4. neděle po Zjevení Páně C

Jer 1,4-10 Boží láska miluje předem, dříve, než by "zhodnotila" člověka, situaci ("Tys na mě myslil dřív", EZ 551). Bůh nás zná lépe než my sami sebe. Jde s námi do nelehkých situací, na které nejsme připraveni (na některé nebudeme nikdy). Lidský život je od počátku milován, posvěcen Boží láskou, předurčen k dobrému. Prorocká činnost má konstruktivní, ale i destruktivní dimenzi - tam, kde se potkává pravda a klam, láska a svévole. Boží slovo je tady jakoby transcendentní - přesahuje vše, co člověk chce a umí vyslovit, prosadí se jinak. Ž 71,1-6 Opět Boží láska, která miluje dopředu. Bůh rozhodl o naší záchraně. Hospodin si oddělil svého služebníka už v mateřském nitru. Povolání není (nešťastná) náhoda, člověk ho může prožívat v jistotě Boží lásky (ne securitas, ale certitudo). 1Kor 13,1-3 V (Lectio Continua) 1Kor mluví apoštol o duchovních darech, které v různosti slouží ke společnému prospěchu. Duchovní dary jsou milostí, kterou Bůh suverénně daruje. Na každého se dostalo, nikdo nepřišel zkrátka. Tyto dary jsou orientovány do společenství, zde se osvědčují ve své rozmanitosti, jako jsou rozmanité i údy společenství (těla Kristova). Rozmanitost je v úzké souvislosti s jejich sounáležitostí. Nejvyšším darem, o který máme usilovat, je láska. Po čisté lásce (bez nároků, soutěže, borectví, bez "obětování se" pro vlastní duchovní prospěch), která vede ke svobodě a růstu, je třeba vědomě toužit. Lk 4,21-30 Ježíš učí v synagoze ve svém rodném městě. (Židovské kázání, které bylo otevřeno laikům, dávalo později křesťanům v synagoze možnost, aby zvěstovali Krista.) Posluchači žasnou. Zatímco Mk má v této perikopě důraz na nevíru Nazaretských, Lk na Ježíšovu prorockou řeč. Místo zázraků je tu Ježíšovo slovo, místo působení jeho osoby je tu odpor jeho posluchačů. Ježíš přichází v moci Ducha, ale všechny jeho posluchače vezme vztek, bez udání důvodu. Druhá část perikopy navazuje na předchozí opakováním v21. Ono DNES je propriem Lk christologie. Lk nepředstavuje žádného královského Mesiáše. Jeho Kristus je syn Davidův, má však prorocké rysy. Mesiáš je víc než jen předmět naděje. Jeho působením a skrze jeho přítomnost přichází již nyní apokalyptický obrat, který se děje v konkrétním čase a prostoru. Galilea představuje pro Lk zároveň konkrétní oblast i určitou theologickou veličinu: místo v dějinách i v dějinách spásy, kde Ježíš působí, kde začíná jeho dílo. Kompozice Kristova díla neslouží minulosti. V Ježíšově DNES jde i náš život v čase spásy (2Kor 6,2). U Ježíšova křtu se viditelně naplnilo Písmo. Nyní lidé slyší radostnou zvěst, slyšitelná slova o jejím naplnění. ("Před vašima ušima se to splnilo.") Radostná zvěst, kterou Ježíš nabízí, není jen pro obrazem pro duchovní skutečnost následující po smrti nebo při parusii. Z evangelia se dozvídáme, že spása se týká celého člověka, a to již dnes. Milostivé léto Hospodinovo (Lv 25,8-54), které bude znovu uvedeno do praxe, je pro Lk časovým mezníkem, který se má eschatologickou platnost. Vv 22-30 popisují a) reakci posluchačů, b) stupňovanou odpověď Ježíšovu, c) hněv a útok Nazaretských proti Ježíši a d) Ježíšův odchod. Všichni se divili slovům milosti: Slovo Boží je vloženo do lidských slov, a ta zprostředkovávají událost Krista. Milost se u Lk objevuje spíš ve významu moudrost (Lk 2,40 2,52). Dvojaká odpověď lidí (částečně předjímaná Ježíšem): v22 pozitivně (vždyť mluví tak dobře), v23 negativně (lékaři, uzdrav sám sebe; sestup z kříže; udělej to i tady). Potlesk se míchá s pokrytectvím: chceme znamení; fajn, ale dokaž to! Ježíš o sobě přímo nevyslovuje, že je Mesiáš, ale dvakrát to vyjadřuje nepřímo: ve v21 (napojení na citaci Izaiáše) a ve vv23-24. Ve v22 urazili posluchači jen polovinu cesty k víře v Ježíšovo božství - proto je Ješíš podrobuje zkoušce: Na jejich otázku ve v22 (ironicky) odpovídá v podobenství o lékaři, načež poukazuje na misii mezi pohany a na společenství mezi židy a pohany. Kontrast chvály a potlesku proti odmítnutí a zavržení. Nenávist spoluobčanů poukazuje na pašije. Ježíš prošel jejich středem. V moci a slávě, i když ponížen. (U Jana Ježíš své pašije "prošel středem"). Tak jako je Ježíš odmítnut a léčí, tak i ti, kteří jsou u nás odmítáni (postižení, nemocní, atd.), umí léčit. Souhrnem: Stojíme na začátku: nové doby (milostivého léta), Ježíšova zvěstování, jeho úřadu, lidské reakce na všechny tyto věci. Tento začátek je zakotven v čase i prostoru. Odsud se rozšíří Ježíšovo působení až na sám konec země. Ježíš sám oznamuje Boží poselství i prostřednickou roli Mesiáše. Ježíšovo programové prohlášení má soteriologický obsah, vyvolá však lidské odmítnutí. Homiletické podněty: Nabízí se zde určité spojení mezi Nazaretem a Jeruzalémem, mezi prvním a posledním pokusem o vraždu, a to sice za branami města (sr Žd 13,12-13). Kde jsme dnes ve své víře, ve svém náboženství? Co hledáme? Sebepotvrzení? Hledáme dnešní DNES? Neodvoláváme se příliš často na tradici, historické dědictví? Jaká klademe očekávání na Ježíše/na lidi kolem nás? Křesťan nehledá slávu pro sebe, ale rozšiřuje jméno svého Pána. Bylo by dobré rozlišovat mezi hrdostí (pýchou) a (legitimní) ctí. -dh- Michelangelo: Jeremijáš Starokatolická kolekta: Bože, původce našeho života, od tebe přichází dobro a trpělivost. Osvoboď nás od egoismu a hněvu a dej nám lásku, k níž jsi nás stvořil. Dej, ať tě ve svém životě stále víc poznáváme a jednou ať tě uvidíme tváří v tvář. Prosíme tě o to skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna a našeho bratra, který s tebou a s Duchem svatým žije a působí na věky věků.