Iz 9,2-7
Izaiáš pracuje s kontrastem světla a tmy, který graduje
(chodí-uvidí, sídlí-zazáří). Příchod Mesiáše bude znamenat konec břemen
(buzerace), svobodu a mír (to se stávalo v Ježíšově přítomnosti skutečností).
Jeho vláda nepřichází jako oheň z nebe, ale spočine – na rameni toho, o
koho se může člověk opřít. Jeho jména (označení) jsou paradoxní: kdo stojí o
podivné rady? Lze vládnout pokojem. Ten, který je Otec věčnosti (mohl by vidět
naše problémy jako malicherné a časově velmi podmíněné), se o nás zasazuje, je
„bohatýrem“. Hospodin je horlivý pro člověka. Cílem mesiášské vlády (která se
rozšíří) je pokoj bez konce (spočinout!), právo a spravedlnost.
Iz 62,6-12
Jeruzalém (název města je ženského rodu) personifikuje
společenství Božího lidu (stejně jako dcera Siónská). Prvořadým úkolem je
zvěstovat (ne, až bude všechno v pořádku, ale již nyní, stále).
Vyrovnávání cest je reminiscence na Babylonské zajetí (kdy se cesta před
chrámem urovnávala tak, aby se po ní daly vézt velkolepé modly), pro Boží lid
to musela být silná zkušenost, kterou Izaiáš využívá. Hospodin si posvěcuje
svůj lid, sdílí s ním (nepochopitelně) svou svatost, lidé si mají být
navzájem kněžími, tedy (podle sz pojetí tohoto fenoménu) si vzájemně
prostředkovat Boží blízkost (všeobecné kněžství tedy není až nz záležitost).
Jsme vykoupení, naše existence je vykoupená – je to v našem životě, na nás
vidět (Nietzsche)? Jsme vyhledávané místo mezi lidmi? Jistě nejsme opuštění.
Žalm 96/97
Žalm 96. má podobná témata jako žalm následující. Touha po něčem novém je známka živého vztahu. (Inovace vyžaduje více snahy než opakování starého. Otázkou je, jak je to v církvi s touhou nejen po novém vínu, ale i po nových měších.) Spojuje se tu motiv adorace (Boží velikosti, slávy…) a zvěstování (jeho spásy, divů…). Boží moc a sláva tu kupodivu není v kontrastu s lidskou malostí, je tu však motiv bázně a „svíjení“ – všecky výzvy žalmu patří „celé zemi“. To, že Hospodin přichází soudit, je důvod k radosti.
Titovi 2,11-14/3,3-4
Jako epištolní čtení se hodí spíše druhá pasáž, první bych volil jako poslání. Je třeba si uvědomit, že tyto aplikace těchto textů pro dokreslení vánoční zvěsti znamená vytrhnout jue z jejich parenetického a pastoračně specifického kontextu. V této souvislosti je však podstatné, že motivací k čemukoliv dobrému není humanistická filantropie, ale Boží láska zjevená v Ježíši Kristu. Ta přináší spásu (jakoby „automaté“) a proměňuje člověka – vychovává: a to nejen k dobrým vztahům (a morálce…), ale k tomu, abychom nevzdávali křesťanské očekávání a naději, abychom očekávali splnění naděje a příchod slávy Boží/Kristovy. Vykoupení jde ruku v ruce s posvěcením. Jako u Izaiáše zde zaznívá motiv kněžství lidu. Vv. 3,3-4 jsou sumářem reformační theologie: Ukázala se tedy Boží milost/Boží dobrota a láska (hap.leg., mocipáni tehdejší doby byli prý oslovováni těmito slovy). Zachránil nás ne pro skutky, ale ze svého slitování. Křest je v těsné souvislosti se znovuzrozením, životem z Ducha (skrze Ježíše Krista!) a podílem (dědictvím!) na věčném životě (k němuž se upíná naše naděje, kterou nemáme vzdávat). Začátek záchrany má místo a datum v dějinách: narození Ježíše Krista. Na druhou stranu: ve křtu otevírá Bůh společné dějiny s jednotlivým člověkem.
Lk 2,1-20
Stalo se v oněch dnech – po narození Jana
Křtitele. Zmínka o císařově nařízení není jen kronikářskou informací –
Lk záleží na dějinnosti skutků spásy (narození někde v ústraní má dosah
pro celý svět). Sčítání lidu, které má negativní sz konotace a které
arogantně vyhlašuje římský imperátor, vyvolá zřejmě dost chaotický pohyb, ale
ve výsledku „dopomůže“ k naplnění proroctví, že se Mesiáš narodí
v Betlémě (Mi 5,1) – manželky se sčítání účastnit nemusely, zřejmě to bylo
tedy i vědomé rozhodnutí Marie a Josefa. Naplnění dnů nebylo jen
somatické. Narození samo je popsáno stručně a zdrženlivě (podobně jako
ukřižování, smrt či vzkříšení). Prvorození bývali zasvěceni Bohu. Plenky
jsou výrazem něčeho obyčejného (stejně jako u všech lidí), jesle (žlab)
jsou výrazem extrémní bídy (ubohosti). Ježíš zde leží jako Mojžíš
v košíku. Přesto je právě tento obraz znamením pro pastýře (oproti
Mt mudrcům představitelé lidu Staré smlouvy; ve SZ je to obraz jednoznačně
kladný, podle dobového pozadí to však byli lidé nevalné pověsti). Boží posel
zvěstuje Slovo, kterého se člověk sám nedobere. Strach se posléze
mění v radost (podobně jako u vzkříšení). To, co anděl zvěstuje,
patří všemu lidu. Centrem evangelia a jeho přijetí je právě slovo Dnes
– přijmout toto dnes, přítomnost v její naléhavosti i naději,
v přítomnosti Boží, která se stává naplno tou naší. Spasitel (pro
Lk nejvýstižnější titul) je Mesiáš-Kristus Staré smlouvy (tím se odliší
od jiných „spasitelů“). Zmínka o městě Davidově opět podtrhuje návaznost
na SZ. Znamení, samo o sobě dost banální, má verifikovat pravdivost andělova
zvěstování (podobně jako se šla Marie přesvědčit k Alžbětě). Hymnický
jásot nebeských zástupů připomíná volání zástupů při Ježíšově vjezdu do
Jeruzaléma či andělů v Iz 6,3. Prolamuje se „stěna“ mezi nebem a zemí,
Boží sláva se neděje jen kolem Božího trůnu, ale sestupuje na zem,
vtěluje se ponížením do dítěte narozeného v extrémní chudobě. Pokoj,
pax Christi (versus pax Romana) není jen klid zbraní nebo změna politických
struktur, jde o vertikálu, o vztah mezi Bohem a člověkem. Pokoj mezi lidmi je
důsledkem tohoto „horizontálního“ pokoje. „Mezi lidmi“ zní podobně jako
„s námi“, Bůh je a žije uprostřed lidí. To, že v nich má zalíbení, je víc
než jen to, že je přijímá („jsi hroznej, ale já ti odpouštím, když už mi nic
jiného nezbývá“). Bůh v nás má zalíbení! My se mu líbíme – ne proto, jací
jsme a co jsme provedli a/nebo nevykonali, ale prostě proto, že jsme. Stvořil
nás ze své lásky a v novém stvoření (když se stává člověkem, když se
Kristus rodí/když vstává z mrtvých) nám to připomíná. Přijmout toto
nepochopitelné je zcela zásadní. Spěch pastýřů není stres, je to
vyjádření touhy, podobně jako jsme to probírali v adventní-eschatologické
tematice. Údiv-úžas provází nejen posluchače pastýřů, ale i další svědky
evangelia. Marie (klasicky) zachovává a rozvažuje to, co slyší a
co se stane. Doxologie se rozšiřuje z nebeských zástupů mezi lidi a
pokračuje/žije dál v radostném vyznání církve.
Homiletické podněty
Bůh se stal člověkem. Nejlepší lidskou odpovědí je snaha po pravém lidství. Otázkou je, jak se uvarovat pokušení rozmělnit zázrak Božího vtělení v apelu k opravdovému lidství, a na druhé straně nejít s theologií o Božím zjevení lidem „přes hlavy“. Vánoční zvěsti dominuje výpověď: Dnes se vám narodil Spasitel. Člověk se může chovat lidsky, ale sám sebe ze svých vin nezachrání. Neztrácejme tedy vertikální rozměr vánoc – objektivní skutečnost Boží lásky člověka potěší víc než výzvy k radosti (člověk by se měl o vánocích radovat…) nebo k humanitě (i když lidské vstřícnosti je tolik třeba!).
Corinne Vonaesch: Světlo světa (J 1)
Starokatolická kolekta:
Otče plný slitování,
tvé slovo se stalo tělem
a přineslo nám tvé světlo.
Pomoz nám, abychom toto světlo dávali dál.
O to prosíme tebe,
Otce našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a život tvoří na věky.