Téma neděle:
Doba postní; čas vyměřen k zkoumání sebe sama a k důvěrnému vyhlížení k Boží milosti, očekávání Pána; čas osvědčení věrnosti; čas vykročení k Bohu.
Iz 55, 1 - 9:
Prorok mluví zcela otevřeně o pozvání ze strany Boha nabídnuté člověku. Ještě je čas, nebo právě teď je čas. Proč jej tedy marnit honěním se za pomíjivostmi, proč všude možně draze platit, když Bůh nabízí zdarma: "... pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko!"
Prorok vyzývá k radikálnímu obrácení od nicotnosti, v níž až dosud jeho posluchači ztrácí svůj drahocený život, k podílnictví na plnosti Boží přítomnosti "...nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi!". Prorok ví, že Bůh nabízí život, s tímto jde ke svým posluchačům od Boha, aby i oni spolu s ním se k Bohu vrátili; to je Hospodinova vůle.
Bůh chce všechno činit nové, nabízí uzavření nové smlouvy, nabízí věčné milosrdenství. Bůh nabízí čas k návratu. Radikalita novosti se ukazuje také v pozvání a nabídce určené také pronárodů. Ti, kteří dřív neměli šanci, jsou teď vyvoleni. U Boha se nic nevrací ke starým pořádkům.
I svévolník je pozván k obrácení, už nad ním nezní ortel zatracení. I ničemníkovi je zvěstováno izajášovské evangelium. Je čas se vrátit k Hospodinu.
Ž 63, 1 - 8:
Žalmista zcela v duchu izajášovského proroctví prahne po Hospodinu. Žalmista je ve stavu obrácení. Poetické verše doslova předvádějí, jak si dovede žalmista svého stavu užívat. Je zcela uchopen věčným Bohem, je do něj bezmezně a vášnivě zamilován, žízní a hladoví po něm, jak to jen dovedou milenci. Stav obrácení k Bohu je stavem blaženým, ale zároveň zžíravým, neboť stav obrácení je stavem "bytí ještě na cestě", cíl je ještě za obzorem, ale nesmírná velikost cíle i sebevzdálený obzor přesahuje a vychází vstříc poutníkovi.
Můžeme zde vzpomenout Řehoře Nyšského a jeho nikdy nekončící pouť za Bohem.
1K 10, 1 - 13:
Pavel nás, právě v souvislosti s evangeliem určeným pro tuto neděli, varuje před spoléháním se na nábožeskou samospravedlnost, před spoléháním se na náboženský původ a tradici. Stejně tak varuje před modlářstvím a ztrátě odpovědnosti. Ti, kteří se oddají marnostem, nicotě, ztrácí svou podstatu, ke které byli stvořeni. Pokoušením Boha upadají do záhuby, nic víc nic míň.
Evangelium:
1 Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejíchž krev smísil Pilát s krví jejich obětí.
2 On jim na to řekl:
"Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?"
3 Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.
4 Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma?
5 Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete."
6 Potom jim pověděl toto podobenství: "Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl.
7 Řekl vinaři: 'Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?'
8 On mu odpověděl: 'Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím.
9 Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit'."
Kontext:
Předcházející dvanáctá kapitola je koncipována jako Ježíšova řeč adresovaná předně učedníkům, ale také okolo stojícím zástupům. Promluva je celá prodchnuta eschatologickým nábojem, jen namátkou: "Buďte přepraveni a vaše lampy ať hoří. Buďte jako lidé, kteří čekají svého Pána, až se vrátí ze svatby..." (L 12, 35nn). Jako příklad jsou uvedeni ti služebníci, kteří jsou zastižení bdící, jsou Ježíšem právem blahoslaveni. Běda však těm, říká dále Ježíš, kteří propásnou stanovenou lhůtu, kteří zaspí či jinak promarní nebo také zneužijí čas, ano jako ten nevěrný správce, který v nepřítomnosti pána začíná bít sluhy a služky, hodovat a opíjet se; viz Ježíšovo podobenství (L 12, 42nn). Krátce shrnuto, slyšíme zde Spasitelovo varování a podobenství o krátkém času, který je především naším časem, časem nikoli pasivního očekávání, lhostejného rezignování či dokonce lehkovážného lelkování. Náš čas je dobou zodpovědného spravování a plnění svěřených úkolů. Je to čas boje, vždyť kdykoli může přijít zloděj (L 12, 39), je to čas námahy a vytrvalosti, vždyť není chvíle na spánek, je třeba bdít nejen do půlnoci, ale rovnou až do úsvitu, do nového dne (L 12, 38). A především je tento náš čas dobou víry, osvědčení a dosvědčení věrnosti, radostného vyhlížení Pána. Je nám tohoto mnoho svěřeno jako správcům nad celým hospodářstvím, nad Božím domem, jeho stvořením.
Až apokalyptické rysy získává Ježíšův výrok o člověku proti člověku, a to už se dostáváme do bezprostřední blízkosti naše textu: "Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak jsi přeji, aby se už vzňal" praví Ježíš (L 12, 49). Spojeno s výše řečeným, poskytnutý čas není žádnou pohodovou selankou. Člověku až běhá mráz po zádech, slyší-li Ježíše takto mluvit. Právě, že Ježíš nemluví do větru. Z jeho strany nejde o žádnou rétoriku, on mluví o realitě a bez obalu. On sám je tím příkladem. A učedníci, budoucí apoštolové? Tisíce budoucích bezejmenných křesťanů? A co Lukášova církev jeho doby? Co např. mnohé rodiny dnes, kde pro Ježíšovo jméno jsou lidé mezi sebou rozděleni a nenávidí se. Jsou to všechno dávno známé věci a otázky, ale uspokojivou odpověď jsme na ně ještě nedali. Vnucuje se otázka, jak se asi Ježíš tvářil, když tato slova pronášel. Tvářil se pomstychtivě, uštěpačně nebo měl tváře spíše sklíčeny bolestí a soucitem? Planuly mu při tom oči, hřímal hromovým hlasem nebo mu spíše kanuly slzy a hlas měl tichý, třaslavý? Jsme vůbec schopni si připustit, že Boží Syn je či může být unaven, rozčilen, rozhněván, že nenastavuje neustále svou vlídnou, mírnou, jemnou a pastýřskou tvář a že může vzplanout téměř "divokým" hněvem "...a jak si přeji, aby se už vzňal" (opus Dei alienum). Kdo či co je příčinou? Jak příznačné pro Boží dílo spásy, že oheň, o kterém mluví Ježíš obrazně zakrátko vzplane nad jeho hlavou; a on už to dávno ví, on to už několikrát učedníkům předpověděl.
Čas je velmi blízko, nebo spíše už je tu, všichni jsme v něm. Tento čas je nutno rozpoznat, říká Ježíš (L 12, 56). To je kontext našeho textu.
Výklad po verších L 13, 1 - 9:
Mějme neustále před očima situaci, kdy Ježíš učí učedníky a okolo shromážděné zástupy o době bdění, vytrvalosti, osvědčení věrnosti, o čase téměř až apokalyptickém a vynikne nám tím lépe neočakávanost a neléhavost vpádu skupinky svědků (jakých není upřesněno), která přináší zprávu o jakémsi masakru v Jeruzalémě. Součastnost, souvislost a naléhavost je půvabně vyjádřena v řeckém textu časovým údajem "en autó tó kairó". Podle kometáře, má evangelista v oblibě podobné zvraty ve vyprávění - přerušením Ježíšova vyučování budí naši pozornost. Naznačuje tím, že nyní přijde něco důležitého. Staví Ježíše do situace, kdy bude muset bezprostředně reagoavat.
Jaký je obsah informace? Formulace zprávy velmi důrazně potrhuje násilný a zároveň náboženský charakter jeruzalémské události - prolitá krev zabitých lidí je obžalobou vraždy a vrahů (zde mějme na mysli, že v biblickém kontextu není prolitá krev člověka jen přestoupením lidského zákona, ale zároveň zločinem proti Bohu. Právě, že proti Bohu, tedy také proti člověku) Náboženský význam a totální zrůdnost masakru je dotažena spojením s výpovědí o krvi obětovaných zvířat. Můžeme se domnívat, že zabití Galilejští mohli být s největší pravděpodobností poutníci mířící do Jeruzaléma, do chrámu přinést Bohu oběti. Z toho lze dále usuzovat, že k masakru mělo dojít v době nějakého svátku a na základě výpovědi o smíšení krve poutníků s krví obětin se můžeme domnívat, že k neštěstí došlo přímo v chrámovém okrsku, pro Izraelce na nejsvětější půdě (lze také říci, že ona formulace o smíšení obou krví chce tuto přímou souvislost profání a náboženské roviny navodit). Nemusíme snad ani připomínat, že tato událost musela získat také na silné politické výbušnosti. Spojení vražedného masakru s kultem obětování musí věřící hluboce šokovat.
Ještě dvě otázky toto bizardní spojení zabitých galilejských poutníků a obětovaných zvířat zasazené do citlivého nábožensko-politického pozadí vyvolává (jen pro dokreslení: Pilát je reprezentant římské okupace, Galilejci jsou pro Římany, ale také i pro ortodoxní jeruzalémské a judské Židy silně podezřelý živel; pro jedny z důvodů politických, pro druhé z náboženských, chrám jako místo události není jen centrem Židovského náboženství té doby, ale je chápán jako dům Hospodina, jeho přímé teritorium, svaté místo). V úhrnu všech těchto souvislostí vyvolává tato událost otázku theodicee a otázku viny člověka před Bohem; vzbuzující jeho spravedlivé potrestání. Zde se plynule dostáváme k verši druhému, neboť z Ježíšovy odpovědi lze nepřímo vyčíst, že svědkové své líčení masakru těmito otázkami uzavřeli a obrátili se na Ježíše. Vždyť on právě učí zástupy, že nastává apokalyptická hodina, čas, kdy se bude tříbit "pšenice od koukole" , kdy věrní dojdou blahoslavenství a hříšníci spravedlivého trestu.
v. 2.: Neznámí apoštolové jeruzalémského masakru Ježíšovi předkládají theologickou otázku vztahu zločinu a trestu: "odpovídá tato násilná smrt těžkosti hříchu". Tazatelé se zjevně opírají o starou náboženskou logiku a vídí v zabjitých galilejských poutnících spravedlivě potrestané hříšníky (význam lukášovského pojmu "hamartólos" obsahuje dva elementy: zpřetrhání vztahu s Bohem a také, a především, morální přestoupení) . Samozřejmě to ještě neznamená, že o nešťastnících museli hned smýšlet s největším pohrdáním. Koneckonců si můžeme představit, že ve své náboženské samospravdlnosti mohli s galilejskými i lidsky soucítit, nikoli však solidarizovat; vždyť je mezi nima takový propastný rozdíl. S tím je také vyřešena otázka theodicee. Bůh spravedlivě potrestal hříšníka. Zůstavá jen otevřeno, jak velikého hříchu se Galilejci museli dopustit, že na ně Bůh seslal ttakové neštěstí, tak potupné, rukou Pilátovou a na nesvětější půdě. Ježíšovi partneři v rozhovoru jsou cele zaměstnáni hříchy jiných. Tuto celkovou rekonstrukci Lukášem zamlčené otázky neznámých svědků můžeme opíráme o Ježíšovu následující odpověď.
v. 3.: Ježíš naprosto odmítá takové srovnávání, zavrhuje takto mechanisticky chápaný poměr mezi hříchem a trestem. Nezamlučuje hřích Galilejských: "Myslíte si, že tito Galilejští byli větší hříšníci ...", ale ani ostatních lidí: "... než ti ostatní, že to museli vytrpět?". Odmítá je posuzovat na základě jejich tragického konce, svůj pohled nesměřuje na původ neštěstí, ale na budoucnost žijících. Ješíš dělá radikální obrat. Nechce řešit zabité Galilejce, ti se stali obětí lidského hříchu, ale ne vlastního, nýbrž Pilátova: příčina je zde naprosto zjevná - Pilát je vrah, jeho vražedná zvůle, zvrácenost. Ježíš se staví proti náboženské logice, která si představuje takovým způsobem božskou spravedlnost, jak ji představují jeho partneři v rozhovoru. Odvrací se o přestavy mstivého Boha a předkládá obraz Boha, který nabízí člověku dialog. Proti objektivizujícímu a jakoukoli hodnotu člověka snižujícímu učení o Bohu staví víru. Víru, která rozpoznává vlastní chyby, a která se s důvěrou zároveň obrací k Bohu. V tom spočívá význam pojmu "metanoia". Zatímco verš 2 mluvil o mzdě za hřích, zde se mluví o významu víry.
Všiměme si ještě jedné věci, Ježíš zásadně mění optiku rozhovoru. Zatímco jeho partneři v dialogu měli svůj pohled namířen na poklesky, hřích a trest druhých, Ježíš je zcela v duchu starozákonních proroků obrací od těch druhých k sobě samým. Vybídnutí k pokání je namířeno konkrétně na ně. Není radno zabývat se takovým způsobem smrtí druhých, ale je třeba obrátit se k sobě. Ježíš zcela na rovinu varuje, že jejich (naše) smrt zavisí na jejich (našem) rozhodnutí.
Lukášovská "metanoia", jak ji klade do úst Ježíšových, je uvědomění si sama sebe, vlastní hříšnosti, ale zároveň možnost nebo také pozvání s tímto vědomím předstoupit v důvěře před Boha. Člověk s ní má spojit touhu neobracet se Bohu zády, ale znovu s ním navázat vztah, je k tomu Ježíšem vyzván.
v. 4-5.: Lukáš má zálibu v párování. K příběhu o zabitých Galijejcích přidává vyprávění o mrtvých Jeruzalémcích. Věž v Siloe není žádná jiná než jedna z obranných věží v opevnění, které vedlo právě kolem šíložského rybníku (spíše nádrže, do níž ústil kanál vybudovaný králem Chizkijášem) v jihovýchodní části Jeruzaléma. Ježíš ironickou otázkou naprosto odhaluje zvrácenost náboženské, samospravedlivé logiky neznámých Ježíšových partnerů. Jeho slova můžeme interpretovat takto: čím se asi zbožní Jerulámští provinili proti Bohu, že je postihla taková pohroma. Jakými asi velkými dlužníky vůči Bohu museli být. Ježíšova logika je zcela jiná - není dělení na zbožné a nezbožné, na pravověrné Jeruzalémské a podezřelé či méněcenné Galilejské. Jeho logika je opět osvobozující: trhá řeťezec mezi hříchem a jeho důsledky. Znovu opakuje výzvu k obrácení, jenž má být positivním a důvěrným vztahem k Boku a konečně i k člověku, jak k bližnímu, tak k sobě samému. Obrácení, pokání, v Ježíšově smyslu, nebude žádným sebetrýzněním či sebeponižováním, sebepohrdáním.
Lukášovský význam "metanoia" nejlépe vykresluje, a proto si ho zde právě připomínáme, Ježíšovo podobenství o martnotratném synu, který po té, co poznal vlastní vinu a dluh vůči otci, jde do sebe, nachází sám sebe a v tomto stavu se vrací ke svému otci, aby byl znovu přijat, byť už ne jako vlastní syn, ale jako pouhý služebník v otcově domu. Ani netuší (my to však víme), že otec již vychází jemu naproti. Syn byl mrtev, nyní však znovu žije, prohlašuje otec přede všemi. Nevidíme zde snad nápadnou shodu s Ježíšovým varováním: "...nebudete-li činit pokání, všichni tak zahynete."?
v. 6-9: K dokreslení rozhovoru nechává Lukáš Ježíše vyslovit podobenství. Hned na začátku je ostentativně nastaven vzájemný poměr: fíkovník, který je majetkem jakéhosi člověka. Onen člověk z titulu majitele má na svůj majetek zcela výhradní právo, má nad fíkovníkem, stejně jako nad celou vinicí, nezpochybnitelnou moc. Sloveso "echein" - "mít" má význam vlastnit, držet ve své moci. Snad na pozadí tohoto vzájemného poměru lépe vynikne majitelovo zklamání až rozčarování ze svého vlastnictví. Očekával s důvěrou od svého stromu sladký užitek, strom však zklamal, selhal, nevyvedl se. Záměr majitele odpovídá jeho zklamání, ale také selhání fíkovníku. Ovšem verš 7 nám také napovídá, že majitel není člověk tvrdého necitlivého srdce, naopak spíše vstřícného, po tři léta měl s nanicovatým stromem trpělivost, o to více vyniká jeho zklamání a zatvrzelost fíkovníku. Nad to, fíkovník je dlužen dvakrát tak více: nejen že nenese ovoce, ještě svou neužitečností "otravuje" zemi. Rozsudek nemůže znít tvrději. Verš 8 přináší překvapení. Scénu zcela opanuje vinař, patrně hospodářův služebník, nemaje ke stromu žádného práva, v hierarchii postavení není nikdo, přesto opanuje svou přímluvou celou scénu. Jeho přímluva je důmyslně postavena do protikladu k hospodářovu zklamání a jeho záměru neplodného stromu se zbavit. Neočekávané na celém podobenství je, že tento příběh nekončí hospodářovým zklamáním. Podobenství aktualizuje biblickou strukrturu silného a strašného Boha, který bere zpět svůj hněv před velkorysou prosbou slabého prosebníka. Je to triumf naděje, která dává ještě jednu šanci. Velikost malého a nicotného vinaře spočívá nad to v tom, že zodpovědnost, která původně ležela na straně nešťasného stromu a ze které měl vydat počet, bere na sebe.
Konečně verš 9 nám však napovídá, že nabídnutá šance není žádným přeslazeným happyendem. Úkol nést ovoce není nikterak vymazán a zapomenut. Vztah stromu a jeho majitele dostává sice životodárnou milost, ale poměr není v žádném případě změněn. Nadále se od fikovníku očekává ovoce. Ten má nyní šanci v milosti naplnit svou podstatu, ke které byl stvořen.
-ds-
Neznámý umělec anglosaského původu (kolem r. 100): Kristovo učení
Starokatolická kolekta:
Bože, plný dobroty a slitování:
ty znáš naši lidskou ubohost a nouzi.
Pohlédni na nás a daruj nám odpuštění.
Drž nad námi svou ruku
a odvracej všechna nebezpečí, která nám hrozí.
Prosíme tě o to skrze našeho Pána Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a Duchem svatým žije a působí na věky věků.