Zaslíbení a naplnění, Ježíšovo zvláštní mesiášství, Pašije
V tradičních obřadech Květné neděle se slaví Ježíšův vjezd do Jeruzaléma - průvodem se opakuje onen happening s (palmovými) ratolestmi a zpívá se žalm 118, který také připadá na velikonoční neděli. V kostele se pak slaví liturgie utrpení, při které se (po sz a ep čtení) z evangelia čtou celé pašije, a to podle synoptických evangelistů - během tříletého cyklu se vystřídají. Po čtení pašijí se sice drží homilie, ta však nemůže být "komentářová" (i kdyby jindy byla). Proto tedy nyní nekomentuji celý pašijní oddíl, ale jen Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Dát ho do souvislosti s ostatními texty liturgie utrpení může být plodné.
Text
Iz 50,4-9a
Izaiáš nám předkládá další ze sz písní o (trpícím) služebníku Hospodinovu. Motivací a důvodem jeho jednání (které vede k tomu, že je ponížen a snáší utrpení i rány) je útěšná služba (sr Iz 61,1-3) o vlastní otevřenost pro Boží hlas. Svou cestu nedostal příkazem: Hospodin mu otevřel uši, a tak on nevzdoruje ani neuhýbá nazpět. Jeho utrpení není Boží vůlí; On však po otevření uší rozpoznal, že má svůj smysl, a proto se mu dobrovolně vystavuje, nastavuje svá záda i svou tvář. To, že je schopen ponižování ustát (a vůči odpůrcům navíc získává zvláštní odvahu), si vysvětlujeme jeho identifikací se samým Hospodinem (v duchu Fp 2,6), ta je zde však vyjádřena velmi skromně: Hospodin je moje pomoc; blízko je ten, jenž mi zjedná spravedlnost. (V.10. je silné slovo doprostřed každých lidských pašijí, snad by se dalo číst i jako slovo povzbuzení a poslání.)
Ž 31,9-16
Podobně jako Žalm 38 nebo 22, i tento je žalozpěvem nespravedlivě ponižovaného služebníka Hospodinova. Ž 38 je sice víc "pure utrpení", společné však mají tyto žalmy to, že jejich autor si je i v utrpení jist Boží pomocí, přítomností a věrností a je naplněn důvěrou. Se žalmem 22 má zase společný závěr, vyústění, které je plné naděje. Struktura našeho žalmu by se tedy dala naznačit takto: v expose volá žalmista k Hospodinu o pomoc, ale zároveň vyznává svou zakotvenost v Hospodinu a důvěru k němu, a dokonce anticipuje konec svého pokoření (Hospodin ho nevydal). V druhé části se rozehrává žalmistovo utrpení a ponížení, ale i tam je trpitel naplněn důvěrou v budoucnost, která je v Božích rukou. Závěr je vděčným modlitebním svědectvím o Hospodinu, který pomáhá, prokazuje své milosrdenství (vyslyšel).
Fp 2,5-11
Úvodem k tomuto hymnu, známému a zpívanému v prvotní církvi, je apoštolova parenetická předehra, která však má svou sílu - v eskalaci (je-li vůbec možno…), i v prosbách (ovšem téma jednoty je zde poněkud zavádějící, nejsilnějším výrazem je synpsychoi). V hymnu o Kristu máme pak hledat, co je tím smýšlením v Kristu Ježíši. Krásně vyjádřené učení o Kristově božství (způsobem bytí, kral. býti roven Bohu nepoložil sobě za loupež), téma kenose, poslušnosti, ponížení a vyvýšení… Ten, který své učedníky nazval přátely (nikoli služebníky), na sebe vzal způsob služebníka; v něm se Bůh ponížil tak, "že to už víc nešlo". "Ne z výšek, ale z hloubky zachraňuje Bůh člověka." "Všeho se zřekl - všechno dostal." (L. Rejchtrt) "JK je Pán" jako druhé křesťanské vyznání (prvním bylo "Ježíš je Kristus"), Pán na nebi, na zemi i v pekle, podsvětí… Ukřižovaný a vzkříšený je ve slávě Boha Otce (chvalozpěv Gloria!). Vrcholem křesťanství nejsou rady a napomenutí, ale chvalozpěv o Kristu, který má takovou sílu, že nás strhává jako proud řeky do svého směru.
L 19,28-40
Oproti Mt, který je nejstručnější (a Janovi, který je vykladačský), je Lk rozříkanější, skoro jako Mk. Některé detaily jsou zajímavé.
Připadá nám to divné, když se snažíme do příběhu vžít: jako bychom měli někde nasednout do škodovky, ve které budou zastrčené klíčky v zapalování, a "kdyby někdo něco říkal, Pán to potřebuje". Úkol učedníků však nebyl takovým bláznovstvím - v každé generaci v Izraeli byli zřejmě "věrní", kteří měli oslíka pro Mesiáše připraveného. Majitelé oslíka (u Mk možná jen nějací lidé okolo) se jakoby jen pro kontrolu zeptali, proč to oslátko učedníci odvazují, na jejich odpověď už neprotestují (jako u Mk).
Přechod k happeningu symbolizujícímu triumfální vjezd Mesiáše do Jeruzaléma (zdávna zvěstovaný příchod Hospodina do Svatého města a do chrámu) je u Lk pozvolnější. Když se starověcí vladaři vraceli ze svých dobyvatelských výprav, v jejich průvodu kromě kořisti nechyběli spoutaní a často oslepení zajatci (2Kr 25,6n); Ježíš však zajatým přináší svobodu a slepým navrací zrak (Iz 61,1 Lk 4,18; Lk 18,35-43). Mesiášské naděje Izraele měly k triumfálnímu stylu blízko. Ježíš však zvolil a naplnil model tichého, chudého krále davidovské tradice, trpícího (žalmy!), odpouštějícího provinění, přinášejícího spravedlnost a pokoj. V jeho průvodu nejsou vlečeni zajatci, ale dobrovolně jej doprovází lid, od něhož se mu dostává chvály. U Lk zástup nemává ratolestmi. Zatímco u J i u Mt se zdá být zástup vyzanvačsky jednolitý, u Lk vyslovují protest proti aklamaci Mesiáše již na cestě do Jeruzaléma někteří přítomní farizeové. Lk sice doslova necituje Zachariáše (jako Mt), ale souvislost je jasná. Učedníků je celý zástup. Jádrem zástupu jsou uvědomělí učedníci. (Lk má navíc zmínku o kamení, které bude volat, když oni budou mlčet.) Chvála je navíc rozšířena o variantu vánočního chvalozpěvu nebeských zástupů (Lk 2). Jásat začnou tehdy, když přijdou k úpatí Olivové hory, kterou zmiňuje právě Za (14,4) a která předznamenává Ježíšův zápas v Getsemane, jeho zatčení (kdy právě zklamává mesiášské naděje těch, kteří očekávali Mesiáše projevujícího se mocí a silou, mezi nimiž byl pravděpodobně právě Jidáš, ale i pro ostatní učedníky to byl šok) a jeho utrpení.
Následuje Ježíšův pláč nad městem. To, co vede k pokoji, je skryto tvým očím. Lidé z Ježíšova happeningu zřejmě pochopili, že drží s chudými a odstrčenými, ale zřejmě jim ještě nedošlo, že se tento vnitřní postoj týká i jeho pojetí mesiášství. Proto se pak mnozí ještě rozhněvají, když Mesiáš v rozhodujících chvílích "nezafunguje" tak, jak by se očekávalo. (Nelze ovšem dokázat, kolik z těch, kteří volali Hosana!, bylo pak v zástupu, který volal Ukřižuj!)
Následuje oddíl o vyčištění chrámu (ve kterém má Mt navíc děti, které Ježíši provolávají slávu (sr Ž 8)). Lidu, který mu visel na rtech (v.48), pak vypráví podobenství o zlých vinařích - blížíme se k pašijím.
Další homiletické podněty
Učednický úkol odvázat a přivést oslátko je úkolem církve. "K němu, který křísil mrtvé a tišil bouři, mohlo oslátko přijít bez potíží samo. Ale On celou věc svěřil učedníkům, aby přemohli svůj strach z trapnosti, aby je odvázali a v důvěře v jeho moc dokázali říci: Pán je potřebuje." Kéž by byla naše práce v církvi takovým pokorným odvazováním oslátka pro Ježíše. "Náš úkol není hodnotit, ale odvázat jedno malé oslátko, protože je potřebuje Pán." (L. Rejchrt)
Zvolání Hosana na výsostech! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Se dostalo do samého středu křesťanské bohoslužby (do přípravy k eucharistii). Tam zpívá církev odedávna dva krásné chvalozpěvy: Sanctus, tzn. "Svatý", z Izaiášova proroctví a ze Zjevení Janova: Svatý, svatý, svatý jsi, Hospodine, Bože zástupů, plná jsou nebesa i země Tvé slávy. A pak přichází chvalozpěv Benedictus, to znamená "Požehnaný" - to je z našeho oddílu, právě ono Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech! Při sv. VP prožíváme také to, že už teď smíme zakusit něco z té slavné budoucnosti jeho království, že už dnes přichází mezi nás. Ježíš je stále na cestě k nám, chce nám být stále přítomen. Slíbil nám, že kde se sejdou i dva nebo tři lidi v jeho jménu, tam On bude uprostřed nich. Kde se vzývá Boží jméno, tam se můžeme spolehnout na jeho přítomnost. To platí zvláště o VP. To je svátost, kterou nám PJ odkázal, abychom mohli cítit jeho blízkost - právě že toho v životě často nejsme schopni, tak aspoň v tomto okamžiku, ve společenství kolem Jeho stolu, když ho přijímáme do svého nitra jako chléb života a kalich spásy, můžeme cítit a vědět, že jeho přítomnost je opravdu skutečná a silná.
Ježíš se představil jako bezbranný a pokorný Kníže pokoje. I dnes se neprosazuje mocí, nedobývá si duše lidí, to jeho podivuhodná láska je přemáhá...
I k nám PJ k nám stále přichází a tluče na dveře našeho já a našeho společenství. A my jsme v něm s pomocí DS poznali toho, koho nazývá Žalmista "Král slávy" (Ž 24), který může zachránit náš život z nesmyslnosti, z duchovní bídy, ze strachu a ze všeho zlého - a proto voláme: Hosana! - tzn. spas nás, zachraň nás! A protože máme radost z jeho příchodu a očekáváme, že to pro nás bude záchrana a vysvobození, proto voláme jako ti lidé v Jeruzalémě: Požehnaný, který přicházíš ve jménu Páně!
-dh-
Ježíšův vjezd do Jeruzaléma (kol. 1030)
Starokatolická kolekta:
Bože, veliký a nepochopitelný,
tvůj Syn, náš Spasitel
se v poslušnosti tvé vůle stal člověkem,
ponížil se a vydal se za posměchu na kříž.
Dej nám sílu,
abychom ho následovali na cestě utrpení
a měli účast na jeho vzkříšení.
Prosíme tě o to skrze něho, tvého Syna Ježíše Krista,
který s tebou a Duchem svatým
žije a život tvoří na věky věků.