Micheáš byl současníkem Izaiáše, jeho doba byla plná sociální nespravedlnosti. Králové z Davidovy linie neplnili své poslání. Z malého Betléma, ne ze slavného Jeruzaléma vzejde Vládce Izraele. Nenápadné bývá významné. Hospodin dopouští, aby se na světě děly věci, které jsou proti jeho vůli, „vydává v plen“, avšak ne navždy. Pověří vládou toho, kterému svěří moc. Jeho vláda je však podobná spíše práci pastýře, bude garantem jejich bezpečí – i pokoje, neboť tím pokojem je On sám.
Lk 1,47-55
V případě, že nečteme celou perikopu, můžeme jako žalm, tedy chválu Hospodinu, číst Mariin Magnificat, který navazuje na Chaninu modlitbu i jiné sz chvalozpěvy. Mariiným ponížením zde není dlouholetá neplodnost, ale skutečnost, že čeká nemanželské dítě. (U Lk není scéna, ve které se Josef dozvídá od anděla, jak se věci mají, Lk to nechává otevřené. O Josefovi se tu nemluví, Marie dokonce netráví první trimestr s ním, ale s Alžbětou. Josef si Marii dokonce nevezme ani během těhotenství, ještě při Ježíšově narození jsou stále jen zasnoubeni, o jejich svatbě není u Lk zmínka; u Mt Josef Marii „přijal k sobě“. Mt Oproti Lk zase nelíčí Gabrielovo zvěstování Marii, anděl se tedy u Mt věnuje Josefovi, u Lk Marii.) Svým způsobem Magnificat předjímá i Ježíšova blahoslavenství, je to v jedné tematické linii (sr např. Ž 13). Tato prostá dívka se stává „žalmistkou“, chválí Boha vlastními slovy, která jsou však hutnou výpovědí víry, jsou plná vznešenosti a dotýkají se zásadních „vlastností“ Hospodinových. Marie tedy zřejmě zpívala svůj chvalozpěv „v Duchu“, podobně jako i Ježíš „zajásal v Duchu svatém“ (Lk 10,21 – u par Mt 11,25 nejásá v Duchu). Vždyť na ni podle andělského zaslíbení sestoupil Duch svatý.
Víra, dar Ducha svatého, pomáhá člověku vidět věci ještě i jinak než tak, jak vypadají, Duch proměňuje naše vnímání světa a života. Když Marie zpívá o tom, že Bůh svrhl mocné z trůnu a ponížené povýšil, je římský císař i jeho palestinský místodržící stále u moci a Izrael žije dál v poddanství, které navíc nabere obrátky krutosti. Tohoto přesahu může člověk dosáhnout pokorou: „Se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.“ Marie však neshrnuje své životní zkušenosti, nežije z úzkostí a obav, ale z víry, která znamená snad také to, že člověk vidí svou budoucnost tak, jak ji vidí Bůh, a že tato budoucnost se už teď stává součástí našeho života. „Vždyť nejsme v rukou lidí, ale v náručí Boží lásky, která za námi přišla, která nasycuje náš hladový život; nejen Marie, i my s ní žijeme ve světě zázraků a s ní oslavujeme svého Pána a Boha.“ (L. Rejchrt)
Ž 80,1-7
„Pastýřský“ žalm je celý jednou přímou řečí k Hospodinu. Žalmista prosí Hospodina o jeho přízeň a o zásah do dějin, situace, života svého lidu. Podobně jako v Magnificat se tu objevuje motiv pokoření, pohany. (Hospodin je zde dokonce líčen jako ten, který na jedné straně aktivně působí zkázu (není však řeč o trestu), na druhé straně dopouští další zkázu a úpadek. Opakovaně se ozývá refrén – naše záchrana a obnova souvisí s Božím zjevením, s tím, že Hospodin ukáže svou jasnou tvář, což v Ježíši Kristu učinil.
Žd 10,5-10
Odkaz na žalm 40., žalm naděje, kde člověk odevzdává svůj život Bohu a podobně jako i na jiných místech rozpoznává, že Hospodin nemá zalíbení v obětech; místo nich „protesal“ žalmistovi uši, podle LXX mu připravil tělo; jeho nejvnitřnějším přáním (s)plnit Boží vůli. Apoštol jasně ukazuje posun v myšlení víry – od přinášení obětí ke svobodnému rozhodnutí plnit Boží vůli, které jakoby první (a za nás/pro nás všechny) učinil Kristus, nasadil svůj vlastní život, své tělo – a touto vůlí jsme posvěceni, od Krista dostáváme životní inspiraci i sílu k tomu, abychom se takto svobodně a vědomě odevzdávali Bohu. Všechny starozákonní oběti tedy ztrácejí smysl, protože přišel ten, který už neobětuje něco, ale někoho, a sice sebe.
Lk 1,39-45.(46-55)
39-40
Ježíšův život začíná v tajemství Božím. Marie pospíchá se svým tajemstvím za Alžbětou. (sr tzv. eschatologický spěch při vysluhování eucharistie) Marie je dychtivá dozvědět se něco víc, než to, co jí řekl anděl – odkázal ji na Alžbětu (prý je také v tom a taky v tom má prsty Bůh - ostatně v čem nemá? [-jb-]). Mariino tajemství a její čerstvá zkušenost je však tak těžko sdělitelná, že nezahrne Alžbětu slovy, ale prostě ji pozdraví. To, čemu uvěřila, je skutečně nad vyjadřovací schopnosti. Alžběta však porozuměla i tomu, co nebylo řečeno. „Kde je v akci Duch svatý, tam není člověku zatěžko poznat svaté věci bez obšírného komentáře.“ (L. Rejchrt) Alžbětin pozdrav je z Ducha svatého, tutiluje Marii stejně jako anděl: „Požehnaná mezi ženami.“ Jen tak se dá vysvětlit ta zvláštní úcta, s jakou mnohem starší Alžběta oslovuje mnohem mladší příbuznou Marii, jejíž "společenské postavení" je navíc velmi problematické.
41-42(-45)
Marie a Alžběta jsou spojeny něčím, co je víc než kamarádství, příbuznost nebo sympatie: radostí a vděčností – proto také asi Marie tak spěchala za Alžbětou (a pak u ní pobyla asi tři měsíce [1,56]). Setkání těch dvou žen vnímám spíše emocionálně než racionálně a theologicky. Z toho setkání cítím velkou hloubku (kéž by mezi námi ubývalo povrchnosti!). A pak spíše přemýšlím o souvislostech s dalším životem obou miminek/mužů.
„Setkání Jana Křtitele s Kristem - ještě před narozením, jakoby mimo tento náš běžný pozemský čas, nadčasově, dá se říct obecně. Tihle dva navzdory různým životním cestám patří k sobě. Prorok, prý největší z proroků, a prorokovaný Boží syn, naděje celého světa. Jan, ten, kdo ukazuje, u-kazatel, a Ježíš, ten, na koho ukazuje. Ten, kdo nás hledá, zve, vyzývá, a ten, ke komu jsme pozváni.“ (-jb-)
Jan Křtitel ve své mamince poskočí radostí – a jeho maminka za něj udělá to, co on ještě nemůže: zvolá prorockým hlasem a vysloví první vyznání o Kristu – pod vlivem Ducha. Tento peumatologický moment mi přijde velmi zajímavý (viz pozn. k Magnificat). Věříme v Ducha svatého, Pána a dárce života. Marie přijala Boha, a s ním i Ježíše, ve svém srdci i ve svém těle.
„Ježíš, který je počat z Ducha svatého, je jím cele proniknut. Proto jen On může i nás křtít, a tak natrvalo poznamenat tímto Duchem. Luther kdysi napsal, že Duch sv. není skeptik. Patrně i radostná naděje, vyhlížející Boží království, je vzácným plodem tohoto křtu, který na sobě nese každý, kdo srdečně v Krista věří.“ (L. Rejchrt, Věřím, str. 101)Požehnaná znamená ta, které Bůh požehnal. A ona jeho zvláštní požehnání (velmi podivné – Marii šlo o život) přijala. Marie pro nás představuje postoj víry, která počítá se splněním Božích zaslíbení která se nechá obdarovat tím, co Bůh slíbí a daruje. Právě při přijímání darů Ducha svatého je vedle "aktivity víry" třeba i určité "pasivity" víry – onoho přijímajícího postoje.
43-45
Mariino blahoslavenství je v souvislosti s tím, že uvěřila Božímu slovu. „V tom je totiž jediné blahoslavenství člověka před Bohem, že se na něj spolehne, že mu dá svou důvěru, že vezme jeho slovo vážně.“ (L. Rejchrt) Marie to potřebuje stejně jako my, stojí s námi v jedné řadě, ale ona to také učiní, uvěří, celou svou bytostí.
Homiletické podněty:
Marie jde se svým tajemstvím navštívit Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyší Mariin pozdrav, poznává, že k ní přichází sám Pán… Stejně jako Alžběta, ani my jsme si nijak nezasloužili, že k nám přichází Pán. Ale stejně jako Alžběta ho můžeme poznat, přivítat, radovat se.Alžběta je plná úžasu – „Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?“ Podobně se ptá člověk naplněný vděčností: jak si zasloužím tolik Boží péče, zájmu a potěšení? „Bez radostného údivu nad velikostí Boží lásky se dodnes i ve společenství církve zdvořile míjíme.“ (L. Rejchrt)
Marie jde k Alžbětě, snad aby jí pomohla (stará příbuzná, němý Zachariáš), Ježíš byl už tehdy s ní – v ní. Když jdeme za někým (komu chceme pomoci, nebo prostě proto, abychom se s ním (opravdu, v lásce) setkali, abychom byli s ním, jde Ježíš s námi. Z Boží milosti se můžeme druhým stát viditelným znamením Boží přítomnosti, ne kvůli nám, ale proto, že jde s námi Ježíš.
Těhotenské podobenství mi neasociuje jen lkaní u apoštola Pavla, ale i radostné očekávání Božího království – něčeho krásného. Navíc jde o něco přirozeného – všechno má svůj čas…I my můžeme jako neklamné znamení Kristova příchodu pocítit nakopnutí od Jana Křtitele, od toho, který nás vyzývá: Obraťte se, neboť se příblížilo království Boží. (-jb-)
O každém z nás platí: „Jsi plný milosti, Pán je s Tebou.“ Všechno, co žije nebo co by mohlo žít, bylo nejdříve přijato Bohem, proto není žádný život, který by nebyl hoden žití. I máme stejnou příležitost, můžeme být těhotní z Ducha svatého, pokud se necháme vést Božím hlasem. Můžeme nosit Ježíše pod srdcem. I my žijeme skutečně jenom z Něj a s Ním, ne na pár let, ale na věky.
-dh-
He Qi: Navštívení
Starokatolická kolekta:
Ukaž nám svou moc, náš Bože, a přijď!
Pomáhej nám svým smilováním,
abychom svou vlažností
nezamezili setkání s Tvým Synem.
O to Tě prosíme skrze něho, našeho Pána Ježíše Krista,
Tvého Syna a našeho bratra,
který s Tebou a s Duchem svatým žije a působí na věky věků.
nebo:
Dobrý Bože,
z andělova zvěstování jsme poznali,
že tvůj Syn se stal člověkem.
Prosíme tě: naplň nás svou milostí,
abychom skrze jeho umučení a smrt dospěli ke slávě vzkříšení.
Neboť on s tebou žije a působí na věky věků.
nebo:
Bože, náš nebeský Otče,
tvůj Syn se narodil z lidské matky a stal se jedním z nás.
Těšíme se na oslavu jeho narození,
které je počátkem naší záchrany.
Připrav nás k této slavnosti
a jednou nám dej spatřit jeho slávu plnou milosti a pravdy.
Prosíme tě o to skrze něho, Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který s tebou v jednotě Ducha svatého žije a život tvoří na věky věků.