Sk 1,15-17. 21-26
Oddíl je „vykostěn“
o verše, které by rušily povelikonoční nadšení.
Římský lekcionář přidává i verš
20., asi pro důraz na kontinuitu SZ a NZ a na to, že se plní
Písma. (To je však korektní jen tehdy, když četba
žalmů promlouvá do situace učedníků; dotyčná
místa v žalmech 69/109 nejsou proroctvím o
Jidášovi. Otázka je, jestli motivací k doplnění
apoštolského kruhu bylo osvícení slovy žalmů
nebo potřeba učinit dvanáctku opět kompletní.)
Přesto, že svědků Ježíšova zmrtvýchvstání
(v. 22) bylo víc, apoštolové chtějí doplnit
symbolický počet 12 (podle dvanácti praotců, resp. 12
izraelských kmenů). Vyvolený Boží lid tedy
pokračuje v církvi, doplňuje se o další Boží
lidi. Skupina svědků Ježíšova vzkříšení
měla zřejmě dále své jádro – byli to ti,
kteří nesli odpovědnost (cítili se zodpovědní
za Ježíšovo svědectví), ve hře byla jistě i otázka
věrohodnosti svědectví a autority (zpočátku měli
největší autoritu v církvi právě
autentičtí svědkové Ježíšova života, smrti
a vzkříšení, proto také Matěj). Toto místo
v Písmu je poslední, kde se používá
los (snad proto, že dál budou apoštolé vedeni
Duchem).
1J 5,9-13
Janova řeč jakoby navazovala na druhé čtení – svědectví lidí. Jak snadno někdy věříme tomu, co říkají druzí lidé, a jak snadno pochybujeme o tom, že je něco Božím svědectvím? Jan říká, že Bůh sám o sobě svědčí. Ježíš svědčí o Otci, a o tom vydává svědectví Duch, voda křtu a krev kříže. Bůh svědčí o svém Synu – čtení je tedy zároveň „předehrou“ ke slovům velekněžské modlitby.
Víra v Otce, Syna i Ducha je něco, co musí mít člověk „uvnitř“, resp. to „dovnitř“ získat, nedá se o tom argumentovat „zvnějšku“.
V širším kontextu Janova listu pak „nevěřit Bohu“ znamená nevěřit, nedůvěřovat jeho lásce. To se stává často a také „snadno“. Málokdy si však uvědomujeme, že je to vůči Bohu „nefér“ (víme, jak nás zraňuje, když druhý nevěří v naši lásku/přátelství). Boží láska (v kontextu evangelia minulé neděle) není milé rozvlažení, ale vztah, ve kterém jeden pro druhého nasadí život.
Jádro svědectví o Boží
lásce je v tom, že nám dal věčný
život, který je (obsažen či skryt) v Ježíši.
Proto stojí za to se Ježíši co nejvíce
přiblížit (porozuměním, poznáním,
vstřebáním jeho podstaty apod.) – v tom je asi
jádro toho „věřit v jméno Syna Božího“.
Tak jako nelze „mít Ježíše“ v disposičním
slova smyslu, stejně je to zřejmě i s věčným životem
– Bůh nám jej dal, a přesto jej stále znovu
nalézáme, „vžíváme se“ do něj,
přijímáme jej, tak jako přijímáme
Ježíše.
Jan 17,6-19
Na Ježíšově „velekněžské
modlitbě“ zaujme stále se opakující téma
lásky mezi ním a jeho Otcem, mezi ním a
učedníky. Jan nás nechává nahlédnout
do intimity výjimečného a jedinečného vztahu
Otce a Syna. Jejich láska je jiného druhu, než jakou
známe my; sice jí nejsme (sami ze sebe) schopni, ale
Ježíš nás do této lásky takříkajíc
bere s sebou. Otvírá nám své srdce,
abychom byli zaujati jeho láskou k nám i k Otci,
snad abychom byli fascinováni jeho úzkým a
bezprostředním vztahem k Bohu.
Ježíš je zde ten, který plní Otcovo poslání (vyřizuje Boží slovo), a přesto je jasně patrná jeho (Ježíšova) touha po tom, abychom my lidé „poznali“, „přijali“, „uvěřili“, „zachovali“… Ježíš za nás prosí (Syn neoroduje u přísného Otce za své bratry, ale myslí na nás, protože ví, že to máme „těžší“, zůstáváme ve světě. Prosby za učedníky vrcholí v prosbách o naši jednotu, o plnost naší radosti a o posvěcení pravdou.
Ježíš zjevuje lidem Boží jméno, a chce nás „zachovat“ v Božím jménu. Jestliže v Bibli jméno znamená celého člověka (zastupuje celou osobu a vyjadřuje její moc či úkol), pak „zachovat ve jménu“ znamená zachovat učedníky v moci Boží, v tom, aby naplňovali Ježíšovo poslání, aby nesešli z jeho cesty.
Jednota, o které mluví Ježíš, není horizontální uniformitou, ale vertikálním tajemstvím, je darem, do kterého se vrůstá. Jak bychom mohli být tak jednotní jako Otec se Synem? Jednota, o kterou Ježíš pro nás prosí, není výsledek lidských snah, ale dar (jednoty v různosti), o který je třeba prosit (když o něco prosím, tak mi na tom obvykle záleží a také se o to snažím – zde má tedy naše snaha o porozumění druhému své místo, ale stejně nebo ještě víc jde o to, abychom v druhém člověku vnímali Boží tajemství a někoho, s kým jsme povoláni tvořit jednotu nové kvality, vztah, který není určován jen lidskými pohnutkami).
Jednota učedníků ústí
do plnosti radosti Ježíšovy. Ježíš nám, tak
jako jednotu jiné kvality, nabízí i jinou (totiž
svou) radost. Tato radost je nepodmíněná, protože je
také darem. Probouzí ji Ježíšovo slovo. Má-li
mít člověk v sobě plnost Ježíšovy radosti,
musí zůstat v kontaktu s ním, s ním
„zůstávat“. Je to nenucená radost, silnější
než všechno, co ji znemožňuje či omezuje (protože to je jen
horizontální).
„Svět“ se zde projevuje xenofobně – pojal nenávist k učedníkům, protože nejsou jeho, jsou již jakoby z jiného světa. S tím je třeba počítat – nevidět svět jen černě, ale mít reálná očekávání. Ježíš učedníky nechce vzít ze světa, naopak je do něj posílá (tak jako jej poslal Otec). Před světem se nemají uzavírat, ale nemají s ním splynout. Aby toho mohli být schopni (najít tu rovnováhu!, ve světě a přitom ne ze světa!), jsou „posvěceni pravdou“, „v pravdě“, (jak podstatné je pro život ve světě pravdivé vidění věcí!), Božím slovem. To nám dal Ježíš (ve v. 14. už je to „Slovo“, ne „řeč“ jako ve v. 8.), tedy sám sebe (Slovo, které se stalo tělem, a které se stává pokrmem našeho života). Jsme definitivně, jednou provždy „ocejchováni“ Božím rozhodnutím pro nás, poznamenáni jeho láskou. Jsme tedy jeho, patříme mu. Síla či hloubka Kristovy lásky k jeho Otci se projevuje k apoštolům/k nám v tomto „posvěcení“ – Ježíš se nám „zasvětil“ svým sebevydáním, svou smrtí na kříži.
Jde tedy o posvěcení (a
tedy zbožštění) Ježíšem, podle jehož slova
jednáme, ztotožňujeme se s ním v postojích k
Otci i k lidem, a tak se otevíráme jeho Duchu, který
nás posvěcuje. (A. Opatrný)
Homiletické podněty
Co to znamená, že jsme jako křesťané ve světě cizinci? Čím to, že nám Bůh dal svět (který stvořil jako dobrý), ale my v něm „nemáme místa zůstávajícího“, nemáme se v něm zabydlet? Janův „svět“ je sice veskrze negativní, ale právě tento svět Bůh miloval tak, že pro něj dal svého Syna. Nemůžeme se tedy světa štítit, nemusíme či snad ani nemáme se od něj programově odlišovat (zvláštním způsobem života apod.). Nemusíme se vůči světu vymezovat, protože on se sám (ve své xenofobii) vymezí vůči nám – pakliže budeme zakořeněni v Bohu, tehdy, když na nás bude vidět, že jsme ocejchováni Boží láskou, resp. svatostí. Bůh nás ve světě chce „zachovat od zlého“, zlo nad námi už nemá moc, aspoň co se týče věčnosti (ne že nás nepřejede auto). Svět není naše poslední destinace – Ježíš touží po tom, abychom mohli dospět k Otci.
„Nejde tedy o to, že bychom snad mohli nebo měli tento svět opustit. Jde o to, abychom od tohoto světa nečekali to, co nám dát nemůže: plnost dobra, plnost lásky, plnost síly k dobrému životu a věčnou blaženost. Kdybychom toto čekali, tak bychom se prostě mýlili. Tento svět sice je Božím dílem, ale Božím dílem, které v mnohém pokazil lidský hřích. Dokonalým Božím dílem, které můžeme v tomto světě najít, je jen Ježíš, Boží Syn, ten, který byl počat z Ducha svatého. O něho je třeba se plně opírat. A svět? Ten není „na odpis“, jak třeba často tvrdí Svědkové Jehovovi. Svět je pole, na které nás Bůh poslal hospodařit. Je to stavba, na které máme pracovat podle Božích plánů. Je to něco, zač máme také odpovědnost. Dívat se na svět svrchu, jen jím pohrdat a nijak se o něj nestarat, je stejně nekřesťanské, jako uctívat svět coby božstvo. Jsou to dvě krajnosti, které je třeba vyloučit. Křesťan je pozván k tomu, aby byl uprostřed světa Božím člověkem, Božím dítětem. Toto poslání můžeme v síle Ducha svatého naplňovat. Ježíš to od nás chce, a on sám nám to také umožňuje.“ (A. Opatrný)
Dá se tematizovat dnešní neděle, to zvláštní místo církevního roku: Ježíš „odešel“ a Duch svatý ještě nebyl seslán (podle schématu Sk, tady jsme ale vlastně u Jana…) – jaká je naše představa o tomto „vakuu“? Zde je homileticky prostor pro zvěst svátku nanebevstoupení (zvl. tam, kde se neslavilo): Ježíš byl vzat do Boží slávy, ale nepřestal být jedním z nás (1. římská preface o nanebevstoupení); odešel od učedníků, aby mohl být se všemi, vždycky a všude („Prospěje vám, abych odešel.“). Seslání Ducha svatého (Christus presens, agens) je pak projevem a znamením Ježíšovy přítomnosti, je naplněním, dovršením velikonoc.
Z toho může vyjít otázka, proč je naše víra slabá, neduživá, proč se na nás neprojevuje vliv Božího Ducha, proč nedovedeme čerpat z „Božích zdrojů“, proč se neumíme otevřít (jsme uzavřeni do svého sobectví, sebelítosti?)…?
Ježíš a učedníci – Duch svatý a církev. Duch obživuje (Dárce života) každého jednotlivého člověka i společenství církve (shromažďuje, stmeluje, udržuje v pravdě, volá k pokání, obnovuje…).
Starokatolická kolekta:
Bože, zázračný ve svém světle,
oslavením svého Syna,
jsi porušil hranice mezi světem tam a tady,
mezi nebem a zemí,
mezi časem a věčností.
Ať s ním překonáme všechny hranice a překážky
a žijeme z jeho Ducha.
Prosíme tě o to skrze něho, Ježíše Krista,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí
na věky věků.