5. neděle po Zjevení Páně C

Text * Iz 6, 1-8.(9-13) Pro starozákonního člověka je Boží svatost něco skoro nepředstavitelného (vzpomeňme na líčení Boží slávy na začátku knihy proroka Ezechiele). Bůh je svatý, tak to zpívají nebeské zástupy a my se k nim v bohoslužbě připojujeme. Zároveň si však uvědomujeme svůj stav, svou nesvatost. Vyvstává nám před očima. Jas, který provází Boží přítomnost, se nám tak lehce stává žárem spalujícího ohně. Tuto zkušenost učinil i prorok Izajáš. Ona zkušenost zážitku "mysteria tremenda" toho tajemného úděsu, řečeno spolu s religionistikou, však není poslední skutečností. Vede k tomu, aby se člověk mohl přijmout očištění, odpuštění a omilostnění. Bůh dává toto očištění ne proto, abychom se pak svou čistotou chlubili a chvástali (např. vůči ostatním, těm "neočištěným"), ale proto, abychom s Bohem spolupracovali, abychom mu sloužili. Cílem zážitku Boží svatosti a nedostižitelnosti je služba Bohu. To může vést k úvaze, zda např. totální neochota mezi ordinovanými přijímat ke svým farářským povinnostem další úřady v církvi není dána absencí prožitku božího tajemna. Tajemna, které zakusí Petr při rybolovu s Kristem. Tajemna, které i jej vede ke službě. Tajemno, které se nám v našem protestantském racionalizmu moderny vytrácí. Uniká nám, když se ho snažíme uchopit exegeticky a historicky. A náhodné kolísání exegetických výsledků nás akorát deprimuje. Zamysleme se nad Lutherovými slovy: "Nemo audit verbum, nisi spiritu intus docente" (Nikdo neslyší slovo, leč jen duchem, který ho učí z nitra.) * Ž 138 Toto díkuvzdání bylo původně asi soukromou modlitbou v době po babylonském vyhnanství. Prosebník byl ve smrtelném nebezpečí, ale Bůh vyslyšel jeho prosby osobním slovem a činem a zachránil jej; žalmista proto nadšeně děkuje Bohu a dosvědčuje srdečně Boží jedinečnost proti pohanským bůžkům (1-3). Ještě větší je Boží převaha nad pohanskými králi, kteří též mají vzdát Bohu úctu. Bůh ukazuje svou velikost především svým slitováním a pomocí pro slabé (4-6). Z této skutečnosti dovozuje pěvec svou pevnou naději, že Bůh mu bude vždy milosrdným pomocníkem i v budoucích ohroženích a dovrší ke spáse to, co člověk sám nedokáže (7-8). * 1 K 13, 1-11 Kristus za naše hříchy zemřel. Vzal tu naši nečistotu a nesvatost na kříž. A při pádu do hlubin smrti byl zachycen Boží láskou. Boží láska temnotu smrti prosvětluje, zachraňuje, přijímá. Kristus byl vzkříšen. Apoštol Pavel ukazuje, že vzkříšení není skutečnost beze vší souvislosti. Že realita vzkříšeného Krista, kterým je církev bojující i zvítězilá, není důsledkem Pavlovy choré mysli či jeho pádu z koně na cestě do Damašku (jak někteří tvrdí). Ale že jde o splnění Božích zaslíbení, Božího spásného jednání. Krok za krokem v dějinách spásy Bůh člověka vede na hlubinu, do hloubky. Postupně s ním spolupracuje. A po vzkříšení se Kristus postupně dává poznat shromážděné církvi. * L 5, 1-11 1 Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; 2 tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. 3 Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. 4 Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!" 5 Šimon mu odpověděl: "Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." 6 Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. 7 Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. 8 Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný." 9 Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; 10 stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi." 11 Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním. Evangelijní oddíl zvláštním způsobem propojuje Ježíšovo zvěstování a činění zázraků, které v Lukášově textu nacházíme před i za touto perikopou. Lukáš chce objasnit Petrovu poslušnost: už byl svědkem uzdravení své tchyně. Na rozdíl od Marka, je u Lukáše Petr také posluchačem Ježíšova kázání (Lk 5, 1-3). Lk 5, 4-11 je svědectvím o zázraku, které je však podřazeno příběhu o Petrově povolání. Celý zázrak spěje a směřuje k výrazu "rybář lidí". Pro příběh o povolání je typická Ježíšova iniciativa (4.v.), znamení, které učinil (6.v.), a které teprve odrývá to podstatné: hřích povolávaného (8.v.) a jeho překonání zrušením strachu, úkolem a zaslíbením (10.v.), což umožňuje poslušnost povolaného (11.v.). V celém kontextu Lukášova díla je Petrovo povolání v paralele k Pavlovu povolání, jehož působení je ve Skutcích apoštolských líčeno zase paralelně k Petrovu působení. 1 Lukášovo vyprávění začíná u "lidu". Hlavní věta však pokračuje tím "on stál". Jako kdyby s jeho osobou přicházelo něco jiného do světa rybářů a zemědělců. Lukáš korektně mluví o "jezeru" Genezaretském, ne o "moři". "Slovem Božím", které lid chce slyšet, zdůrazňuje Lukáš kontinuitu k církevnímu zvěstování. 2 Ježíšova pozornost se obrací k rybářům. Právě bezúspěšně zakončovali svou práci. 3 Ježíšovým cílem se zdá být jen malá služba, kterou může Petr lehce splnit. Lukáš pak zmiňuje Ježíšovo učení, jehož je Petr také posluchačem. 4 Skutečný cíl Ježíšova prosby z v 3. se ukazuje až po skončení zdánlivého cíle. Z malého vzdálení se od zástupů se stane vzdálení se na hlubinu. Povolán je jen Petr, ačkoli ke spouštění sítí musel mít pomocníky. 5 Petr nenazývá Ježíše učitelem, jak všichni ostatní, ale mistře (stejně např. 9,33.49 místo "Rabbi" či "učiteli" v Mk 9,5.38). V tom se ukazuje jeho otevřenost pro Ježíše jako pro "Pána" (8.v.). Konstatování bezúspěšnosti lidského jednání stupňuje následující Ježíšovo činění a ještě jednou zdůrazňuje pouze od Ježíše vzešlý pohyb děje. Petr vyjadřuje své pochybnosti a učí se tak brát Ježíšova slova za ještě důležitější. Tím se vyznačuje situace, ve které člověk nemá nic víc, než slovo, které se později uskuteční. 6-8 Demonstruje se zde zázračný úspěch. Až po okraj naplněné lodě mají podtrhnout nesrovnatelnou Ježíšovu velikost. Stejně jako Petrova prosba o Ježíšovo odejití má zvýraznit velkou vzdálenost, která mezi nimi leží. Hebrejské a řecké slovo "hřích" označuje opomenutí, minutí cíle. Lk 5,8 nevyjadřuje morální méněcennosti, ale vzdálenost lidí od Boha. Proto také poznává Petr svůj hřích teprve po neslýchaném zážitku Boží milosti. Je to velmi podobné jako v Iz 6,5. Lukáš zde již možná myslí na 22,32b, kde je právě hříšníkovi zaslíbeno být rybářem lidí. 10 Teprve nyní se objevují Zebedeovci jako Petrovi partneři v protikladu ke "společníkům" ve verši 7. Stejně jako v SZ Hospodin nebo anděl osvobozuje zde Ježíš Petra od strachu. Nenásleduje povolání formou příkazu, ale ujištění ve formě výpovědi. Není zde nic řeč o odpuštění. Hřích je překonán přijetím do služby (podobně jako u celníka Mk 2,14). Tím se Bohu vzdálený člověk stane znovu Bohu blízkým. Lukáš nemluví o "rybaření", ve kterém jde o zabíjení ryb, ale o chytání, ve smyslu záchrany ryb od smrti (stejné slovo in 4.M 31,15.18; Jos 2,13; 6,25; 9,20 apod.). Právě ono chytání dělá celý příběh tak působivý. Zdůrazňuje se, že pak opustili "vše". Uniká tak, že Ježíšovi nejde o zřeknutí se jako takové, ale o to, že jeden opouští to a jiný ono, protože mu to brání ve službě. Posledním slovem perikopy je "následovali JEJ". On od nynějška určuje jejich život. Jeho cílem jsou ale "lidé". Tak zážitek jednotlivců přerůstá do záležitosti, která hýbe celým světem. Text je cele a původně i výlučně zaměřen na Šimona, začíná u zvěstování Božího slova celému lidu a míří k termínu "lovit lidi". V zážitku Boha u jednotlivce se děje něco, co míří na lidi vůbec a co musí být viděno ve větší souvislosti. Nestačí ale, že Ježíšovo zvěstování pokračuje v jeho učednících. Mezi verši 1 a 11 dotyční zažili Boží čin, který léčí hřích. Nebudou tedy zvěstovat jen to, jak Ježíš zachraňoval, budou jako spásu zvěstovat jeho a to, co skrze něj a díky němu zažili. Samo slovo "spása" zde nepadne a o "hříchu" mluví jen sám Petr. Vypráví se o příchodu Boha do lidského života, a to, co Mk 1,16-20 redukuje na minimum, je zde rozvinuto. Je to velmi konkrétní zážitek, skoro bez náboženských slov. Boží cesta za Perem je vykreslována krok za krokem. Ve v. 4,38nn zažil Ježíšovu moc. Malou službou, o kterou je požádán, se dostane k Božímu slovu. Nic není řečeno ani o Petrově touze po Božím slovu, ani o odporu proti němu. Vše se odehrává zcela normálně. Rozhodující zážitek začíná u čistě světského neúspěchu. Víra začíná ne jako souhlas s předchozími větami, ale jako důvěra v Ježíšův příkaz, pokusit se o lov ještě jednou, oproti všemu rozumnému a racionálnímu. V praktické životní otázce a ve zkušenosti pomoci, která přesahuje všechna očekávání, učí Ježíš Petra vidět sebe tak, jak ve skutečnosti je, a tím také Petra vidět sebe jako "hříšníka". To není moralistický odsudek, spíše poznání, že Bůh v jeho životě neměl místo, které by mu patřilo, a které teď on sám zaujal. Proto také Ježíš nepotřebuje mluvit o hříchu a odpuštění, ale spíše o službě, kterou je Petr pověřen. Spása se tedy děje tak, že si Bůh v Petrově životě vydobývá své místo. A přece by vše zůstalo nepochopeno, kdyby Petr- ve víře a s díkem- zůstal stát. Smysl celého dění není v něm samém, ale v "lidech", kterým se má Petr stát "chytačem", "lovcem". Zážitek jednotlivce je neobyčejně důležitý, ale jen v nasměrování na Boží vůli, setkat se s člověkem. Homiletické podněty Petr je nejprve obdarován nečekaným a bláznivě velikým úlovkem, a potom teprve ve světle tohoto daru poznává svou hříšnost. Pán od něj však neodstoupí, naopak, tak jako Hospodin skrze anděla svěřuje proroku Izajášovi úkol, svěřuje i Ježíš Petrovi jeho poslání, zve jej k následování. "Pokud máme živou zkušenost víry, můžeme odhalit ve svém životě něco podobného. Naše setkání s Bohem, náš růst nezačal zpravidla pokáním, ale naopak: když nás Bůh obdaroval svou přízní, svým jasem, dostali jsme chuť k obrácení. Teprve tehdy jsme poznali, jak na tom opravdu jsme, co je vlastně hřích - a začali jsme Boha hledat. A v tu chvíli nás mohl použít on sám, svěřit nám poslání, které ovšem zpravidla přesahuje kvality nositele poslání." (A.Opatrný) Jsme někdy ohromeni zkušeností Boží velikosti a svatosti? Na základě čeho zakoušíme svou hříšnost, když ne na základě setkání se s Boží velikostí? Chápeme, že prožitek vlastní hříšnosti není cíl? Chápeme, že obrátit se může jen ten, komu zasvítila Boží láska, komu zazářil v životě vzkříšený Kristus? A že to je úkolem křesťanů? Ne zdeptat člověka jeho hříšností a pak mu teprve nabídnout spásu, ale naopak: pozvat k víře, zakusit Boží blízkost. Otevřít člověka Božímu světlu a velikosti. -td- He Qi: Povolání učedníků Starokatolická kolekta: Svatý Bože, žádný člověk se k tobě nemůže přiblížit vlastní sílou, ty nám vycházíš vstříc a povoláváš nás do své služby. Dej nám ochotu naslouchat tvému slovu a chválit před lidmi tvé jméno. O to prosíme tebe, Otce našeho Pána Ježíše Krista, který s tebou a Duchem svatým žije a život tvoří navěky.