A vrátil se Ježíš v moci Ducha do Galileje.
Oba ostatní synoptici navazují začátek Ježíšova působení na uvěznění Jana Křtitele a nechávají jej hlásat podobnou kajícnou výzvu. Pro Lukáše je začátek Ježíšova působení zcela ve znamení Ducha Božího ("Sestoupí na tebe DS..." ; Alžběta naplněna DS; Simeon veden Duchem; Duch sestupující při křtu). Počátek lidského života, hledání svého místa, kdy se rodí lidské (a Ježíšovo) sebe-vědomí, je u Ježíše provanut Duchem. Ještě dřív než začne působit, má kolem sebe inspirované modlitební společenství, které ho podporuje a vede a ze kterého může konečně svobodně vyjít tam, kam byl Duchem poslán.
(Odteď se při popisu Ježíšova působení o DS u Lk mluvit přímo nebude)
A roznesla se o něm pověst po celém okolí. Vyučoval v synagogách, a byl chválen ode všech.
Pověst se o Ježíši roznesla jako o učiteli, nikoli uzdravovateli (Mk, Mt) - ? Neshoduje se s v.23b ("O čem jsme slyšeli, že se dálo v Kafarnaum, učiň i zde, kde jsi doma"), kde zástup očekává divy. Možná je pro Lukáše chvála Ježíšova vyučování prostě důležitějším a hlubším efektem Ježíšova působení.
Přišel do Nazareta, kde vyrostl, a vešel jako obvykle v den sobotní do synagogy. A povstal, aby předčítal.
Byl mu podán svitek proroka Izajáše; otevřel jej a našel místo, kde bylo napsáno:
(Synagogální bohoslužba Ježíšových dob -
Každý dospělý žid byl oprávněn k předčítání Písma na bohoslužbách.
Proroci a spisy se četly pouze o sobotních odpolednách a svátečních bohoslužbách. Tóra se četla jako lectio continua, u proroků nebyl dán jasný řád - bylo víceméně na čtenáři, který text nechá zaznít. Po obou čteních následoval překlad do běžné aramejštiny. Četlo se vstoje, vsedě se naslouchalo volné promluvě, výkladu.)
Lukáš nejprve sdělí, že Ježíš byl kazatel, vzbuzující chválu, aby vzápětí mezi všemi případy vyzdvihl nazaretskou synagogu, kde všechno nakonec dopadne trochu jinak.
Čtení z Izajáše:
(Iza 61,1) Duch Pána je nade mnou;
proto mne pomazal,
abych přinesl chudým radostnou zvěst,
poslal mě,
abych vyhlásil uvězněným propuštění a slepým vrácení zraku
(Iza 58,6b) abych poslal zdeptané na svobodu
(Iza 61,2a) abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.
"Proto/ k tomu (účelu)" se vztahuje k účelům následujícím, nikoliv k předcházejícímu konstatování (tak Kraličtí: "protože").
Z Iza 61,1 je vynecháno "... abych uzdravil ty, kdo mají zraněné srdce, ...". Z významných rukopisů je uvedeno jen v Alexandrinu; kratší verze, tj. neúplná citace v ostatních rukopisech je zřejmě původní (lectio difficilior). Delší znění bylo hojně převzato v další tradici, za pozornost stojí i to, že bylo zahrnuto do historických lekcionářů (kvůli pastoračnímu potenciálu?); je také v Kralické Bibli.
Proč Lukáš terapeutickou roli izajášovského služebníka pomíjí? Zřejmě nejde o odstup vůči Ježíšovu léčitelství a konání okatých divů, protože terapie se týká "zlomených, otřesených, zdrcených" srdcí, ne končetin. "Léčit rozbitá srdce" (61,1c) je nahrazeno spojením "poslat zdrcené (útlakem) na svobodu" (58,6c) - jako parafráze a zároveň citát z jiného místa v Iza. (Kontextem Iza 58 je pravý půst - výzva k solidaritě s trpícími.)
Pro Lukáše je natolik důležité vyjádřit na začátku jeho působení v osobě Ježíšově spojení poslání-zvěstování-propuštění (v citátu se stále opakují), že jej nechce rozostřit jiným důrazem. Ježíš je pošťákem radosti, hlasatelem změny okolností, které jakoby se změnit ani nemohly (propuštění/odpuštění), a proměny nás samotných (prohlédnutí), a také vlastním impulsem těchto změn (posláni), ačkoli aktivita zůstává na naší straně.
Ježíš dočte a posadí se. V příběhu je téměř hmatatelná chvíle ticha - inspirace pro naše bohoslužby. Oči jsou upřeny na Ježíše, který říká: "Dnes se splnilo toto Písmo, které jste slyšeli".
Ježíš prohlašuje sám sebe za pomazaného, ne lidmi jako královský syn, ale Duchem Božím. Zájmem Mesiáše však nejsou politické poměry, ale "chudí, uvěznění, slepí, zdeptaní" - lidé nedostateční.
Ježíšova slova mají zřejmě spirituální význam - podle Lukáše nejde o zrušení arestů a zničení bankovnictví, ale prolomení otroctví hříchu a generální odpuštění dluhů - nejen ve vztahu Bůh - člověk, ale i mezi lidmi navzájem.
Podněty pro kázání, homilii
Ježíš nezvěstuje pravdu ("žijete ve vězení; jste slepí a bloudíte; před Bohem nemáte nic v rukou"), nenalévá čistého vína. Vyhlašuje to, co není: chudým radost, vězněným propuštění a slepým prohlédnutí.
Když předstupuji v bohoslužbě nebo modlitbě před Boha, co hledám a co očekávám? Sebepotvrzení ("to já říkám pořád") - selektivní poslech ("každý si v tom najde to svoje")? Radostná zvěst pro mne: to, co (ještě) není, jako to, co v Kristu už dnes mezi námi jest. Zpřítomňující naděje spíš než morálka (mělo by se).
Ježíš otvírá Písma, tak, že jsou "dnes" navzdory svému historickému vymezení. V Nazaretu bylo "dnes" naplněno přítomností toho, v němž se Boží řeč stala tělem. My můžeme "upřeně hledět" na, bez překotných slov kontemplovat Ježíše ve svědectví evangelií (očima apoštolů).
Při večeři Páně můžeme zakusit i jinak toto: "Dnes se splnilo toto Písmo, které jste slyšeli..." Radostná zpráva se nám ukazuje a dává viditelně - v chlebu a ve víně, ve vodě křtu. Slyšení Božího slova je završeno Kristovou přítomností mezi námi, ve viditelné podobě chleba a vína; vody.
-jb-
Zaki Baboun, Palestina: Dobré zprávy o vysvobození
Starokatolická kolekta:
Bože, ty jsi naše síla a radost,
odejmi od nás všechno zoufalství a všechen smutek,
dej, abychom naslouchali tvému slovu
a pevně se ho drželi na své cestě k naplnění života
skrze Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije v našem středu nyní a navěky.