Téma :
odpuštění hříchů, pochopení pro slabost
člověka
Iz 43, 18-25:
Izrael nemá vzpomínat na útrapy minulosti, ale radovat se, že již může žít tady a teď již v tom, co teprve nastane. Hospodin jako dobrý Stvořitel, vše připraví tak, aby mohl jeho lid projít bezpečně nehostinnou pouští. Čest vzdají Bohu i ta nejstrašnější zvířata - polní zvěř, což je výraz pro zvířata budící hrůzu a také pštrosi a šakali, typičtí pouštní obyvatelé, patřící k představě sucha, žízně a hladu. Boží péče a ochrana je však mocným příslibem překonání všech obtíží putování. Lid, který je svědkem příchodu tohoto nového věku bude o tom všem vyprávět na svědectví dalším lidem. Hospodin lidu připomíná, že odpuštění, které pro lid chystá, není ničím zasloužené. Naopak, mnohokrát lid kult porušoval modlářstvím. Ale z Boha nelze uctíváním utvořit poslušného sluhu. Odpuštění je vždy darem milosti. Bůh jej dává člověku, aby člověk mohl začít vždy znovu.
Ž 41:
Žalm začíná jako součást děkovné liturgie, popisuje prožitá muka člověka, jeho volání v úzkosti. Lidé mají často pocit, že ví, jak vše dopadne. Mají své plány, vědí, kdo jak skončí. Modlitebník v tomto žalmu nechce podlehnout krutým předpovědím lidí, ale obrací se o pomoc k Hospodinu, jej prosí o pomoc v nouzi, o zastání. Závěr žalmu je pak vzdáním díků za vyslyšení proseb. Zajímavé je v úvodu blahoslavenství, které je zaměřené na člověka, který má pochopení pro slabého. Obvykle se blaženým označuje ten, kdo má správný vzah k Bohu a k jeho Zákonu. Oba postoje, láska k Bohu i bližnímu, však mají svou souvislost, mají jít ruku v ruce.
Blaze je tomu, kdo ví o Boží moudrosti a jeho vedení. Kdo poznal Boží blízkost, může doufat i v nemoci. Verše 5-10 se řečí o přátelích podobají příběhu Joba. Žalmista poukazuje na to, že pomluvy lidí nejsou pravdivé a prosí Boha o nápravu nespravedlnosti. Na závěr vzdává žalmista chválu a dvojím amen je potvrzen nejen tento žalm, ale celá první kniha žalmů, kterou žalm 41 zakončuje.
2 K 1, 18-22:
Tato pasáž je součástí Pavlovy obrany, v níž se obhajuje proti těm, kdo by jeho zvěst chtěli považovat za nejistou a jeho samého za nedůvěryhodného. Apoštolát je založen na naplnění zaslíbení Starého zákona v Kristu, pečeť zřejmě odkazuje ke svátosti křtu. Posvěcení a pečeť jsou znaky vylití Ducha. To vše je závdavek nebeské dokonalosti, která teprve přijde. Obraz pečeti a Duch jako závdavek se vyskytují i na dalších epištolních místech. Liturgická odpověď „amen“ je naším přitakáním k Božímu „ano“ v Kristu.
Mk 2,1-12: Uzdravení ochrnutého
Ochrnutý se díky víře přátel dostává k Ježíši. Přátelé s důvěrou věří v zázračné uzdravení, nenapadlo by je očekávat cokoli více. Ježíš však ochrnutému zvěstuje nejprve odpuštění hříchů, které jsou kořenem všeho trápení a lidské bídy. Moc odpouštět patří k Ježíšově autoritě. Jen Boží vstřícný krok k člověku v Kristu může pomoci tuto bídu překonat. Jako důkaz moci vůči pohoršeným zákoníkům Ježíš ochrnutého uzdraví poté i tělesně.
v. 1 - 2: Ježíš pro velké davy, které jej vyhledávaly pro jeho zázračnou moc, chodil po opuštěných místech. Nyní se vrací „domů“ - zřejmě do domu Šimonova (viz 1,20-34), aby zde kázal. Chce působit slovem. Přichází mnoho lidí, až není ani přede dveřmi k hnutí.
v. 3 - 5: Čtyři lidé přinášejí ochrnutého, tedy nějakého člověka, jehož choroba způsobila nepohyblivost. Musejí prorazit, doslova vyhrabat, otvor ve střeše. Obydlí v Palestině mívala plochou střechu, na níž se přicházelo po schodech na vnější straně domu. Střechy byly z příčných trámů proložených rákosem, senem nebo větvemi, přes něž byla nakladena nepropustná vrstva jílu. Tito čtyři lidé se nenechají odradit překážkami, ale riskují a jsou vynalézaví - spouštějí do míst, kde byl Ježíš, nosítka - rohož nebo houni, která bývala pro chudé ložem i ochranou proti zimě. Ježíš vidí víru přátel, vidí, jak se projevuje činem. Přátelé vidí úkol dostat ochrnutého k Ježíši jako důležitější než fakt, že naruší shromáždění a poškodí cizí majetek. Ježíšův čin je odpovědí na tuto víru, nikoli na víru nemocného. Jde o osobní důvěru přátel, že Ježíš má Boží moc uzdravovat, nikoli o plné porozumění Ježíšovým záměrům. V evangeliích nejsou příběhy, kde Ježíš uzdravuje na základě víry přímluvce neobvyklé (viz Mt 8, 5-13, Mk 7, 24-30). Oslovuje ochrnutého „synu“ a odpouští mu hříchy.
v. 6-7: Zákoníci, tedy vykladači a odborníci na Zákon, jsou pobouřeni Ježíšovým výrokem. K odpuštění hříchů měli Židé obřady o svátku smíření (Lv 16). Nikdo jiný než Bůh také odpouštět nemůže (Iz 43,25) a Ježíš si tak v jejich vidění přivlastňuje něco, co mu vůbec nenáleží. Židé ani od Mesiáše odpuštění hříchů neočekávali.
v. 8-9: Ježíš zázračně poznává myšlení zákoníků a klade jim otázku po důvodu jejich rozhořčení. V jeho výroku můžeme vidět rozdíl v hledisku. Z lidského hlediska je jednodušší říci „odpouštějí se ti hříchy“, neboť tento akt a jeho účinnost se nedá zkontrolovat. Z hlediska Ježíše je jednodušší uzdravit. Proto to také není Ježíšův hlavní úkol, neboť uzdravovat byli schopni i další mágové, učitelé a rabíni. Odpuštění hříchů je pouze věcí Boží. Pokud Ježíš odpouští, tak v moci Boží.
v. 10-12: Ježíš o sobě mluví jako o Synu člověka. Tento titul navazuje na Da 7,13 nn, kde je spojen s mesiášskou postavou posledního času a zároveň vyjadřuje skutečnost Ježíšova lidství. Jako možnost, nikoli jako důkaz přesvědčit zákoníky o pravdivosti slov, nabízí Ježíš uzdravení na znamení Boží moci a jako svědectví víře. Napovídá, ale neodhaluje tím ještě vše o své osobě.
Homiletické podněty:
- Zdraví je obecně považováno za největší dar. Ježíšův příběh ukazuje, že jsou zde ještě podstatnější skutečnosti. Lze se rozpomenout na vlastní zkušenosti ve styku s nemocnými. Co potřebovali ze všeho nejvíc? Co jsme pociťovali, že je pro ně největší úlevou?
- Ježíš přicházel k lidem, aby k nim mluvil. Jak
často přestáváme věřit v účinnost slova, kázání, v možnou změnu.
Raději bychom učinili něco demonstrativního. Ale Boží Slovo je to, co otvírá
budoucnost, jako je to i v textu z Izajáše pro tuto neděli.
- V životě se často cítíme slabí. Snad v takové chvíli dáváme najevo svou slabost a selhání, snad jen před nejbližšími, snad je úzkostně tajíme, snad je pro nás vůbec těžké si vlastní slabost přiznat. Mezi Bohem a člověkem leží kláda hříchu jako nepřekonatelná překážka. Zákoníkům ovšem vadí, že by měli být bráni na stejné úrovni jako hříšníci. I my sami se někdy nejsme schopni přenést přes bariéru zvyků a představ o sobě a o druhých.
- Sám ochrnutý nebyl schopen pro sebe udělat nic. Přesto mu Ježíš pomáhá. Přátelé ochrnutého se snaží udělat vše, co sami vidí jako nejlepší, jdou až za hranice obecné slušnosti (ničí cizí majetek). Nakonec jsou zaskočeni, že je čeká něco lepšího, než byly jejich nejoptimističtější představy. Ježíš je ve svém jednání opět překvapivý.