V Písmu se často používá svatební symboliky. Tento obraz je určitou vizí: ukazuje izraelského krále, který vyhrál bitvu a vstupuje do hlavního města, kde bude slavit svou svatbu v den svého triumfu. Jeruzalém je tady současně předobrazem matky i snoubenky, které připravují jeho svatební roucho. Zdá se, že se město třpytí jako zlatá koruna a snoubenec ji klade na hlavu své choti, která se sňatkem stává královnou a dostává nové jméno.
Spíše než vykládat tento text pokládám za pastoračně moudřejší jej nechat zaznít tak, jak je, a povzbudit posluchače, aby si jej přivlastnili, ve smyslu posledního verše: Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh raduje z tebe. Nechme k sobě promluvit jména, která sama nesou význam.
Radost je to, co nechce Izaiáš zatajit. I my, kazatelé, nemáme tajit radost z evangelia, jestliže jsme ji (snad!) poznali - když nezatajujeme různé problémy a své pochybnosti, neměli bychom mlčet ani o bezkonkurenční radosti, i když si někdy můžeme myslet, že ji dostává člověk až na nějakém stupni duchovního poznání nebo že ji tak sestry a bratři prostě neprožívají. Myslím si, že podobně jako u apoštola Pavla jde o to, že máme říci, že zde je určitá možnost, nabídka. Kvůli kádím přeplněným Božím vínem radosti nebudu zticha…
Ž 36,6-10
Když člověk chválí Boha, dotýká se nebe (tzn. nemůže se nebe chytit, uzurpovat ho, ale může se dotknout). Žalmista se dotýká svými superlativy nekonečna - Boží milosrdenství, věrnost, spravedlnost, záchrana, ochrana, atd., to všechno jsou pro něj tak masivní duchovní skutečnosti, že o nich nechce mlčet. Bůh je tu představen jako světlo, v němž není nejmenší tmy (1J 1,5). Kéž by v našem životě i v našem zvěstování bylo více pozitivních obrazů!
1Kor 12,1-11
Snad největším darem mezi dary Ducha je ten, že člověk pozná, (1) že byl obdarován, (2) že pozná různost obdarování, její krásu a smysl; že pochopí, že ty dary dává Duch a že je dobře, že je dává tak různě, rozmanitě, že různost nemusí být rozdělením, ale obohacením. Když apoštol odpovídá Korintským na jejich dotazy ohledně charismat, sděluje jim své poznání, a to jako nabídku, možnost: o to jde - říci o tom, že to jde, že v životě s Bohem člověk poznává určitou univerzalitu (svou vlastní neuniverzálnost, ale zároveň odkrývá charismata druhých), a že tato charismata jsou opravdu dary, ne nutností (to, že něco dělám pro druhé, je vlastně dar - asi to tak nevnímáme ve firmě, ale v dobrovolných věcech určitě).
Jan 2,1-11
Ježíš učinil v Káně počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A učedníkům se otevřela možnost v něho uvěřit, rozpoznat v Něm Mesiáše. Živou vodu, Světlo, Pastýře, Kmen s ratolestmi. V kontextu perikopy: Přeměna vody ve víno je znamením proměny starého věku ve věk nový, očištění chrámu je uplatnění královské moci. Na království Kristově však nemůže mít podíl ten, kdo se znovu/shůry nenarodí, aby došel od tmy ke světlu (Nikodém - 3,21) a mohl se účastnit pravé bohoslužby v Duchu a v pravdě (Samaritánka, J 4). SZ podkladem perikopy by mohl být příběh o hořké vodě v Maře (Ex 15,20-27). Toto první znamení se nám snaží říct: ta plnost Božích darů je Ježíš sám. Toto znamení a rozpoznání (uvěřili), tato zásadní a velká událost se odehrává ve velmi lidských okolnostech, je součástí svatby, která ovšem v SZ naznačovala spojení Boha s jeho lidem (1. čtení): "Bůh přichází jako ženich pro svou nevěstu, přináší jí všechno, co má nejlepšího, a ona mu běží naproti a oplácí mu jeho lásku. Tento motiv se vyvíjí od Píseň písní přes proroky a Pavlovy listy až do evangelia: Ženich je Hospodin (Kristus), nevěstou je jeho lid (církev). To není jen takové povídání, oni to za tím skutečně tak cítili. A to je něco i pro nás. Náš pozemský život - při všech starostech a strastech - už nějak začíná být "slavením svatby". Následovat Krista neznamená jen kříž, jen úkol, ale také radost a naději. A jednou Bůh celý náš život promění v život nebeské radosti - a to se také v bibli naznačuje hostinou a svatbou - zasednout s Ježíšem za stůl v Otcově nebeském království." (-M. Máša-)
Ježíš zjevil svou slávu, kterou pochopil evangelista Jan, když psal prolog svého evangelia, i apoštol Pavel, když složil nebo převzal hymnus o Kristu (Ko 1,15-20). My smíme žít v čase, který je předznamenán hodinou Kristova oslavení (na kříži a ve vzkříšení), v čase, kdy Kristus svou slávu zjevuje všude tam, kde se rozmnožuje radost a kde na sebe bereme oběť služby a lásky. Kristus i při nás zjevuje svou slávu, když procházíme ponížením a utrpením. (-Kážeme Krista-)
Množství vína nebylo vnímáno jen jako příležitost k opití, ale jako eschatologický nápoj radosti (Ž 23 Ž104,15 Iz 55,1 Lk 22,18). Pro lidi, kteří byli vychováni v myšlenkovém prostředí SZ, plném krásných obrazů, to bylo znamením mesiášské doby. Měli před očima slova proroků, jejich obraz o izraelském lidu jako vinici i zaslíbení o obnově (jen např. Iz 36,17 Jer 31,5), o tom, že i na horách se urodí množství nejlepšího vína a jejich číše budou přetékat. A to se má stát, až přijde Mesiáš - a to nyní nastává… Naplnění daných zaslíbení se objevuje v různých obrazech (ovšem skutečných) v celém evangeliu - v nasycení zástupů, v uzdravování apod.
Z podnětnějších exegetických poznámek: "Naberte z nich a doneste správci hostiny" (8) poněkud smazává obsah i dosah slova čerpat. Svatba byla 7 dní trvající radostná (asi nejen rodinná) slavnost bohoslužebného rázu. Účast na svatbě se chápala snad (téměř) i jako bohoslužebný úkon (sr J 3,29 Mt 9,15 par.) Správce hostiny není předsedající svatbě, ale vrchní číšník, pověřený dohledem a organizací. Pohanská Galilea se stává místem zjevení Boží slávy. Na svatbu je člověk pozván-povolán. Stojí za to si projít význam vody u Jana (J 1,26 1,33 2,6-7 2,9 3,5 4,7.13 4,10-11.14 5,7. Podobně jako voda i víno vykazuje určitou dvojznačnost, zde má však pozitivní konotace, stejně jako znamení. Nedostatek poslouží ke zjevení slávy: Gn 41,55, dále evangelijní nasycení zástupů, analogicky Ř 5,20.
Homiletické podněty:
Homileticky dobře zužitkovatelná je symbolika vína a vody (co může v životě dojít - radost, dobrá nálada, vstřícnost, sebeovládání - a že to se stává; může se stát, že člověk vyhoří; co může být vodou, se kterou to musíme vydržet, než zase bude víno, atp).Ježíš s námi chce být tam, kde my žijeme, nic lidského mu není cizí, proto se účastní svatebního veselí (jistě ne decentního - viz Tob 11,18; Ježíš se nebojí, že se tam opije...) Nám se možná někdy zdá, jako by tu Ježíš byl jenom na ty důstojné okamžiky, kdy máme všechno dobře připravené, ale on je s námi všude... Sdílí s námi nejen bolest a trápení (jak o tom často mluvíme), ale také radost. Káni Ježíš lidem umožnil, aby se radovali - tak, že jim daroval víno. S Ježíšem se však také dostáváme situací, ve kterých se cítíme trapně (proč?), On nás také dostává z trapasů.
Ježíši se nechce do žádného zázraku, nechce, aby si lidi mysleli, že je kouzelník, divotvorce nebo šaman, ale stejně nakonec povolí. Něco se v něm pohne (asi to, že těm lidem přál tu radost?).Zajímavou postavou v příběhu je Marie: na jednu stranu se ujímá iniciativy, tam kde je to třeba (ženy si častěji a dřív než muži všimnou, když víno - v.v. - dochází), ale také se dovede stáhnout, ustoupit se scény (ještě předtím, než začne Ježíš udílet pokyny, řekla těm služebníkům: jděte a udělejte, co vám nařídí - udělala Ježíši prostor, aby mohl působit, když bude chtít. To je zajímavý model učednictví. Myslím, že o to hodně v životě jde - nechat prostor, aby Ježíš konal - dát k tomu příležitost, dát Ježíši tu možnost, aby mezi vámi/uprostřed nás dělal zázraky.).
Nepřehlédnutelným momentem je skutečnost, že Ježíš nařídil, aby tu vodu nalili do kádí na rituální, náboženské očišťování (jaký poprask to asi muselo vyvolat?).
Zázrak v Káně se nepopisuje, jen jeho výsledek - to, že lidé pili a radovali se. Stojí za to zaměřit pozornost na to, že Ježíš svým symbolickým jednáním stvořil další nádherné podobenství o našem životě, který je vlastně plný zázraků a tajemství. Správce neví, odkud víno je, ale umí přijmout, ocenit, být vděčný (a dokonce prorokuje). Jsou to skutečně znamení, kterých se i my můžeme chytit:Proč dal víc, než bylo třeba (500 l vína!), proč ty nádoby nalili až po okraj... - Je snad někde nějaká mohutnější ilustrace té překypující plnosti Boží lásky, dobroty a (v případě vína) radosti, která je snad tím nejvýraznějším rysem Božího království? - Kdykoliv Ježíš sytil zástupy, vždycky ještě dost zbylo. O té plné radosti mluví Ježíš, když vysvětluje svým učedníkům, že jsou jeho součástí, jako ratolesti napojené na kmen. Zůstaňte ve mě a já ve vás, zůstaňte v mé lásce - aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná (J 15,4.9.11). Kristus jde dál, než bychom čekali, dál, než bychom se odvážili o tom vůbec přemýšlet - chce bydlet v nás a uprostřed nás.
Dalším nesporným znamením je ten známý "pití vína sled", který je u Ježíše opačný. Ježíš i pro nás připravil budoucnost, o které ani nedokážeme snít. A přesto už dneska z toho můžeme okusit, z tajemství věčného života. Pít z kalicha, v němž je dost pro všechny. V něm se nám otevírá budoucnost, Boží láska a věčnost.
Boží sláva je něco, co je kolem Hospodina, že nám ho brání spatřit, ale je to něco krásného. Ježíšova sláva je v jeho lásce, v jeho kříži a vzkříšení - k tomu asi míří Ježíš, když říká: Ještě nepřišla má hodina. Hodina, kdy bude oslaven... Třetího dne byla svatba v Káni Galilejské, třetího dne byl Kristus vzkříšen a vstoupil do slávy. "V onu hodinu mu biřici podali houbu namočenou ve zoctovatělém víně. On ale ty patoky, ten poslední přípitek světa násilí ve své naději a vizi nového vína v Boží budoucnost ti nepřijal, víno uchoval jako nápoj bratrství a přátelství nového věku." (Sv. Karásek)
Příběh z Kány nám odkrývá tajemství Boží lásky - není to náhodou na jedné svatbě... Vždyť Ježíš použil pro vyprávění o Božím království několikrát obraz svatby. Možná nám z toho příběhu může dojít, že s Ježíšem přišlo Boží království... Asi tomu ještě plně nerozumíme, co všechno to Boží království s sebou přináší a ještě přinese. Musíme to přijmout vírou, ne křečovitě, ale přirozeně. (Ani Marie, Ježíšova matka, neviděla do jeho tajemství, ale věřila, a prostě přišla za ním a řekla - dělej něco, ty přece můžeš. Bůh může stvořit z ničeho všechno. Ježíš může proměnit vodu ve víno, může obrazně řečeno proměnit i chléb a víno tak, že ho můžeme vnímat jako jeho tělo a krev, jeho podstatu, jeho osobnost.)
Kristus změní vodu ve víno. Zachrání veselici, která byla odsouzená k trapasu, k vyschnutí sudů. A přesto zůstane nepoznán, veřejné chvály se dostalo ženichovi. Ale Jeho víno dál drží svatbu pohromadě a rozveseluje hosty. - Jak tohle (ten náš příběh s Ježíšem) skončí - když svatba je jenom počátek jeho znamení? Raději než, aby nás našel, chce abychom jej nacházeli my sami. Je mezi námi, blízko a přece zůstává skrytý. V tom je tajemství příběhu z Káně. (-jb-)Pakliže se při bohoslužbách vysluhuje sv. večeře Páně, stálo by za to kázat eucharisticky: předjímka věčné nebeské hostiny, ženichovo víno drží pohromadě (viz předchozí odstavec), Kristus v nás a uprostřed nás, a vůbec: každá eucharistická bohoslužba je pozváním na svatební hostinu, kde je Ježíš Ženichem, Dárcem, a stává se pro nás i Darem. On proměňuje naše slabosti v sílu a naše zármutky v radost. Znovu a znovu nám potvrzuje slib svého přátelství, své lásky na život a na smrt. (Těšíme se na bohoslužby jako na nějakou svatbu, kam jedeme? Vracíme se z bohoslužeb jako ze svatby? Je Kyrie smutné volání ubožáků nebo vítání ženicha, který vydobyl veliké vítězství a teď nám všechno přináší?)
-dh-
He Qi: Svatba v Káni
Starokatolická kolekta:
Bože, příteli života a radosti,
ty jsi nám ve svém Synu Ježíšovi zjevil svou nádheru a velikost.
Dej, ať ho máme stále před očima,
ať nasloucháme jeho slovu
a věrně ho následujeme.
Prosíme tě o to skrze něho,
Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který s tebou v jednotě Ducha svatého
žije a působí navěky.