Gn 15,1-12.17-18
Bůh prozařuje temnou noc Abramovy víry a dává mu znamení naděje (v.5.). Abram Hospodinu uvěřil (dal mu důvěru, amn - jako kdyby řekl Amen). Bůh přijímá Abramovu víru a ´připočítá´ mu ji jako spravedlnost (v6). Sloveso připočítat je technickým termínem pro označení platnosti oběti: Bohu milá oběť, která je spravedlivá, je přilnutí víry. Bůh pak Abramovi zaslibuje zemi mezi Egyptem a Eufratem. Tento slib se potvrzuje jako smlouva, starověkým rituálem uzavření smlouvy, který se používal i mimo Izrael, ovšem pouze v Izraeli se používal ritus přísahy pro uzavření smlouvy. Abraham měl použít tříletá, tj. již dospělá zvířata, která již nejsou slabá (jako např. roční beránek), nýbrž ve kterých je síla jako síla dospělého člověka; jinak se jedná spíše o dobové zvyky pro text nepodstatné (ptáci se nepůlili). Tím, že mají obě smluvní strany projít mezi rozpůlenými zvířaty, berou na sebe prokletí (stejný úděl, jako úděl těch obětovaných zvířat - smrt a rozpůlení - ´Ať mi Hospodin udělá takto a takto + , jestli tu smlouvu nedodržím). Tím, že Hospodin projde mezi půlkami zvířat, bere na sebe to prokletí (sestupuje do naší bídy, chce unést následky své smlouvy s námi, i když z toho bude průšvih). V tomto případě však projde mezi těmi půlkami vlastně jen Bůh sám - jen on se zavazuje svou milostí.
(vv15-17: Emorejec je opis pro všechny předobyvatele zaslíbené země, zástupce všech Kenaanců, kterým je dána lhůta ku pokání - Hospodin trestá nepravost do 4. pokolení (ovšem jeho milosrdenství je na věky): do 4. pokolení je zde trestní lhůta, aby lidé učinili pokání.)
Abraham je ovšem nejen v Egyptě (jako posléze jeho potomci), ale i v zemi zaslíbené host a příchozí, on se s těmi obyvateli nikdy neidentifikoval. Přichází z Mezopotamie, z Uru Kaldejského, a když někam přijde, postaví tam Hospodinu oltář - znamení. Abrahama chodí před tváří Hospodinovou (počítá s tím, že na něj Bůh dívá).)
Ž 27
Hospodin je svělo, které prosvítí život natolik, že člověk ztrácí obavy o svůj život i o vlastní spásu, On sám je spása. Toho světla je tolik, že na tmu a obavy už nějak nezbývá místo. Náš život může být cestou za světlem. V srdci máme touhu po věčnosti. Věčnost je Jeho stálá přítomnost, kterou žalmista nachází v chrámu: prosil jsem Hospodina, abych patřil na Hospodinovu vlídnost, požíval jeho něhy a patřil na jeho chrám.
Ty říkáš, Hospodine, ať hledám Tvou tvář. Kéž je celý můj život hledáním Tvé tváře. V Tobě je jistota, kterou mi nemůže dát nikdo z lidí. Ty mě k sobě přivineš, i kdyby mě opustili rodiče. Veď mě rovnou cestou, přímou, ať jsem brzy ve Tvém království, v zemi živých, tam už jsi opravdu všude, tam někde je Tvoje tvář. Jsi světlo a spása.
Fp 3,17-4,1
Centrem epištoly Filipským je hymnus o trpícím a vyvýšeném Božím služebníku, který byl z lásky poslušný až do smrti kříže (2,6-11). Ve zbylé části epištoly se apoštol zabývá tím, jak ´uvádět ve skutek své spasení´ (2,12), za pomoci různých obrazů. Podobně jako jeho prosba ´Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši´ (která uvozuje zmíněný hymnus - 2,5) zní jeho vybídnutí ke ´spolunapodobování Krista´. Co to všechno znamená? Co všechno z Krista na sebe můžeme vzít? Asi je nejlepší pokoušet se z Něj ´absorbovat´ co nejvíce, vrůstat do Krista (Ef 4,15), zpět do Božího obrazu, podoby (Gn 1,27). Nejvíce jde asi o jeho postoj, smýšlení, jehož vertikálou i horizontálou je kříž. Ten je popřením všech lidských snah o sebezáchranu, s ním praskají všechny balóny lidské pýchy, i té náboženské. O tu jde ve v19: lpění na obřízce - znamení, které se mnohým stalo známkou jistoty spasení. Naše jistota spasení je založena v něčem, co nemáme v rukou, co je před námi, jako nebeské občanství. V tomto ´nebeském´ dochází i k proměně a oslavení, tam už nejde o napodobování, ale splynutí, tehdy v nás bude Kristův obraz plně zářit.
Lk 13,31-35
1. Text a rozbor:
V celkovém kontextu LkEv jsme na novém začátku cesty do Jeruzaléma, ohlášení cesty do Jeruzaléma je tentokrát spojené s vědomím rizika smrti a nářkem nad Jeruzalémem. Varování před Herodem lze vyložit různě: Možná chtěl mít Herodes Antipa klid a chtěl dostat Ježíše ze svého území. Možná šlo však o to, že farizeové, kteří Ježíše varovali před Herodem, ho chtěli ve skutečnosti (přátelským způsobem) odbýt, a tak to navlékli na starostlivost a na Heroda, tj. chtěli Ježíše vypudit ze země podobně jako kdysi bételský kněz Amaziáš proroka Amose (Am 7,12). Herodes je liška vzhledem ke své lstivosti (podobně jako Pavel nazývá Nerona lvem kvůli jeho krutosti (2Tm 4,1); u židů je však liška zároveň symbol člověka bezvýznamného. Vyháním - uzdravuji: Ježíš poukazuje na své poslání, ve kterém podléhá jiné autoritě. Dnes i zítra - všechno se děje v krátké čase. Symbolika třetího dne je známá, v aramejském prostředí opět naznačuje krátkost času. Třetího dne dokonám - budu dokonán. Ježíš se přirovnává k prorokům, kteří byli v Izraeli zabiti a předpovídá tak nepřímo své utrpení.
Jeruzaléme, který morduješ proroky - Ježíš naznačuje farizeům: Vy budete moji vrahové, ne Herodes! Podobně to vidí učedníci na cestě do Emauz (Lk 24,13-35), na otázku, co se stalo- autenticky (24,19-21): ´Byl to prorok (už ne Mesiáš, my už totiž ničemu nerozumíme) mocný slovem i činem´, to my víme, my jsme s ním žili, ale zas jsme ho zlikvidovali.
Výmluvný je kontrast nabízené a zklamané, odmítnuté (ne zhrzené) mateřské lásky a ochrany a odmítnutí spojeného s likvidací Ježíše (Mesiáše!). Jeruzalém je i dnes kontrastem krásy a bolesti. To, že město i chrám zůstane pustý, je důsledkem jednání falešných farizeů i alibistického lidu. Podobně to vidí i Jeremiáš: důsledek svévolného a nesolidárního jednání krále i lidu (Jr 22,5), poněkud tvrději i Izaiáš (6,11). Ježíš tu nemluví s hněvem ani pomstychtivostí, ale s lítostí nad tím, že Jeruzalém (město pokoje) ani Izrael nepoznali, které věci vedou a slouží k pokoji (Lk 13,34n sr Lk 19,41a). Jeho zavržením začíná eschatologický soud.
Závěr perikopy nabízí eschatologický výhled: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově!
- Zde říká Ježíš tato slova ještě před vjezdem do Jeruzaléma (Lk 19,38), který by se mohl zdát naplněním těchto slov. U Mt je však říká již po vjezdu do Jeruzaléma (23,39).
- Ad eschatologie: K meditaci doporučuji obr. ve zpěvníčku Buď tobě sláva na str. 149: Kristus přijíždí na oslátku k poslednímu soudu a žehná probodnutýma rukama (asi jedinečné v křesťanské ikonografii vůbec).
- V eucharistickém kontextu znamená věta Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově!: Nyní přichází Pán, chce být uprostřed nás! Tento chvalozpěv (Benedictus) byl užíván již v prvotní církvi!
- Věta Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! není záplatou, náplastí na ta tvrdá slova, abychom se uklidnili, že Bůh je přece hodný a laskavý. Ten přicházející znamená v Bibli mnohem víc, než jen to, že se objeví, toto slovo je koncentrát lásky, která vychází člověku vstříc, ale je silná jako smrt (dokonce silnější), její žár je tak silný, že mu nic neujde, že se před ním nic neukryje. Martin Luther řekl, že Boží láska je jako pec, která žhne tak, že by ten žár dosáhl ze země až na měsíc (a to ještě nevěděl, jak je měsíc od země daleko). Teprve Kristův příchod zhojí všechny rány a naplní nás pokojem. ´V časném světě není míru, nedejme se k spánku svésti.´ (Terezie z Avily)
- V Kristově druhém příchodu je naděje i pro ty, kdo se v časném životě (o který nám ovšem jde) o Kristovu přítomnost vlastní vinou připravili. Ovšem až tehdy - zatím žel neokouší jeho večeře (14,24), jejich dům zůstává pustý (v35).
2. Kontext a co z něj vyplývá:
Před naším oddílem i po něm čteme o uzdravení v sobotu - nejdříve v 13,10-17 (s konfliktem s představeným synagogy), posléze v 14,1-6 (s diskursem s farizeji). Pak následuje Ježíšova řeč o hostinách: Pozvi ty, u kterých se ti to nevyplatí, kteří ti to nebudou moci vrátit (14,13-14). V podobenství o hostině (14,15-24), kterou původně pozvaní odmítnou, si nedá Pán pokoj, dokud dům nenaplní, ale zároveň konstatuje, že nikdo z těch původně pozvaných neokusí jeho večeře (14,24). Oni se o ni sami připravili, a tak ji neokusí.
Ježíš má pro nás slova nejen jasně laskavá, ale i jasně tvrdá. Zdá se mi, že tvrdá a jasná slova v evangeliu jsou většinou namířena vůči určité skupině, resp. vůči určitému postoji. Tak jako v pevnosti nějakého člověka, v dodržování slibů a rozhodnutí někdy cítíme jistotu a bezpečí či autoritu, o kterou se můžeme opřít, tak i Ježíšova ostrá slova nám spoluvytvářejí obraz o Bohu, který nemiluje bezzubou láskou, která není schopna nikoho ochránit, jednoznačně se zastat apod. A tak jako je třeba být u lidí bdělý, kde by se mohla taková autorita či ostrá řeč zvrhnout, tak i u Ježíše stojí za to si všimnout, proti komu nebo čemu jsou jeho zuby namířeny: proti všem, kdo si Mesiáše chtěli ´koupit´ (´Otče Abrahame, my se přece známe´), kdo považují svou víru a náboženskou praxi za vyřízenou záležitost, kdo si myslí, že se před Bohem sami obhájí, kdo si myslí, že se spasí sami, kdo brání ve vstupu těm, kteří přijdou od východu i západu, od severu i jihu, a budou stolovat v Božím království. (13,29)
Pro ilustraci pár těch ´ostrých´ slov: Před naší perikopou je oddíl o nepravých učednících: Odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví! (13,27). Vyděšená odpověď zní: Ale vždyť... Jedli jsme s tebou i pili a na našich ulicích jsi učil! (Lk 13,26) Podobně se ohrazují ti ´po levici´ na posledním soudu: Kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého´? (Mt 25,44) V podobenství o družičkách vyjadřují slova A dveře byly zavřeny´ (Mt 25,10) skutečnost, že něco v životě lze nevratně propásnout, ovšem vlastní vinou. V podobenství o boháči a lazarovi, kde se po smrti obou situace otočí, říká Abraham A nadto vše je mezi námi a vámi veliká propast (Lk 16,26), izolace, do které se boháč vlastní vinou dostal, samota, ve které se ocitl, protože si vybíral, s kým bude a s kým ne. Ve srovnání s předešlým Neznám vás (13,25) zní slovo z naší perikopy zdaleka ne tak tvrdě: Zůstanete sami (Lk 13,35). To je důsledek, ne pomsta.
3. Otázka - homiletický podnět:
Postní doba před nás staví několikrát ta tvrdší slova z evangelií. Možná jsme na ně zvyklí ze Starého zákona a z evangelií vždycky očekáváme hlas tichý, jemný a hojivý. Stojí za přemýšlení, jak na nás tato slova působí a jak se s nimi osobně vyrovnáváme. Jaký obraz Ježíše a skrze Něj Boha nosíme ve svých srdcích? Jak vypadá naše křesťanská praxe? Máme ve svém životě již zcela jasno nebo hledáme světlo a s ním spásu? Klademe si někdy otázku: Jak se neminout se smyslem života, jak ho vnímal Ježíš? Jak mám žít, abych jednou neslyšel: Tys to propásl, byl jsi/žil jsi mimo? Hledáme jednotu v lásce, která nás chce shromáždit pod jedna křídla (ne institučně, ale ve společenství)? ´ Kéž co nejdříve a v upřímné jednotě (i v jednotě Kristova stolu) společně voláme: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově!´ Ať Hospodinův příchod, na který se svým životem připravujeme, nevnímáme jako příchod nevhod, ale jako požehnaný, dobrořečený.
-dh-
Boruch Nachson: Píseň pro Jerizalém
Modlitba s vyznáním vin
Pane Ježíši Kriste,
děkujeme Ti, že nás ve své lásce přijímáš takové, jací jsme. Jinak bychom asi nedovedli před Tebou přiznat to, co nám schází a co se nám nepovedlo. Myslíme na různé propásnuté příležitosti v našem životě... Přiznáváme Ti, že nás leckdy přemáhá pýcha, máme pocit, že jsme na koni, že si můžeme všechno když ne zasloužit, tak zařídit a zvládnout, a když se nám to nedaří, jsme smutní nebo zahořklí - a nějak nemůžeme poznat, co vede k pokoji, chybí nám pokoj pro naše duše, pro naše srdce. A tak se necháváme štvát, znervózňovat, občas nás přemáhá strach... Naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Tobě, Pane.