Pojem "magoi" (tedy ani tři, ani králové) odkazuje k východním mudrcům - nikoli ovšem v suchém scientistickém pojetí moderny, ale k mágům, věštcům, astrologům. Vychází z prostředí, kde se věří (vůbec ne vzdáleně našim současníkům, viz horoskopy jako upadlá forma astrologie), že osudy lidí i národů určují pohyby hvězd. Právě hvězda hraje ve vyprávění ústřední roli. Vede poutníky k narozenému Mesiáši. Podle antického porozumění vyšla hvězda při narození člověka a zmizela při jeho smrti. Objevení velké a zářivé hvězdy znamenalo narození velkého, významného a mocného člověka, vládce. Neměli bychom se na toto vyprávění dívat s despektem a podezřením. Ježíšův příchod je událostí univerzálního, kosmického dosahu. Proč by se nepohly hvězdy?
A Bůh oslovuje pohany na jejich vlastním poli, jejich vlastním způsobem. Nejde jen o putování mágů za hvězdou, ale například ve v. 12 nečteme jako v předchozí perikopě, že by se jim Bůh zjevil ve snu, ale prostě, že odešli na věštný pokyn (orákulum) ve snu. Jejich náboženský horizont v rámci příběhu není překročen. Až pozdější legendy přidávají vyprávění o křtu mágů Tomášem, apoštolem Východu. Kristus je cílem a odpovědí na pohanské očekávání spásy, nevyslovené nebo formulované jinými termíny. Zaslíbený židovský Král a Mesiáš je tím, k němuž směřuje i očekávání a touha pohanů. Kristus je plností moudrosti, k níž míří všechna opravdová lidská moudrost. Každé hledání pravdy a opravdového lidství je cestou, která nevědomky vede ke Kristu.
Přece však není tříkrálové evangelium legitimizací postmoderní rozbředlosti a synkretismu. Mágové se vydávají na svou duchovní cestu inspirováni vlastními tradicemi a myšlenkovmi paradigmaty. Ty by je však k cíli samy o sobě nedovedly bez svědectví Písma a církve, které jim poradily, kde hledat: ukázaly cestu do Betléma. Bez víry na základě svědectví Písem zůstává lidské hledání v tomto čase cestou nedokončenou.
V je tom i varování církvi, která má klíče Božího království, ale nevchází, ví, ale je "znepokojena" a neklaní se.
Vyprávění vrcholí scénou v Betlémě. Mágové padají na zem a klaní se. Poté otvírají své pokladnice a přinášejí dary. Alegorický výklad zlata jako projevu úcty králi, kadidla jako projevu úcty Bohu a myrhy jako projevu úcty zemřelému (předzvěst pašijí) je příliš násilný. Nicméně právě tyto dary vedly k legendě o "třech králích": jedná se o tři dary a podle Iz 60 o dary královské. Nosnější bude chápat obětování darů s odkazem na Zj 21,24 a 26 jako závdavek budoucího věku, v němž se shromáždí sláva a čest národů a králové světa odevzdají Beránkovi svou slávu. To je eschatologický rozměr aktu, neméně významný je i ten svátostný. V řeckém slovu, popisujícím přinášení darů, slyšíme základ výrazu prosfora, kterým pravoslavní označují eucharistické dary. Eucharistie (díkůvzdání) není bez našich darů, toho, co máme, kým jsme, s čím vším předstupujeme před Boha. Jen to, co přineseme, může být proměněno, posvěceno, použito k Boží slávě a navráceno nám k našemu požehnání.
Stejně zvěstný je pro nás i motiv klanění (proskyneze). Víra není věcí racionálního světonázoru nebo etické praxe. Víry není bez radostiplného i děsivého úžasu (mysterium fascinans et tremendum) a překvapivého obdarování shora (sola gratia), bez zkušenosti vznešenosti a slávy, před níž "klademe ústa v prach".
Wayang Prajanjian, Indonesia: Tři mudrci
Starokatolická kolekta:
Bože, jsi skrytý ale přesto přítomný.
Dnes jsi dal rozzářit slávu svého Syna
v naší pozemskosti
a zjevil jsi ho jako Spasitele celému světu.
Tak jako jsi vedl mudrce z dalekých krajů,
přiváděj i nás stále blíže k němu,
našemu Pánu a bratru Ježíši Kristu.
Jemu patří s tebou a s Duchem svatým
klanění, čest a sláva
nyní a navěky.