I. Přiblížení
Co nám dnes může říct blahoslavenství, tento orientální seznam ctností? Máme ho brát jako návod, který je třeba od A do Z naplnit: zchudnout, hladovět, zaplakat... ? Úvodní "blaze vám" na začátku několika veršů a symetrické "běda vám" prozrazují text mudroslovné provenience. Mudrosloví usiluje "zespoda", se zapojením lidské moudrosti, přijít na kloub zákonitostem světa. Je toto esence lidské moudrosti: že nemít, nejíst a plakat je to, o co v životě jde?
II. Text v kontextu Písma
Lukášovo blahoslavenství má na rozdíl od Matoušova "anatématickou" zlořečící část. Také jednotlivá přikázání se od Mt liší (viz níže). V Lukášově evangeliu jsou součástí zpráv o počátcích Ježíšova působení. Bezprostředně předchází zpráva o vyvolení Dvanácti.
Ekumenický lekcionář text spojuje s Jr 17,5-10. Ten pracuje s protikladem toho, kdo doufá v tělo (basar, sarx) a a toho, kdo doufá v Hospodina. Doufající v tělo má být proklet (!), doufající v člověka požehnán. Obraz doufajícího, který je jako "strom štípený při vodách", asociuje Ž 1. Ten je jakožto programatický text tóratické zbožnosti je svého druhu blahoslavenstvím. Paralela Jr 17,5-8 a Ž 1 navzájem nasvěcuje významy slov požehnaný a blahoslavený.
III. Poznámky k textu
Tvořen je dvěma částmi: 1) vyprávěním o tlačenici kolem na rovinu sestoupivšího Pána Ježíše; 2) blahoslavenstvím (vv 20b-23) a zlořečením. (24-26). Poslední anatématická část je negativem blahoslavenství.
V prvé části (vv 17-20a) obklopují Pána Ježíše jak slupka cibule (eklesiologicky kvalifikujícně?) lidé: nejblíže Ježíši je 1) velký dav učedníků (i přes ty "učedníky" je "dav" zlehka pejorativní), dále je zde 2) velký zástup lidí z Judska a z Jeruzaléma, nakonec pak 3) lidé od pobřeží Týru a Sidonu. Ti všichni přišli 1) naslouchat mu a 2) být uzdraveni. A vskutku i ti, kdo byli "zavirováni" nečistými duchy, docházejí terapie. Rozdílná východiska posluchačů snad chvíli berou za své: všechny skupiny jsou slity v jeden ochlos těch, kteří se chtějí dotknout a být uzdraveni. Přirozená religiozita jak vyšitá: zakusit a být uzdraven. Nikdo zde ale nevaruje před zpředmětňující vírou, z Pána Ježíše skutečně vychází dynamika k uzdravení všech.
Sám předtím sestoupiv pozvedá nyní Pán Ježíš své oči - ne však do nebe, ale k učedníkům. Tedy jen k nejužšímu jádru, které si jmenovitě (vv 12-16) vyvolil. Jakoby se zde rýsoval rozdíl mezi být uzdraven/spasen a mezi být učedník. To, co přijde, bude program pro učedníky (podmnožinu z širší množiny uzdravených?).
Čtvero Lukášových blahoslavení řadí text do dlouhé řady biblických výkřiků (ašar, ašrej+suffix, makarios), které navrhuji překládat jako ten/ta se má! Poprvé ho v Bibli použije - sama o sobě - Lea, když se její služebnici Zilpě narodí syn: "Já se mám, vždyť dcery budou říkat 'ta se má'..." (Gn 30,13). Slova ašrej ha-íš, makarios anér otevírají žaltář. Poněkud myslím zavádí ekumenický překlad, když svým "blaze tomu" budí představu blaha a příjemna. Z kralického "blahoslavení" mám zase dojem barokních soch mučedníků s očima obrácenýma k nebi. Ne že by rozkoš a mučednictví nějak k blahoslavenství nepatřily, připadá mi ale podstatné, že překlad ten se má vyjadřuje jaksi objektivně situaci dotyčného: má se tak dobře, že to až může budit závist (termín je mudroslovné provenience a ta přece pracuje tak, že člověku postaví před oči několik cest a on se má rozhodnout pro tu pravou), zároveň to momentálně vůbec nemusí pociťovat jako něco libého. Blahoslavenství implikuje řád světa, podle něhož je na tom jeden lépe než druhý, podle toho, nakolik se přizpůsobil implikovanému řádu. Vtip Ježíšových blahoslavenství je v tom, že řád světa, který implikují, koliduje s řádem světa každodenní zkušenosti. Absurdně znějící výroky chudí, hladoví, plačící a nenávidění, ti se mají jsou popisem této kolize, která není cílem, ale nutným důsledkem střetu dvou řádů.
Ta jinakost je položená na časovou osu. Oproti současnému stavu (tomuto světu), vyjádřenému participiem presenta, příp. slůvkem nyn (nyní), je postaven onen implicitní řád (Boží království), vyjádřené futurem.
Pokud jde o jednotlivá blahoslavenství, dají se rozdělit na 3+1. První tři blahoslavenství vyjadřující obecnou životní nedosycenost (chudoba, hlad a pláč). Liší se tak od podobného seznamu Matoušova, kterým prosvítá program aktivního následování (chudí v duchu, žíznící po spravedlnosti, milosrdní, působící pokoj...). Ten se ozve teprve v posledním Lukášově blahoslavenství, které popisuje mučednické rysy Kristova následovníka, nenáviděného právě kvůli své poslušnosti druhými, stejně jako sz proroci.
IV. Homiletická (ro)zcestí
Jeden možný důraz kázání by byl rozříkat subverzivní charakter blahoslavenství, zejména toho posledního: do řádu tohoto světa, kde něco má smysl a něco smysl nemá, implikuje blahoslavenství jiný řád, něco jiného, co má smysl a co ne. My žijeme na rozhraní dvou řádů. Pán Ježíš sestoupivší a vyvýšený nás zve k životu v Božím království. To, že je "již mezi vámi" jeho království znamená, že přestože má království v budoucnu své naplnění, už teď nás zve k proměně - a neposlušnosti řádu tohoto světa. Závisí na perspektivě, s níž na život hledíme. Z hlediska života jako celku se má ten, kdo žije stylem Božího království
Další možný důraz vidím v nedosycenosti, kterou zdůrazňují první tři blahoslavenství: chudí, hladoví a plačící. Byli možná při setkání s Ježíšem uzdraveni, došli dílčí a dočasné pomoci. Blahoslavenství nedosycených ale ukazuje na nedořešenost světa (vztahů, majetku, zdraví), v němž se nemáme úplně zabydlet. S Božím královstvím mezi nás přicházejí konkrétní události uzdravení, vymýtání, konkrétní projevy pomoci. Ale i ty paradoxně vrhají světlo na nevykoupenost světa. Představuju si to jako skládačku puzzle: ke každému dílku je tam nachystaný dílek, který zapadne do toho, co chybí. Ten chybějící dílek má pro každého z nás Pán Bůh a má se ten, kdo vydrž nezaplnit si ho nějak provizorně, neboť ten bude doplněn Bohem. K velikosti života patří jeho bolestně vnímaná nedokonalost.
Odsud lze myslím kriticky zmínit i naší apologetickou potřebu verifikovat šťastným a naplněným životem správnost křesťanské cesty. A rozhodně odmítnout všechna ta "nevaž se, odvaž se, dopřej si, naplnění vašich snů..." - ve jménu blahoslavené nenaplněnosti času, který teprve čeká na své naplnění.
Že to ale není úplná odevzdanost (Ergebung), smíření se se statem quo, to právě jistí ono subverzivní poslední blahoslavenství (Widerstand).
V. Kontexty
Vladimir Solovjev, Tři rozhovory : o válce, pokroku a konci světových dějin obsahující krátkou legendu o Antikristu a několik menších přiložených statí, Praha 1997 - o scestí falešných mesianismů a o blahoslavené věrnosti zděděným tradicím.
VI. Liturgické podněty
Písně: Ž 1 kdo nežije dle rady bezbožných; 360 My čekáme, kdy zavítáš; 361 Již vstaňme bratři vstaňme již; 182 Pán Bůh je síla má; 195 Všichni kdo skládají; 388 Aj, jak jsou blahoslavení
Poslání: Fp 3,12-14 (20-21)
Petr Sláma <slama@etf.cuni.cz>
Gustave Doré (1866): Ježíšovo uzdravování
Starokatolická kolekta:
Veliký Bože,
prameni a oporo našeho života.
Pomoz nám, abychom důvěřovali tvému slovu a tvému příslibu,
neboť ty jediný jsi naší nadějí a bezpečím.
Prosíme tě o to skrze Krista, našeho Pána,
který v jednotě Ducha svatého s tebou žije a působí na věky věků.