Seslání Ducha svatého B

Výklad

26-27

Úkolem zaslíbeného Ducha je vydat svědectví o Kristu, proto jsou ke svědectví posláni i ti, kdo jej přijmou.

K pojmu "Paraklétos": v tradičním církevním překladu Utěšitel, původně "ten přivolaný" k zastání a pomoci, Duch jako obhájce Boží v životě lidském, obhájce člověka ve chvíli zkoušky před soudem lidským (Mt 10,18-20), ale také zaatánce člověka před Bohem (Ř 8,26) (podle Součkova řeckočeského slovníku)

4b-11

Ducha nebylo zapotřebí, dokud byl Ježíš tělesně s učedníky. Nyní je připravuje na svůj odchod a začátek nového věku. Objevuje se tu periodizace dějin, v níž má Jan blízko k Lukášovi: věk SZ - věk pozemského působení Krista - věk církve/věk Ducha. Odchod pozemského Ježíše podle Jana znamená pro učedníky profit: pošle jim Ducha a v něm nový způsob Boží přítomnosti mezi lidmi, hlubší a nezávislý na času a prostoru.

Rozdíl mezi dobou Syna a dobou Ducha není v obsahu Boží zvěsti, působení (nebezpečí entuziasmu - Joachim de Fiore), ale ve způsobu zjevení (nevidíme Pána tváří v tvář jako učedníci, ale přece jsme ho ve víře účastni, dokonce plněji než oni). Základem pro nás zůstává to, co Ježíš zjevil a vykonal (velikonoce), Duch sv. zajišťuje kontinuitu Ježíšova působení a poznávání, působí stále nový vhled do tajemství spásy.

Hlavním tématem Ducha bude hřích, spravedlnost a soud: podstat hříchu je v nevěře, spravdlnost v Ježíšově oslavení a odchodu k Otci a soud (který v našem čase představuje stálou "krizi") v definitivním přemožení zlého.

12-15

Duch uvede učedníky do veškeré pravdy, bude prostředkovat komunikaci mezi Kristem a lidmi. Duch nepřináší nic nového, pouze ukazuje staré věci, "starou víru", jako nové, živé, aktuální; nechce být originální, aby zdůrazňoval svou osobu, pohybuje se tiše a nenápadně v pozadí našich příběhů a bere pro nás z toho, co je Ježíšovo, co je v něm už zde a čeho je nám právě zapotřebí; nikdy nás neodvádí od Ježíše, ale aktualizuje a prohlubuje jeho zvěst a čin a působí v nás porozumění a víru - a tak vždy oslavuje Ježíše. Oslava Krista je také kritériem v rozpoznání, zda skutečně působí Duch.

Řečtí otcové církve v této souvislosti mluvili o Duchu Osvětiteli. Navázali tak na řecký důraz na poznání a moudrost. Duch nedává vnější světlo, ale to vnitřní. "Co je důležité, je očím neviditelné (Exupery)". Hodnota a smysl věcí nejsou zřejmé zvnějšku, ale pouze "zevnitř". Jako slepému nepomůže rozsvícení žárovky, protože problém není v prostředí, ale v slepotě člověka, podobně i my potřebujeme v naší situaci vnitřní světlo, světlo očí a srdce, abychom opravdu poznali.

Duch sv. Duchem pravdy: aletheia (ne-zapomnění) - Duch připomíná, co možná není zřejmé, a přece nesmí být zapomenuto, dokud bude svět stát; stále odhaluje a aktualizuje aspekty a dimenze pravdy, které je potřeba v dané situaci a chvíli slyšet. Pravda tu není kvantitou, množstvím fakt, které se stále zvětšuje, rozšiřuje (bádáním, studiem), ale spíše kvalitou a hloubkou života - opravdovostí; Duch tak vyzbrojuje církev (tedy každého z nás) pro naše poslání ve světě, pro náš úkol tady a teď.

Ježíšův příslib Ducha nás také zbavuje úzkosti z budoucnosti - ne tak, že bychom měli nějaká tajná zjevení nastávajících událostí, ale že Duch nám stále vykládá znamení času ve světle Ježíšova poselství (evangelium stále platí a vždy pro nás znamená konkrétní důsledky). Dokladem činnosti Ducha je působení apoštolů po Letnicích, Janovo evangelium (60 let po velikonočních událostech nově a přitom tak věrně a hluboce interpretuje Ježíšův příběh), ostatně i to, že jsme se při bohoslužbě shromáždili jako církev.

Trojiční závěr: Otec je původcem Boží aktivity, zjevuje se a uskutečňuje své dílo spásy v Synu, Duch nám z tohoto díla zprostředkovává to, co právě potřebujeme - ukazuje se tak jako Posvětitel, Utěšitel, Přímluvce, Duch pravdy, Duch svatý. Aby nedošlo k nedorozumění a oddělování dob a polí působení božských osob, zdůrazňuje znovu Jan, že Duch bere z toho, co je Ježíšovo a Ježíšovo je to, co je Otce.

Homiletické podněty:

Společenství Trojice nabízí možnost jednoty v mnohosti, smíření individuality (být sám sebou) a společenství (být s druhými). Trojice není volný svazek osob ani monolitem. Písmo sv. svědčí o Bohu jako prazákladu a zdroji každé jednoty, vztahu: jediný Bůh je vztah, společenství, sdílení, které neruší osobitost jednotlivých osob.

Jsme mouka, která se má přetvořit v Kristův chléb. Těsto ale nevznikne bez vody. Vodou je Duch svatý, který nám dává schopnost žít podle Ježíšových přikázání (Ireneus). 

Starokatolická kolekta:

Veliký Bože,
vylitím Ducha svatého dnešního dne
posvěcuješ svou církev
ve všech národech a na všech kontinentech.
Naplň celý svět dary svého svatého Ducha.
To co tvá láska způsobila na počátku stvoření
způsob i dnes ve srdcích těch,
kdo ti věří a tě hledají.
Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí na věky věků.