1. Kontext
Téma neděle: Pokloň se Hospodinu, svému Bohu!
První neděle v postu je prvním zastavením se na cestě k velikonocům. Čtyřicetidenní cesta postní doby začala o popeleční středě a má šest zastávek, šest nedělí. Období postní doby umožňuje, podobně jako poušť, setkat se s něčím božským nebo ďábelským. 40 dní je jednak obvyklá délka pro přijetí božího zjevení a zároveň (prý) délka, po kterou člověk maximálně dlouho vydrží tělesně strádat, aby mu to ještě bylo k užitku. Na čem záleží, učiníme-li si z této doby dobu strádání nebo dobu přijímání?
2. Text
Dt 26, 1-11
Předpis o přinášení prvotin chrání Boží lid před modlářským vztahem k zemi a majetkem vůbec. Prvotiny jsou první, nejlepší části úrody, plody svaté země (Nu 18,12n; Dt 8,8). Hospodin je prohlašuje za svaté, tedy za své a dává je rodu Lévi, služebníkům svatyně. Izraeli mají prvotiny připomínat, komu patří země a všechno v ní i jaké je místo člověka uprostřed všeho, co ho obklopuje. Je to druh daně, kterou Izrael odvádí, aby nezapomněl, že je poddaný, ne vladař.
Obětující vyznává věrnost svého Pána, který v daru země splnil svou přísahu. Připomíná si spasitelné skutky Hospodinovy od sestoupení Jákoba do Egypta, vyvedení z domu otroctví a uvedení do zaslíbené země, země bezpečí a svobody. Spojuje se zde přinesení, obětování prvotin s díkuvzdáním za vysvobození. Ten dějinný vstup do zaslíbené země se zpřítomňuje prostřednictvím úrody. Skrze úrodu dostává člověk zemi ´znovu do vlastnictví´. Jako tehdy vstoupil Boží lid do zaslíbené země, nyní vstupuje do chrámu a přináší úrodu. Obětuje část toho, co od Boha obdržel.
Ž 91, 1-2.9-16
Píseň, z které cítíme Boží moc a dobrotu, která nás bezpečně vede a opatruje. V žalmu vystupují tři osoby: první hovoří s autoritou zkušenosti o ohroženém lidském životě i o živé důvěře člověka k Bohu (v. 3-13). Druhá osoba nemluví, jen poslouchá a přijímá v srdci zkušenosti prvního; jestli se necháme pozvat k rozjímání nad tímto žalmem, ztotožníme se s touto druhou osobou. A v posledních třech verších (14-16) hovoří Bůh, který jediný má právo mluvit a potvrzuje zde správné úsudky prvního mluvčího. Žalm sestává ze samých obrazů, které vjadřují jednak ohrožení lidského života, jednak důvěru věřícího člověka v nikdy neustávající dobrotu mocného Boha.
Skutečnost Boží ochrany, která je darována všem, kdo doufají v Boha, platí na prvním místě o Kristu. On žil nejen pod ochranou Nejvyššího, ale s ním i v božské jednotě. I jeho nepřátelé potvrdili, že měl i na kříži důvěru v Otce (Mt 27,43) a ďábel citoval žalm při Kristově pokušení. Kristus sám odmítl jen zneužití této pravdy a skutečnost samu pak potvrdil jako andělskou službu (Mt 4,11). Kristus sám ´zašlápl hada´ (v.13). Staří církevní otcové pak v závěru žalmu (v. 14-16) viděli proroctví o zmrtvýchvstání Páně k naší spáse.
Ř 10, 8b-13
Spása je darem. Darem, který Bůh nabízí v Ježíši Kristu všem lidem. Toto obdarování máme přijmout skrze víru. Je co přijmout. Pán je štědrý ke všem, kdo ho vzývají.
L 4, 1-13
1 Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti
2 čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. V těch dnech nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl.
3 Ďábel mu řekl: "Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb."
4 Ježíš mu řekl: "Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem 'ale každým slovem Božím."
5 Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země
6 a řekl: "Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám:
7 Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé."
8 Ježíš mu odpověděl: "Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat."
9 Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů;
10 vždyť je psáno 'andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili'
11 a 'na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen'."
12 Ježíš mu odpověděl: "Je psáno: nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého."
13 Když ďábel skončil všechna svá pokušení, odešel od něho až do dané chvíle.
14 Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila po celém okolí.
(Následující stať je přepis ze známé německé komentářové řady EKK)
Analýza:
V předchozích textech (3, 1-22. 23-28) se Ježíš chová spíše pasivně (přijímá po svém křtu sílu a poznání, je zařazen do rodokmenu). V tomto oddíle se ujímá iniciativy. Gramaticky viděno: stává se podmětem sloves. Na základě toho, co získal od Boha a co zdědil, začíná jednat. Ve verši 13. je zřetelné zakončení oddílu. Je to typické pro epizodní styl evangelisty Lukáše. Verš 1 perikopu zase zřetelně uvozuje.
Třem Kristovým pokušením odpovídají tři etapy Ježíšova působení. Lukáš vynechává zmínku o hoře (Mt 4,8), protože u něj nehraje v Ježíšově životě hora žádnou roli.
Obecně odpovídá tato zpráva přesvědčení, že Bohem oblíbení lidé, jako Adam, Abraham, Mojžíš, David a Job se dostávají do pokušení. Že pokušení přichází od ďábla a ne od Boha, souvisí s vývojem židovské teologie. Ještě obecněji lze spolu se semiotikou říci, že logika narativity zprávy o křtu a příběhu o pokušení představuje dva póly získání kompetence. Důležitější je ale otázka, kterou může objasnit teprve vlastní exegeze: jde o obranu proti židovské kritice Ježíše (jako kouzelníka či falešného mesiáše) nebo o povzbuzující příklad pro křesťany? Vznik oddílu lze vyjádřit nejlépe tak, když budeme počítat s haggadickým a tvůrčím uměním křesťanských učitelů, které slučuje Písmo a vzpomínky, vyprávění a umění až k ucelenému výsledku. Dialogická a polemická forma svědčí o tom, že Sitz im Leben tohoto textu je polemika s židovstvím, a to spíš v rámci tématu christologie, a ne jen etiky.
Výklad:
Počet třech pokušení, souvisí s následující židovskou představou: Trojitý průběh nějakého jednání, resp. trojitý postup nějakého dění jej umožňuje vidět jako kompletní, uzavřený a konečný.
1-2a
Ježíš je po svém křtu naplněn Duchem. Tato skutečnost mění smysl jeho ´vedení Duchem´. "en tó pneumati", které následuje po "plérés pneumatos" nemůže znamenat Ježíšovo podřízení se, ale solidaritu Mesiáše a Ducha.
Ježíš jde stejnou cestou jako Jan (3,2-3), ale opačným směrem: od Jordánu na poušť. Symbolika pouště tedy není pevně určena, není apriori ani pozitivní ani nedativní skutečnost. Poušť je podivným místem, kde člověk (nebo lid) může učinit zkušenost s božským nebo taky s ďábelským.
Druhá zpráva o nanebevstoupení (Sk 1, 3) ukazuje svatopiscův zájem na tradičním počtu 40-ti dní. Během této doby je nejužší okruh svědků vzkříšení učen a vyzbrojován. Symbolický, a ve starém Orientu rozšířený význam 40-ti dní nebo let, je v Izraeli vztažen na důležité periody života božího služebníka nebo celého lidu. 40 dní stráví také Mojžíš na Sinaji během uzavírání smlouvy (Ex 24,18; 34,28). V židovské tradici, kterou zná Lukáš, je to normativní délka pro přijetí božího zjevení (Během svého pobytu na hoře Sinaj byl Mojžíš vysvěcen do všech částí kněžství). Protože 40 let na poušti bylo také dobou trestu a zkoušky pro lid (Dt 8,2), rozuměl Lukáš tomuto času v Ježíšově životě nejen jako pokušení a zkoušce, ale také jako existenciálnímu poznání zjevení, které zprostředkovává Duch a Písmo.
"Peiradzó" je intenzivní forma k "peiraó", ale také ionická forma vedle attického "peiraó". V helenistickém židovství si "peiraó" ponechává svůj profánní význam (zkusit, vystavit zkoušce), zatímco "peiradzó" zejména díky LXX získává většinou náboženský význam. Poslušnost lidu nebo věřícího je stále ohrožována pokušením, Bohem nebo ďáblem. A naopak mohou také lidé pokoušet Boha. Obsahem pokušení není morální pochybení, jako spíš odpadnutí od Boha, ačkoli lze identifikovat také etické součásti toho (zejména pod filozofickým vlivem v helénistickém židovství). Vzhledem k tehdejší ´židovské psychologii´ věřícího se zpráva o pokušení v evangeliích jeví jako úžasně věcná a teologická. Participium "peiradzómenos" se zdá být v jazyce prvních křesťanů známým výrazem pro to, co prožívá věřící (Žid 2, 18, Jak 1,13). To, že "peirasmos" u Lukáše znamená ´odpadnutí´ a ne ´pokušení´, je vidět na Lk 4,13. To slovo ale není ve Skutcích apoštolských použito pro pokušení prvních křesťanů, takže nesmíme příliš zdůraznit etické části Lukášova příběhu o pokušení Ježíše. Na rozdíl od "dokimadzó" (´vyzkoušet´) je v "peiradzó" obsažen moment nepřátelského úmyslu. Tak je i "diabolos", kterého Lukáš chápe čistě negativně, původce ´pokušení´ Ježíše (a ne jeho ´vyzkoušení´).
Exkurz ´ďábel´
Pro ďábla užívá Lukáš 7x "ho diabolos" (zejména v 4, 1-13, což je převzato z pramene Q) a 7x "ho satanas" (5x v evangeliu- převzato z Marka: Lk 11, 18; vlastní Lk: Lk 10,18;13,16;22,3.31; 2x ve Skutcích apoštolských). Přeměnění ze ´satana´ (Mk 4,14) k ´ďáblu´ (Lk 8,12) ukazuje Lukášovu zálibu pro řeckou formu. I když nerozvíjí nějakou démonologii, přece jen přináší nějaké myšlenky v tomto směru. Po nezdařeném pokoušení se ďábel od Ježíše vzdaluje "achri kairů" (až do času). "Peirasmos" pašijové doby platí spíše pro učedníky než pro Ježíše: ďábel přepadává Jidáše (22,3) a tříbí učedníky jako pšenici (22, 31), zatímco Ježíš je varuje před pokušením v Getsemanech (22,40.46). Že Ježíš sám po scéně na poušti (4,1-13) je ještě zkoušen, ale už není pokoušen, je příliš chytrácké. Jisté je, že ďábel v Lk 22,3 je opět aktivní a Ježíš je jeho prvním cílem. Mezitím však neleží ´bez-ďábelský´ čas, spíše perioda, ve které se Ježíš ujal iniciativy proti satanu. O tom, že lidé jsou ďáblem utiskováni a že pod ním trpí (13,16; Sk 10,38 a 26,18), je Lukáš pevně přesvědčen. Tato všeobecná moc ďábla, která sahá až k politice, stojí logicky nesvázaně, ale narativně konsekventně vedle náhlého vpádu zla do člověka (13,16; 22,3). Obojí stojí u Lukáše vedle sebe, protože každé vyprávění je určeno jedinečností a charakterem události, ale především, protože události pro něj nejsou výjimky, ale viditelné znaky neviditelné reality. Ježíšův čas je přesto dobrou periodou, protože působení Mesiáše a Boží moc se ďábla dotýkají a vytlačují jej z jeho silné pozice (10,18; 13,16; Sk 10,38). A přece je nutno tento boj vést až do paruzie a vítězství stále není konečné, protože ďábel z nebe vypuzen je na zemi stále aktivní (1 K 7,5; Ef 6,11; Zj 13,1). Slovo Boží a Duch svatý nedávají věřícím žádnou garanci proti opětovnému pádu do satanových rukou (8,12). I povelikonoční lidé musejí být převedeni z moci ďábla do rukou božích.
Mytologickou řeč o ďáblu Lukáš přejal a z jeho pohledu dále nerozvinul. Zůstává přísně vztažena na člověka; ani stvoření ani dějiny nejsou démonizovány, zároveň ale také nejsou sakralizovány. Toto mytologické užití jazyka chrání lidskou existenci před lehkovážným optimizmem. Lukáš je přitom svobodný od poraženectví; metanoia volá člověka k etické odpovědnosti. Lukáš ví o moci nadlidských sil, které člověka svazují, ale stejně vážně ví i o silách, které mohou zajatého osvobodit (Sk 5,19; 12,7-10; 16,25-30).
Co zůstává u Lukáše z eschatologického chápání peirasmoj a z přemožení ďábla? Jednoznačně se zpomaluje konec času, z jednoho pokušení jich je mnoho. V tomto smyslu se děje přeměna eschatologického v etické. Na druhé straně věří ale Lukáš také v to, že poslední doba nastala s příchodem Ježíše (16,16) a že jejímu naplnění nemůže nic stát v cestě. Přijde, i když také ne příliš brzy.
3-4
Po popisu situace zde začíná dialog. První příkaz spojuje tematiku zázraku s otázkou nasycení. Ježíš odpovídá citátem z Dt 8. Tam Bůh vychovával svůj lid na poušti, a chtěl ho tak vyzkoušet. Z Dt 8, 2-5 přejímá Lukáš řadu věcí skoro doslovně. Na rozdíl od Izraele však Ježíš v této zkoušce obstojí. Odmítá zázrak, kterým tehdy pro Izrael byla manna. Ježíš se tak osvědčuje jako poslušný Izraelita. Po jistém vývoji v Izraelských představách nezpůsobuje zkoušku již Bůh, ale ďábel. Eiv není čistě hypotetické, ale má skoro kauzální význam. Ďábel nepochybuje, ale věří v Ježíšovo božské synovství.
Ježíš je víc než pouze symbol nového lidu. Je ´Boží syn´. Chybějící gramatický člen neznamená, že ´syn´ je nějak neurčitý. Ve spojení se svým křtem je Ježíš minimálně pro Lukáše víc než ´nějaký´ Boží Syn: on je TÍM eschatologickým Božím Synem. Proč pak ale nevykoná ten Mojžíšův zázrak? Nemá na konci časů povstat prorok jako byl Mojžíš (Dt 15,15.18)? Ježíš přece ovšem později udělá takový zázrak, když rozmnoží chléb (Lk 9, 12-17). Udělá to ale pro ostatní, ne pro sebe. Kdyby byl prioritou chléb, a ne spojení s Otcem, byl by Ježíš v pokušení neobstál. Jeho mesiášská moc by tak byla zmařena.
R. Bultmann odmítal mesiášský význam pokušení, protože židovství neznalo Mesiáše jako činitele zázraků ani nic nevědělo o pokoušení Mesiáše; obsahem rozhovoru je dle Bultmanna správné chápání zázraků. Obhajuje zde tedy raná církev Ježíšovy zázraky jako znamení božího království a ne jako čertovská kouzla? Titul ´Boží Syn´ není hájen sám o sobě, ale je hájen výkon moci, který je s tím spojen; ale tato moc je podle komentáře pro Lukáše a snad i pro pramen Q mocí Mesiáše. Snad obhajuje původně semitská zpráva christologické nároky rané církve; oproti tomu v pohanském okolí je obrana falešného pochopení titulu ´Boží Syn´ spíše přiinterpretována.
5-8
´Všechna království země´- tím je naznačena tematika moci. Že tohle ´přehlédnutí světa´ je možné v jediném okamžiku, ukazuje zázračnou moc ďábla a nadlidskou dimenzi této události.
Ke ´slávě´ připojuje Lukáš i ´moc´ těchto říší. Obojí je slíbeno Božímu Synu. Rozšíření znění pramene Q se u Lukáše stává slovní parodií Boží inspirace: redakční dodatek připomíná Dan 4, 31 LXX; 7,14 a Lk 10, 22. Ve slovech "hóti emoi paradedotaj" říká tedy ďábel, že Bůh mu prý dal politickou moc nad královstvími světa. Ježíš s tímto tvrzením nesouhlasí. Ďábel se dále domnívá, že tuto moc může on sám dát, komu chce. To implikuje, že světská knížata neobdržela moc a slávu ani přímo od Boha ani od lidu, ale od ďábla, že tedy uctívají jeho, a ne Boha, či -v nemytologické řeč- že svou moc vykonávají ve vlastním zájmu a ne jako službu druhým. To je otroctví těch, kteří do otroctví uvádějí ostatní. Ďábel je však lhář, a Lukáš tak může v jiné souvislosti převzít starozákonní víru v Boha jako v původce politické autority.
Lukáš nesepisuje traktát politické teologie, ale vypráví příběh; důležitá je proto podmínka, která je svázána se zaslíbením. "proskyneó" zde znamená ´vzývat´ a ne jednoduše ´ctít´, ´uctívat´. Ďábel nepožaduje nic míň než změnu panstva. Krátce po vytvoření vztahu Otec-Syn navrhuje jinou, pervertovanou smlouvu. Doufá, že by Ježíš mohl obě spojení držet zároveň, nebo že chce skutečně změnit ´tábor´? Ježíš opět odpovídá slovy Písma.
Lukáš ví, že Bůh požaduje exkluzivní službu (16,13). Pokušení k popření Boha v oblasti světské moci má souvislost s penězi. Politika a hospodářství se stávají místem existenciálního rozhodnutí víry. Ani politika ani hospodářství nejsou napadnuty jako takové, ale člověk, který si je zabírá pro sebe.
Ježíš nereaguje jen jako zbožný Žid, ale také jako křesťanský Mesiáš a Syn člověka. Stejně jako byly Ježíšovy zázraky podezřeny z kouzelnictví, tak byly mesiášské nároky prvních křesťanů s ohledem na Ježíše, viděny židovskými učenci jako satanské. Ježíšova odpověď slovy prvních křesťanů popisuje jeho život jako službu Bohu bez jakékoli démonské naděje na osobní všemohoucnost. Mesiášská všemohoucnost přijde teprve v budoucnosti, prozatím platí pesimistický verš 6b. Teprve po zmrtvýchvstání, pro Lukáše dokonce teprve po paruzii, obdrží Ježíš Kristus ´moc a slávu´ všech království světa. Proto je toto druhé pokušení paralelou k zprávě o cestě, kde Ježíš zakouší, že ho právě synovství a mesiášství povedou k utrpení.
9-12
Ve třetí fázi pokušení vede ďábel Ježíše do Jeruzaléma na štít chrámu. Následuje tak po prorocké a královské části nyní pokušení kněžské? Ďábel vede Ježíše na místo nanejvýš veřejné. Pokušení má potvrdit spíše pravost spojení Otec-Syn než prokázat podivuhodnou Ježíšovu moc. Proč je to pokušení, když citát z Ž 91 je správný? Protože by tak člověk pokoušel Boha, odpovídá Ježíš jiným citátem ´Nebudeš pokoušet Hospodina, svého Boha´ (Dt 6,16). Tehdejší pokušení Izraele spočívalo v tom, že Boží lid pokoušel Boha tím, že po něm požadoval vodu. Ve všech třech pokušeních nechce tedy Ježíš něco pro sebe a nevystavuje tak Boha zkoušce (důkazu, či pokusu). ´Neprubuje ho´. Ďábel cituje Písmo, ale nerozumí mu. Křesťanská hermeneutika, která Ježíšovi do úst vkládá Dt 6,16, sestává a) v jemném citu pro metaforu: Ž 91, 11-12 nelze chápat doslovně; b) v přesvědčení, že v žalmu zaslíbená Boží pomoc není automatická: věřící neriskuje žádné neštěstí proto, aby vyzkoušel Boha. Spása přichází skrze utrpení a smrt.
Tato biblická teologie zde není přednášena náhodou. Slouží jako odpověď na kritiku, ne kritiku zázraku, ale Ježíšova kříže. Proč Bůh neušetřil svého syna této smrti (Lk 23, 35.37.39)? Křesťanská odpověď tedy zní: je to víra a ne bezmoc, když Ježíš nezachránil sám sebe. Opět to není jen odpověď nějakého věřícího, ale odpověď napadaného křesťanského Mesiáše.
13
Ďábel má větší moc (v. 6.), není ale sto si vynutit lidské rozhodnutí. Někteří, jako Adam a lid Izrael na poušti neobstojí, jiní, jako Job a Ježíš, obstojí. Ďábel nasadil všechny své možnosti, nyní musí svou porážku dát najevo i tělesně: opouští Ježíše, ačkoli ve vzduchu visí: jen do příští příležitosti.
Dějiny působení textu:
Dějiny exegeze Lk 4, 1-13 jsou mimořádně poučné, protože životní situace exegetů vždycky ovlivňovaly jejich interpretace.
Pro Ambrosia je centrální ten etický aspekt textu. Ježíš ´utrpěl to, že byl pokoušen ďáblem, abychom se my všichni skrze něj naučili nad ďáblem triumfovat´. ´Ve třech pokušeních se ukazují tři nejdůležitější ďáblovy oštěpy: obžerství, marnivost, ctižádostivost´.
Origenes například v těch kamenech vidí heretické učení, které je křesťanům nabízeno na místo chleba.
Kalvín, který je velmi citlivý na nebezpečí přeakcentování lidských zásluh, se obrací proti každému srovnání mezi pokušením Ježíšovým a naším. ´Toto postění se bylo jakoby znakem božské slávy, kterou Kristus nese´. Proto by tedy bylo posměšné a hodné opovržení chtít Krista napodobovat. Pokušení nelze omezit na žravost, ctižádostivost a lakotu. Všechny tři pokušení mluví o vytvoření odstupu vůči Bohu: vzdálit se Bohu (první pokušení), přisuzovat ďáblu moc, kterou má jen Bůh sám (druhé pokušení), používat Boží moc k vlastní výhodě (třetí pokušení).
K.Barth (KD IV,1, 286-291) zastává stejnou pozici jako Kalvín. Kdyby Ježíš byl pokušením ustoupil, byl by tak spáchal nekonečně závažnější čin, než všechny delikty či zločiny proti morálce nebo zákonu, totiž: vrchol zla. ´A v žádném z těch třech nejde o zlákání k takzvanému zločinu nebo přečinu na morální nebo dokonce právní rovině. Ve všech třech jde ´jen´ o radu a domněnku, že nezůstane věren cestě nastoupené u Jordánu, cestě velkého hříšníka, který činí pokání, a že odtud bude chtít jít směrem, na jehož konci by nemusel stát jeho kříž.´
Současní teologové vidí v Ježíšových pokušeních příklad nejen etického chování, ale také duchovního chování. Ježíšův postoj vůči Bohu je exemplární. Podle G. Lafona si Ježíš ve všech třech pokušením odříká každé vlastnictví, ´protože lidství v nás je garantováno jen přítomností chybějícího´. Ani chléb ani moc, které jsou nabízeny v prvních dvou pokušeních, nestačí k tomu, aby z nás učinily člověka. Ve třetím pokušení se Ježíš zříká určení nad smrtí. ´Žije z toho, že nic nevlastní´. Zrovna tak křesťané. Takovým způsobem jsou zdůrazněny obě osy pokušení: christologická i antropologická.
3. Homiletické podněty:
Není to tak, že některými svými postními rozhodnutími spíš chceme testovat Boha ve smyslu: dám tolik a tolik a budu zvědav, co dá On? Nejde v postních závazcích spíše o to, přinést Bohu to co mám nejraději, co dělám nejraději, přinést mu část ´úrody´, část něčeho dobrého, co jsem od něj dostal? Zapojit to své dobré do služby jemu a lidem kolem, abych si své skvělé schopnosti nezzbožštil a z darů neučinil své privilegium a vlastnictví?
Co takhle ´vrátit´ Bohu něco z toho, co mně daroval? Přidat v těchto dnech ke své obvyklé míře služby Bohu něco o trochu víc a ´přispět tak k radosti Ducha Svatého´ (parafráze Pravidel sv. Benedikta)? Nejít do sebezáporu a do ohromujících obětí. Nedémonizovat věci tohoto světa. Spíše napravit něco z toho, co jsme zanedbali. Napravit své vztahy. Svůj vztah k Bohu. Vyjádřit mu lásku, vždyť to je snad nejvíc, co mně daroval. Vyjádřit a vyjadřovat svým bližním (a nejen jim) svou lásku, a ´vrátit´ tak Bohu část toho, co on daroval mně. A co takhle mít postní závazek postaven tak, že si udělám víc času sám na sebe nebo na své nejbližší?
Nejde myslím o to, ´vyprázdnit se´, učinit se prázdným tím popřením světa. Že popřu radosti života. Jde o to poklonit se Hospodinu.
V německy mluvících zemích je doba postní provázena akcí ´40 Tage ohne...´, tedy ´40 dní bez...´, přičemž na místo těch teček si každý doplní činnost nebo věc, bez které se chce po tuto dobu obejít. Co takhle udělat ´40 Tage mit...´, tedy ´40 dní s...´? 40 dní intenzivně s lidmi a s Bohem? 40 dní tvořit Bohu prostor v mém nitru a v tomto světě.
4. ´Popelec´
Asi málokterý evangelický farní sbor začíná dobu postní nějakou bohoslužbou na popeleční středu. Je tedy vhodné alespoň o první neděli v postu téma začátku doby 40 dní do velikonoc nějak ritualizovat. Nabízí se prostor ´modlitby po kázání´. Shromáždění je kázáním připraveno se k takovému rituálu alespoň vnitřně nějak připojit. Doporučuji vyznání vin koncipovat jako součást vstupní části bohoslužby a prostor modlitby po kázání vyhradit ´popelci´. (Přemýšlel jsem také o tom, je-li to technicky možné, modlit se tuto eulogickou modlitbu v kleče.) Můžeme zůstat ´pouze´ u modlitby, můžeme po ní zařadit ono zvolání: ´Pamatuj, že prach jsi a v prach se navrátíš. A tak + čiňte pokání a věřte evangeliu. Amen.´ Případně jej doplnit nějakou přítomností popela v kostele. Aby toho ale nebylo moc, doporučuji po této modlitbě provést sbírku s úvodními slovy, že do košíků je možno vkládat nejen své finanční dary jako obvykle, ale také své postní závazky. V návaznosti na ony prvotiny, které vkládali Izraelci do koše, jak jsme to četli v prvním čtení. Oni tehdy říkali: ´Můj otec byl Aramejec a bloudil´ a shromáždění je zváno, aby si každý sám za sebe v duchu řekl ´Jsem prach a v prach se obrátím´.
-td-
James B. Janknegt's: Kristovo pokušení
Zde je ona eulogická modlitba:
Modleme se:
Bože, slitováváš se nade všemi,
a nemáš v nenávisti nic z toho, co jsi stvořil;
nechceš nás trestat za naše hříchy,
protože chceš, abychom se obrátili, a navrátili se k tobě.
Kdykoli tak tvůj lid chtěl učinit,
roztrhl svůj šat, oblékl žíněné roucho,
posypal si hlavu popelem a činil pokání.
Proroci volali po roztrhnutí srdcí,
rozevření okovů svévole, rozvázání jha,
přijímání utištěného a obléknutí nahého.
I my potřebujeme v nadcházející době 40 dní
rozevřít okovy všeho, co nás svazuje,
činit pokání, překonávat zlo a konat dobro.
A proto tě v naší slabosti prosíme:
smiluj se a vyslyš naše prosby,
sešli svého svatého Ducha,
aby nás napomínal, vedl a upamatovával nás na to,
že jsme hříšní a chceme činit pokání.
Ačkoli jsme prach a v prach se obrátíme,
přece věříme, že nám odpustíš a vzkřísíš nás k novému životu,
jako jsi vzkřísil svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista.
Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků. Amen.