení jeho poslání, nelze přirozeně chápat jako onen historický okamžik, ale také ne nějak "nadčasově", ve smyslu onoho okamžiku, ve kterém se časem ohraničení lidé setkávají s nekonečným pokojem Boží transcendentní věčnosti. Protože podle biblického chápání spočívá Boží bytí ve skutečnosti jeho spásného jednání, jako láska Otce v lásce Syna, uskutečňuje se proto v příběhu poslání Ježíše. Ono "nyní" je to, ve kterém se naplňuje čas jeho poslání, budoucnost nastávajícího uskutečnění jeho dovršení v čase po Ježíšově smrti.
O "Synu člověka" je u Jana řeč vždy tam, kde jde o Ježíšův Boží původ a božský cíl jeho poslání. Tento výraz v židovsko-předkřesťanské tradici označuje nebeskou postavu reprezentanta Boha. Evangelista Jan vztahuje tento transcendentální obsah na příběh pozemského Ježíše; jehož dovršením je "vyvýšení" Syna člověka jako jeho oslavení. Protože je ale Ježíš Synem člověka jakožto od Otce vyslaný Syn, děje se v jeho oslavení zároveň oslavení Boha. "Oslavení" je přece nejtěsnějším výrazem Ježíšovy jednoty s Bohem.
Obě věty prvního páru ve verši 31 nevyjadřují nic jiného než tuto jednotu, která se uskutečňuje jako jednota zachraňující lásky v události Ježíšovy smrti na kříži. O této události se pak ale musí hovořit také jako o Božím jednání a sice zcela historicky konkrétně v pohledu na nastávající smrt Ježíše na kříži. Otec nenechává Syna ani v jeho smrti osamoceného (J 8, 29): Bůh jej oslaví "v sobě samém". Jeho božský život se spojuje s Ježíšovým životem, vydaným za ty, kdo mu patří. Janovo evangelium chápe Ježíšovu smrt na kříži v jednotě s jeho vzkříšením: právě jako "oslavení". Budoucnost tohoto božího jednání v Ježíši jako Synu člověka se otevírá v onom "nyní" v Ježíšově řeči. Jan na to upozorňuje tím, že v poslední větě k tomu připojuje ono "hned".
33 Toto "hned" bezprostředně nastávající události ukřižování, obsahuje pro Ježíšovy učedníky výhled na radikální rozloučení se s ním. K tomu patří ono (jedině zde se vyskytující) oslovení učeníků jako "děti" (ř. teknia): Ježíš je oslovuje již z hlediska svého sjednocení s Otcem. Proto se toto oslovení stane v povelikonoční době běžným oslovením křesťanské obce z úst učitelů církve (srov. 1. Jan 2,1.12.28; 3,7.18; 4,4; 5,21). Jen ještě úplně malý čas je s nimi tak, jak byl od začátku jejich učednictví až doteď. Čas pozemské blízkosti k němu, ustoupí času pozemské vzdálenosti, budou ho hledat, aniž by jej mohli nalézt způsobem dosavadní zkušenosti s ním. Ježíš jim připomíná, co v J 7,33n řekl židům: kam jde on, tam oni nemohou. Jeho smrt je také pro ně nepřekročitelnou hranicí. Co platí pro smrt jakéhokoli člověka, platí také pro smrt tohoto jedinečného člověka, ve kterého věří jakožto v Božího Syna, a kterého dosud následovali jako Mesiáše, kterého vyslal Otec. Takový realistický pohled na Ježíšovu smrt nabízí Jan svým čtenářům. Ve stejné míře, jak se tím uskutečňuje jednota Otce a Syna, otevírá se tím trhlina mezi učedníky a jím, která je ze strany učedníků nepřekonatelná. Jan to nechává znít takto tvrdě. V následující řeči bude krok za krokem zrušena nemožnost být mrtvému tak blízko jako tomu živému, ale ne tak, že by se jim nabídla možnost mít spojení s Ježíšem za hranicí jeho smrti. Spíše tak, že Ježíš sám jim tuto možnost otvírá, že k nim přichází (J 14, 3). Ale nebylo to tak od začátku, že lidé mohli v Ježíše věřit, jen když se jim on "dal věřit" (J 2, 24); že nikdo k němu nemohl přijít, když ho Otec k němu nepřitáhne (J 6, 44)? Tak se v této tvrdé předpovědi o jeho nedosažitelnosti skrývá úplně nový, radikální způsob Bohem otevřené blízkosti k ukřižovanému, jakožto ke zmrtvýchvstalému, jakožto k oslavenému.
34. 35 Tématem je nevyhnutelná realita Ježíšovy blížící se smrti. Ježíš se s učedníky loučí. Otevírá se úplně jiný způsob zdolání tohoto odloučení- tím, že jim jako svou závěť dává nové přikázání: mají se navzájem milovat, tak jako on miloval je. Naléhavost tohoto přikázání je silně zdůrazněna opakující se větou: "abyste se navzájem milovali". Rozhodující úhel pohledu se nachází uprostřed dvakrát vysloveného přikázání: "jako jsem já miloval vás". Vzájemné chování se je potřeba poměřovat měřítkem Ježíšova "předobrazu" (J 13, 15), protože Ježíšova láska k nim je základ, resp. zdroj, odkud vzájemná láska učedníků čerpá svou sílu. Protože je Ježíš tak miloval, jak jen Bůh může lidi milovat, proto mohou ve vzájemných vztazích konat to, co již nemohou ve vztahu k Ježíši po jeho odchodu od nich: vzájemně si mohou být blízko a za sebe navzájem nasazovat vlastní život. Ježíšova láska tedy zůstává v jejich středu přítomna a působící, když on sám je již vzdálen. Proto se mají navzájem milovat. Jeho přikázání je pro ně odkazem a jako takové také jeho darem. Potud je to nové přikázání. Jejich učednictví a přináležení k němu mají poznat všichni lidé tím, že se navzájem milují, tak jako on miloval je. V těchto verších je tak zřetelně přijat význam umývání nohou z veršů 12-15, nyní ovšem výslovně pod aspektem Ježíšovy závěti svým učedníkům pro dobu po jeho smrti. Jak centrální význam v povelikonoční době má toto přikázání bratrské lásky jako působení Ježíšovy lásky k "těm, kteří mu zůstali", je vidět v 1. listu sv. apoštola Jana.
Homiletické podněty
Jazykově i teologicky hutný text komentáře k Janovu evangeliu předkládám k dispozici proto, abychom si uvědomili, že nemáme v kázání být znovu ve večeřadle na Zelený čtvrtek. Máme většinou tendenci věnovat se tomu "hmatatelnému", tedy Ježíšovu utrpení a smrti, zradě apod., ale velikonoční tematika sama je kazatelsky asi nějak těžká. Jak jinak si vysvětlit tak málo velikonočních kázání?! Tematizujme, že nám je Ježíš blízko, ale jinak než když chodil po Palestině. Že se nám dává "k věření", že křtem nás začlenil do toho trojičního dění, do lásky Otce a Syna. A že tedy úkol bratrsko-sestersky se v církvi milovat není jen o dobré partě dobrých známých, ale že to má mnohem hlubší kořeny. Má-li být v tom, jaký mám vzah ke své bratru a sestře v církvi patrno něco z Boží přítomnosti mezi námi, je skutečeně v našich církevních obcích ještě hodně co zlepšovat.
Čím vším se proviňuji proti tomuto zákonu lásky?
Co motivuje můj vztah k druhému? - abych dobře vypadal sám? - abych si na slabším léčil své komplexy? - abych si něco dokázal? -
Jaké jiné zdroje pro tvorbu svého vztahu ke svým bratřím a sestrám mám? Proč nehledám sílu k milování lidí v Ježíšově oslavení?
Žít v církvi prostě znamená milovat ty druhé, kteří jsou často spíš na zabití, než k milování. Není ale jiné řešení, než znovu a znovu hledat zdroj a sílu k milování druhých ne v sobě, ani v rezignaci, ale v činu, na kterém je tato láska postavena a z kterého je živena: na místě oslavení Otce v Synu, na místě Božího sebevydání se na kříži. Z toho je třeba žít. Tato oběť se nám musí stávat aktuální.
-td-
Corinne Vonaesch: Mytí nohou
Starokatolická kolekta:
Bože, náš Otče,
tys nás vykoupil skrze svého Syna
a ujal ses nás jako svých milovaných dětí.
Pohleď na všechny, kdo věří v Krista
a dej, ať ve spojení s tebou
najdou pravou svobodu.
Skrze našeho Pána, Ježíše Krista,
který v jednotě Ducha svatého,
s tebou žije a působí navěky.