Kontext liturgického roku
Kristova sláva září do našich nemocí, hříchu a pýchy.
Setkání s Kristem nás neizoluje od okolí, ale vrací nás do života.
Text
* 2 Kr 5, 1-14
Známý příběh o Naamánovi, veliteli vojska aramejského krále. Lze jej číst z mnoha úhlů pohledu. Z hlediska Izraelského krále, který je postaven před úkol, uzdravit Naamána, velitele vojska utlačovatelů Izraele. Chtěl se nad svým nepřítelem smilovat a uzdravit ho?
Z hlediska odvlečeného děvčátka, které slouží v cizí zemi, kultuře a náboženství, ale nezapomíná na to, odkud přichází skutečná pomoc.
Z hlediska Naamána: je smrtelně nemocen a nemůže to již dále tajit. Jako tonoucí se chytá možnosti být vyléčen v Palestině. Přichází s vlastní představou, jak se má terapeut chovat, jak má terapie vypadat a je ochoten zaplatit. Je mu nabídnuto vymáchat se v kalné řece. Žádné smočení prstíčku, ale plné ponoření se do té špíny.
* Ž 30
Děkovná píseň za vysvobození ze smrtelného nebezpečí, snad z tělesné nemoci. Žalmista volal k Hospodinu a ten jej uzdravil. Při této příležitosti vzpomíná na své dřívější sebevědomí, kdy byl soběstačný a sebejistý. Až nyní poznal, jak moc je bezmocný v nemoci. Jen Hospodin jej může zachránit. Jemu slibuje věčnou chválu.
* 1 K 9, 24-27
Perikopa stojí na přechodu mezi popisem Pavlovy svobody (kap.9.) a varováním před modlářstvím (kap.10.). Pavel používá příkladu ze sportu, podobně jako to činili kyničtí a stoičtí filozofové v popisu cvičení ve strádání. Napřed je popisován běh, který má jen jednoho vítěze. To se týká jen určitého aspektu křesťanské víry, ve které mají být pokud možno zachráněni všichni. Pavel vyzdvihuje cílevědomý běh a vyvozuje z toho napomenutí křesťanům v Korintě k horlivému běhu víry. Každý běžec ví, že bez tréninku nepřijde úspěch, a že je potřeba odmítnout vše, co úspěchu brání. Pavel ukazuje sám sebe jako vzor v cílevědomém běhu víry. Dálě zmiňuje další sport: box. Je potřeba mířit údery na své tělo. Je zde použit výraz, pro plný zásah pod oko protivníka, v důsledku něhož je oko zavřeno a protivník vyřazen z boje. Jedná se zde o cílevědomé nasazení celého člověka pro věčný život. Pavel nechce být svědkem evangelia jen slovy, ale celým svým životem.
* Mk 1, 40-45
40 Přijde k němu malomocný a na kolenou
ho prosí: "Chceš-li, můžeš mě očistit."
41 Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl:
"Chci, buď čist."
42 A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn.
43 Ježíš mu pohrozil, poslal jej ihned pryč
44 a nařídil mu: "Ne, abys někomu něco říkal! Ale jdi,
ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal - jim na
svědectví."
45 On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval,
takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstal venku na opuštěných
místech. A chodili k němu odevšad.
Text ukazuje Krista jako toho, kdo „se slituje“ a uzdravuje. Zákaz o tom mluvit souvisí s tím, že rozpoznání pravé totožnosti Ježíše přichází až na konci evangelia, je to ono tzv. „mesiášské tajemství“. Až velikonoční ráno umožňuje správně pochopit, kým je Ježíš.
Homiletické podněty
Co znamenalo tenkrát být malomocný? Bylo to na stejné
rovině, jako být mrtvý. Malomocní žili mimo společnost. Nesměli vstupovat do
měst, která měla hradby. Moderně řečeno: byli “odepsaní”. Moderní ekvivalent
malomocenství může být virus HIV nebo psychická nemoc.
Bylo lehké uzdravit malomocného? Bylo to asi tak „lehké“
jako vzkřísit mrtvého. Zbavit někoho malomocenství mohl jedině Bůh.
Co víme o malomocném v textu Markova evangelia? Prosí o uzdravení. Nevíme ale odkud věděl o Ježíšovi. Rozhodně musel alespoň něco vědět nebo tušit o Ježíšově spojení s Bohem. Přichází a říká: “Chceš-li, můžeš mě očistit.”
Ve starozákonních vyprávěních jsou dva příběhy, ve kterých
je dotyčný malomocný na přímluvu nějakého proroka vyléčen. Vždy však pro to
musí něco udělat. Buď dlouhou dobu čekat, nebo se jít několikrát namočit do
špinavé řeky. Nic nemohlo přesvědčivěji ukázat, že s Ježíšem byl Bůh, než že tento
malomocný byl zdráv okamžitě.
Čtyři věci pro náš život:
1. Ježíš posílá toho malomocného, aby se ukázal kněžím.
Posílá ho vykonat to, co měl vykonat každý dle platných řádů tehdejší doby. Na
jedné straně je Ježíšův mimořádný čin uzdravení, jehož podstata je skryta
lidskému zraku. A na druhé straně řád a předpisy Zákona. Mimořádné Boží
slitování se nad námi, to, že nám odpouští naše hříchy, že nám dává sílu do
dalšího života - to vše nepopírá povinnosti, které ve svém životě máme, které
nám jsou svěřeny. Na svou víru ani na své náboženství se nemůžeme vymlouvat,
stojíme-li před úkoly ve svém životě. Nelze říkat, že Boží pomoc je dostatečná
a pomoc druhých- např. odborníků - již nepotřebuji. Nelze ve jménu Boží svobody
nám darované vnášet chaos do svých životů nebo do životů svých bližních.
2. Ježíš hrozí tomu člověku, aby nic nikde neříkal. V dnešní
době je tomu naopak. Hodnotíme skutky podle toho, jaká se jim dává “publicita”,
podle toho, jaký mají ohlas v novinách a televizi. Nemá-li něco velkou reklamu,
jakoby to ani neexistovalo. Proč Ježíš dopředu odmítá svědectví tohoto člověka?
Možná proto, aby ho chránil. Před kým? Před ním samým. Před tím, aby se ztratil
v těch vnějších činnostech. Aby v tom neustálém vychvalování zázraku uzdravení
od malomocenství nezapomněl sám na sebe- aby se tak jeho svědectví nestalo jen
vnější pózou. Ježíš chtěl také chránit své poselství. Aby se nestal jen
kouzelným dědečkem plnícím každé přání na počkání.
3. věcí je zvláštní paradox: Ježíš Kristus, který vyšel, aby
hlásal Boží království je nucen zůstávat na opuštěných místech. Ten bývalý
malomocný, který trávil kdoví jak dlouhý čas mimo společnost vyhlašuje své
zdraví. Uzdravený, který se nemohl nabažit vyprávění o tom, co zažil, donutil
Ježíše zůstat v ústraní. Je proto otázkou, kolikrát my ve svém životě konáme
svým svědectvím “medvědí službu” třeba i dobré věci.
4. Ježíš odchází na pustá místa. Není to známka nevrlosti nebo naštvanosti. Samota je lékem. V samotě lze být blíž Bohu. V samotě lze čerpat od Boha. Samota, ústraní, je nutným doplňkem našeho života ve společnosti druhých. O samotě načerpat v kontaktu s Bohem znamená, že člověk je blíž i všem ostatním- tak jak čteme v evangeliu- „a chodili k němu odevšad“.
Starokatolická kolekta:
Otče veškeré útěchy,
tvůj Syn uzdravoval nemocné a dával jejich životu nový
smysl.
Pohleď ve svém slitování na všechny trpící na tomto světě,
vysvoboď je ze samoty a trpkosti a daruj jim spásu a život.
Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije v našem středu nyní a navěky.