Gn 1, 1-5:
Tato pasáž patřila k liturgii
novoroční slavnosti. Je ujištěním, že na počátku nebyl mýtický chaos,
ale čin Boha stvořitele. Boha (elohím), který nemá jméno jako pohanští
bohové. Svět má svůj počátek, tedy i konec, biblický čas není cyklický,
nýbrž lineární, čímž se vymaňuje z tehdejších obvyklých představ. Nebe a
zemi, všechno viditelné i neviditelné stvořil dobrý Bůh - v tom je úžasné
zaslíbení zbavující člověka strachu. Země byla pustá a prázdná, zatím bez
života, ale Duch Boží zemi neopouští, vznáší se nad vodami. Pouhým slovem pak
Bůh povolává světlo, prvotinu stvoření, znamení všeho dobrého a Boží lásky. Se
svým stvořením pak Bůh stále rozmlouvá. Stovřitel se obrací ke svému stvoření a
vidí, že je dobré, tedy že odpovídá jeho záměrům. Bůh pojmenovává noc a den a
tím dává světu časový řád.
Ž 29:
Žalm je oslavou a chválou Boha jako vládce nad
celým světem, čímž může být jakousi odpovědí na text z Geneze. I oslovovaní
synové Boží musí uznat Boží nadvládu. Výraz „sláva“ zní v hebr. jako něco
vyloženě smysly postižitelného, stejně jako projevy síly. V přírodě
žalmista vidí projevy Boží obrovské nedostižné moci. Jako zněl a rozhodoval
Boží hlas nad vodami při stvoření, i zde musí vše mohutné, vše neživé i živé
ustoupit a podmanit se. Hlas Boží je výrazem soudu. Pouze člověk stvořený
k obrazu Božímu smí doufat v záchranu, až vše pomine. Bůh mu udílí
nezasloužené: požehnání, sílu a pokoj.
Sk 19, 1-7:
Pobyt v Efezu byl součástí Pavlovy
třetí misijní cesty. Boj proti pověře a modlářství se zde vyostřuje. Jde o boj
duchovní a síla evangelia sama ničí sílu nevěr a pověr. Pavel tu ve 4. verši
objasňuje učedníkům křest Janův, který je popsán v pasáži z evangelia
pro tuto neděli.
Mk 1, 4-11:
Prolog Markova evangelia nám představuje hlavní protagonisty. Jana Křtitele jako posla, který uvídí hlavní postavu - Ježíše Krista. Vystoupení Jana Křtitele a jeho křty na odpuštění hříchů jsou zde úmyslně postaveny vedle Ježíšem vyžádaného křtu, znamení solidarity s hříšníky.
Jan Křtitel: Jan je ztělesněním a zpřítomněním předpovědí Starého zákona. Vyzývá k obrácení a jeho křest pokání je bližší kumránské rituální očistě před připojením do společenství než pozdějšímu křesťanskému křtu. Ovšem je to specifická forma křtu, proto je také Jan nazýván Křtitelem. Jeho křest je znamením záchrany. Metanoia znamená změnu smýšlení. Jan potvrzuje, že je třeba hříchy vyznávat, toužit po odpuštění a být o něm ujištěn. Duchem svatým však křít Jan nemůže, volá k pokání, ale nový život může dát jen Kristus.
v. 4: Jan na poušti, místě zlomových okamžiků v životě izraelského lidu, místě pokušení a rozhodnutí, vyzývá k pokání - k obrácení. Pochopitelně nejde o obrat ve fyzickém smyslu, ale o vnitřní příklon k Bohu, vykročení lepším směrem. Směrem toho, kterému Jan připravuje cestu.
v. 5: K Janovi se hrnou celé zástupy. Janova zvěst je pro všechny bez rozdílu. I lidé z měst za ním přicházejí do pouště, do divočiny.
v. 6: Jan žije specifickým způsobem, svým vzezřením a stravou (v.6) dává najevo, že jsou tu teď důležitější skutečnosti, než se zabývat oděvem nebo tím, čím se stravuje. Jeho oděv a pokrm byly také znamením proroka Eliáše (viz 2.Kr 1,8).
v. 7-8: Jan zdůrazňuje, že nechce přitánout pozornost ke své osobě, ale především ukázat k někomu, kdo ho naprosto převyšuje. Jan není hoden ani se ho dotknout jeho obuvi, udělat pro něj práci otroka. Jan nedbá na to, jestli se před svými posluchači tímto výrokem „shodí“.
Ježíšův křest: v. 9: Ježíš přichází cestou pokory. Přijímá křest od Jana a řadí se mezi všechny ty, kteří vyznávali své hříchy. Nepovyšuje se nad ně, ale je s nimi solidární, ač sám byl bez hříchu.Právě k tomuto Ježíši se Bůh přiznává v následujícím verši.
v. 10: Ježíš vidí protržená nebesa, znamení Boží blízkosti, a Ducha svatého sestupujícího způsobem holubice. Holubice je symbolem nového nadějného začátku (např. Gn 8, 8-11; Iz 42,9). Sestupování holubice se dá chápat také jako symbol pokoje narozdíl např. od obrazu útočícího dravce.
v. 11: Pro Ježíše (tedy nikoli pro dav jako u Mt) tu zaznívá ujištění, že je vyvoleným Božím Synem, že má náročné poslání. Titulem „můj syn“ byl označován také Izrael nebo král jako jeho představitel (např. Ex 4,22; Dt 8,5). Čtenář Markova evangelia pak smí číst tento úvod jako zaslíbení a klíč k celé knize. Splnilo se proroctví o poslušném služebníku (Iz 42,2). Skrze Ježíše, milovaného Božího Syna, který se vydal cestou poslušnosti se smí dozvídat o Božích záměrech s člověkem.
Homiletické podněty:
Umíme také rozlišit ve svém životě, v různých životních okamžicích podstatné od nepodstatného jako Jan? Ukazujeme svým životem především na sebe nebo ke Kristu? Co znamená pro nás obrácení? Přestat si myslet, že jsme skvělí a celkem obdivuhodně bezchybní? Nebo naopak přestat se nimrat ve svých psychických stavech, pocitech a vinách, ale všimnout si, že žiju mezi dalšími lidmi, že je vedle mě možná někdo daleko potřebnější? Co je dnes častějším jevem? Je to vždycky zázrak, když je někdo schopen skutečného obrácení, změny životního směru, když uvěří, že je v Boží moci změnit zdánlivě dané a neměnné. Když důvěra převáží pochybnost, když pokora a zdravá sebekritika zvítězí nad hrdostí a sebejistotou, citlivost k okolí nad soběstředností. Jan ukazuje k Ježíši, protože zvěst o něm a jeho evangelium má být neseno z generace na generaci. Každý se stává součástí příběhu víry a církve. Bez života, vnitřního života víry jednotlivých „údů“, je tělo církve mtrvé. Úkol každého z nás nemůže nikdo zastat.
Lze hovořit i o křtu obecněji, o jeho smyslu, například i o jeho významu pro společenství sboru a v rámci rodin. Můžeme se rozvzpomenout na své křestní vyznání. Ježíš svým křtem ukazuje, že se hlásí k nám lidem, patří mezi nás jako náš bratr a nese s námi celý náš život.
C. Vonaesch: Křest Ježíšův
Starokatolická kolekta:
Bože, příteli všech lidí,
při křtu v Jordánu jsi zjevil Ježíše
jako svého milovaného Syna.
Dej, abychom i my,
kteří byli znovuzrozeni vodou a Duchem svatým,
žili jaké tvé dcery a synové
skrze našeho Pána Ježíše Krista,
tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým
žije a působí navěky věku.