Iz 61,10-62,3
[10] Velmi se veselím
z Hospodina, má duše jásá k chvále mého Boha, neboť mě oděl rouchem spásy,
zahalil mě pláštěm spravedlnosti jak ženicha, jenž si jako kněz čelenku bere, a
jako nevěstu, která se krášlí svými šperky.
[11] Jako země dává
vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak
Panovník Hospodin dá vzklíčit spravedlnosti a chvále přede všemi pronárody.
[62,1] Kvůli Sijónu
nebudu zticha, kvůli Jeruzalému si nedopřeji odpočinku, dokud jako záře
nevzejde jeho spravedlnost, dokud jako pochodeň nevzplane jeho spása.
[2] Pronárody spatří
tvoji spravedlnost a všichni králové tvou slávu. Nazvou tě novým jménem, jež
určila Hospodinova ústa.
[3] Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce a královským turbanem v dlaních svého Boha.
Prorocký chvalozpěv nad narozením Spásy. Dar spásy se svatebním obrazem. Člověk zde hraje roli partnera Božího, ženicha nebo nevěsty, kterýžto obraz je mj. jedním z mála, jež výslovně rovnocenně představují mužské a ženské ve vztahu k Bohu.
Vzrůst a klíčení spravedlnosti adkazuje k Ježíšovým výrokům o božím království a k jeho růstu v těle matky. Sijón a Jeruzalém odkazují k tradici a kontinuitě Izraele: Evangelium nabízí pohled, v němž i tyto symboly nabývají smyslu pro překvapující příchod vykupitele. Spása, která vzplane, je světlem Izraele k osvícení pohanům (viz Simeonovo kantikum) a v něm spatřují pronárody boží slávu a spravedlnost. Jméno, jež určil Hospodin, je Ježíš.
Ga 4,4-7
[4] Když se však
naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného
zákonu,
[5] aby vykoupil ty,
kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.
[6] Protože jste
synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba,
Otče.
[7] A tak už nejsi
otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.
Podrobenost zákonu, kterou podtrhuje Evangelium doslovnými
zmínkami o obřízce a očiš'tování a požehnání podle zákona, je jedním
z rysů, které bytostně patří k Ježíšovu lidství. Ti, kdo jsou
podrobeni zákonu, jsou zbožní, kteří se snaží sami dosíci spravedlnosti a
spásy. Jejich snažení bez vykoupení, bez Krista, nemůže vést k cíli, ale
s Kristem je tu synovství (bytí Božím dítětem, synem, dvcerou), které
pozdvihuje člověka. Ve svobodě (už není otrokem ani hříchu ani zákona) volá
Abba!, jako Duch vylitý do srdce. Je to svatý Duch Kristův, boží Duch bytující
v duchu lidském; je to ten Duch/duch, o němž Lukáš píše (1,80), že
"dítě rostlo a sílilo na duchu". Je v něm něco z osobnosti
Kristovy, je v něm něco, co přináší vědomí a radost božího dítěte do
lidského života.
L 2,22-40
[22] Když uplynuly dny
jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s
ním předstoupili před Hospodina -
[23] jak je psáno v
zákoně Páně: 'vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno
Hospodinu' -
[24] a aby podle
ustanovení zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata.
[25] V Jeruzalémě žil
muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení
Izraele a Duch svatý byl s ním.
[26] Jemu bylo Duchem
svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše.
[27] A tehdy veden
Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o
dítěti předepisoval Zákon,
[28] vzal ho Simeon do
náručí a takto chválil Boha:
[29] "Nyní
propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova,
[30] neboť mé oči
viděly tvé spasení,
[31] které jsi
připravil přede všemi národy -
[32] světlo, jež bude
zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael."
[33] Ježíšův otec a
matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli.
[34] A Simeon jim
požehnal a řekl jeho matce Marii: "Hle, on jest dán k pádu i k povstání
mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat
[35] - i tvou vlastní
duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí."
[36] Žila tu i
prorokyně Anna, dcera Fanuelova, z pokolení Ašerova. Byla již pokročilého věku;
když se jako dívka provdala, žila se svým mužem sedm let
[37] a pak byla vdovou
až do svého osmdesátého čtvrtého roku. Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí
sloužila Bohu posty i modlitbami.
[38] A v tu chvíli k
nim přistoupila, chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali
vykoupení Jeruzaléma.
[39] Když Josef a
Maria vše řádně vykonali podle zákona Páně, vrátili se Galileje do svého
města Nazareta.
[40] Dítě rostlo v
síle a moudrosti a milost Boží byla s ním.
(V kontextu počátku perikopy v. 21: pojmenování dítěte je s odkazem na příkaz andělův, zmínka obřízky je tu hlavně pro časové určení. Celý v.21 také u rodičů podtrhuje poslušnost Zákona. Je to Lukášův prostředek k přenesení pozornosti k Jeruzalému?) Návrat z Jeruzaléma do Nazareta se odehrál teprve poté (v.39), tedy po čtyřiceti dnech (Lv 12). Je Lukáš přesvědčen, že se očišťují oba rodiče?
Zbožnost chrámu a Zákona je důležitá, nařízení jsou doslova zmíněna, (což v případě Jana Křtitele ne). Je spojeno očišťování šestinedělky s platbou za prvorozené (v.23, Ex 13,2.14), které se běžně odbývalo u kněze v místě bydliště. Není to "vykoupení" Ježíše, ale spíš přijetí do služby Boží. Při vzpomínce na 1Sam 1,11, kde žena slibuje zasvětit dítě službě Bohu, je to zde Bůh, kdo je přijímá a určuje prostřednictvím proroka ke své službě. Předepsaný ritus dostává nový smysl na způsob "ukázání" či "představení" novorozeného.
V Simeonovi (v.25) se projevuje Izrael ve své Bohem požehnané podobě. Je "spravedlivý", "zbožný"; trvalá přítomnost Ducha svatého je v SZ jen zřídka vyslovena. Jeho neustálé působení nelze pominout. On vede Simeona do chrámu. Simeon je plně zaměřen na nadcházející "potěšení" Izraele. Svatý Duch tedy nepřináší náboženské nasycení ale hlad a žízeň po naplnění.
Samo "uvedení do chrámu" není vykresleno. Není podstatné, zda lidé přinášejí Ježíše před Boha, ale že Bůh se jej prostřednictvím proroka ujímá. Od 5. stol. byly vv. 29-32 (Simeonovo kantikum) používány jako děkovná modlitba večerní bohoslužby (kompletáře). Simeon oslovuje "svého Pána" výrazem ze situace otroka. Je připraven "rozloučit se v pokoji" (ozvuk Ž4,9?), což není osobní touha po smrti nebo výraz zoufalství, Simeon, který za dlouhý život viděl zdaru i neštěstí spatřuje spásu, která neplatí jen jemu osobně. Zmiňuje "všechny národy", což znamená pohany (i Izrael?), dokonce dříve než Izrael sám. Z něj přichází světlo do světa, ale národy jsou příjemci té univerzální spásy. Izraeli zůstává jeho role prvního národa, stejně jako je potvrzeno rozšíření spásy všem.
Je zde zmínka o údivu rodičů a Simeonovo slovo k Marii. Znamená v.34 že jedni padnou, jiní povstanou? Anebo se jedná o to, že padlý může znovu vstát (Př 24,16, Mi 7,7-9 /Padla-li jsem, povstanu, sedím-li ve tmě, mým světlem je Hospodin./) Pro mnohé = pro všechny, kdo opravdu slyší, tu je podíl na pádu a opětovném povstání, soudu a milosti. (Není u Boha soudu bez milosti a také milosti bez soudu.)
V.35 Je tu meč, který připraví bolest a rozpoltí myšlenky (slovo Boží, Žd 4,12). Požehnání neznamená zprostředkování příjemného. Staví do přítomnosti Boží, tedy soudu a milosti.
V.36 Vedle chvály muže přichází též chvála ženy. Služba Anny je předobrazem křesťanského vdovství jako duchovního stavu. Opět je zřetelná její otevřenost vůči budoucnosti, z níž vychází její proroctví. V. 38: okolo ní se shromáždil zástup sijónských hlídek (Ž 130,5-8; Iz 52,8-10)
V.39 Jako ve v.4 je Nazaret (lukášovsky?) označen za rodiště Josefa s Marií (v praotikladu k Mt 2,23). Ježíšův další růst je pojednán v paralele k 1,80, ale bez zmínky o sílení na duchu (jenž bývá interpretován v souvislosti s Duchem Božím). Z Ducha zrozen, je jím od počátku plně určen.
Shrnutí
Chrám jako instituce je stejně pochybný jako církev. Pro takový Izrael, který nežije zpátky a nespoléhá jen na minulé, nýbrž otevírá se budoucímu a novému Božímu překvapujícímu jednání, stane se právě ono naplněním a právě proto se týká chrámu. Obě postavy prorocké stejně jako Ježíšovi rodiče jsou ukázkami dobrých "nenaplněných" životů, které svou touhu nevzdávají v rezignaci anebo nepřebíjejí náboženskými "patenty", nýbrž plně se opírají o zkušenost Boží milosti, hladoví po jeho zpřítomnění. To se také stane, ale úplně jinak než bylo očekáváno. Předvídají meč soudu, aniž by u toho bylo nemožné také boží dobro.
Jen ten, kdo se oprostí od překrucování a přikrašlování, ví, co znamená milost a pokoj. To je "útěcha" Izraele. Zde se vše, co Izrael zakoušel po staletí se slovem svého Boha, projevuje jako služba národům, která je s to obdařit Izrael smyslem jako "světlo národů" (Iz 49,6). V něm může spočívat pokoj, jak vyslovuje Simeon.
Pavel přemýšlel o Ježíšově bytí "v podrobení Zákonu" a jeho odpověď je jiná než lukášovská. Pavel má na mysli zbožného, který chce sám sebe pojistit a který je osvobozen k Božímu synovství, Lukáš toho, kdo již je Bohem přemožen a své "pozdvihnutí" již zakusil skrze svůj "pád".
Starokatolická kolekta:
Bože,
náš Otče,
tvůj
Syn se nám stal podobným ve všem
a
ukázal nám cestu života.
Dej,
ať jsme stejné mysli jako on
a
předáváme dále tvou dobrotu a milosrdenství.
Prosíme
tě o to skrze Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který
v jednotě Ducha svatého
s
tebou žije a působí na věky věků.