Jr 31,31-34
Den Hospodinův není jen dnem soudu,
ale také dnem nové smlouvy. Je to smlouva nového charakteru, ne vazalská, jakou
dává vítěz poraženému, ale zvláštní, kterou dává Vysvoboditel zachráněným, aby
se v ní zavázal k zaslíbením. Hospodin je věrný i nevěrnému lidu. Nová smlouva
navazuje na nový exodus ve vysvobození ze zajetí. Zaslíbení zní: odpustím. Ze
smlouvy vyplývá zákon (stanovení), který tu nebude na deskách, ale v nitru,
jejž nebude nutno vynucovat, bude zákonem svobody. K takové smlouvě došlo v
dějinách v Kristu.
Ž 51,1-12
Kající modlitba začíná prosbou o
očištění od hříchu, která odkazuje k rituálu, odstraňujícímu poskvrnu hříchu.
Jeho duchovní smytí, dosl. „vyprání“, „vyvalchování“ má způosobit zahlazení,
„vymazání“. Proti pojmům lidské nevěrnosti, nepravosti, hříchu stojí boží
smilování, milosrdenství a slitování. Každý hřích je hříchem proti Bohu (jako
Davidův hřích proti Urijášovi). Vyznání viny vůči Bohu je současně vyznáním
víry (naděje) v jeho spravedlnost, jež se vždy prokáže v jeho soudním výroku.
V.7 člověk je poznamenán hříchem jako celé pokolení, rodí se do situace hříchu
(hřích má moc, kterou může překonat jen Bůh). Je to možná interpretace pro
koncept dědičného hříchu jako situace lidské „předurčenosti“ podlehnout hříchům
a nepravostem (pl) a nevyhnutelné potřeby boží pomoci k jejich opuštění? Lze
rozumět: Zrodil jsem se k tomu, abych tíhl k nepravosti (nepravdivosti –
nevěrnosti, jejímž výrazem je těkání, nestálost, neschopnost vytrvat/setrvat),
ale Ty máš zalíbení v „pravosti“ (pravdivosti – věrnosti) a právě tu dáváš mně
(darem) poznávat jako svou moudrost (v ní poznávám a prožívám hloubku Tvého
bytí – například v zážitku Tvé absolutní spravedlnosti a ještě dále v poznání
možnosti života očištěného)?. Prosba o očištění upomíná na rituální očistu (skrápění vodou svazkem orientálního
yzopu) jako hmatatelný výraz např. uzdravení od znečišťujícího malomocenství
apod., v představě očisty k bělosti (od hříchu až krvavého) je představa
vítězství (definitivního) nad hříchem (tedy spásy). Prosba o čisté srdce žádá
skutečné boží stvoření (slov. bárá) z ničeho, nastolení nové reality čistoty
celé osobnosti. Zřejmě proto, že to, co hřích rozvrátil, již nelze „repasovat“.
Duch pevný, duch vytrvalosti, však má být obnoven – je to proto, že patří k
člověku jako výsledek počátečního stvořitelského vdechnutí života, že tento
duch je tím božím v nás, co hřích zničit nemohl, ale bez Boha se neobnoví?
Ž 119,9-16
Vztah k Bohu není jen otázkou
blízkého konce života, týká se hluboce těch, kdo svůj samostatný život
začínají. Nemohou stavět na mnohaleté osobní zkušenosti a moudrosti, ale mohou
hledat oporu v moudrosti boží, pokud je jeho Slovo přijímáno vážně, nikoli
formálně, pokud je Bůh ve svém slově hledán celým srdcem, tedy celou
hloubkou osobnosti, bytostně. Existencialita (a to nadějeplná, nikoli tragická)
hledání a touhy po orientaci tkví ve vv. 13-16. I tyto výroky musí být založeny
na pokorném vztahu k boží skutečnosti, jsou zároveň indikativem, optativem a
poselstvím. A snad také výzvou k rekapitulaci pro ty, kdo již nejsou na počátku
životní pouti.
Žd 5,5-10
Součást velekněžské christologie
rozvinuté ve druhé části Žd (kap. 4-10). V rámci oddílu lze rozčlenit tři
pododdíly – vv. 1-3, 4-6, 7-10. Poslední dva ukazují na Ježíšově příběhu, proč
je jako Syn Boží veleknězem podle Melchisedechova řádu (vv. 4-6). Proti tomu
vv. 1-3 dokládají, co je vůbec kritériem velekněžství, totiž že velekněz stojí
zcela na straně člověka a zasazuje se za hříšníky. To spočívá v jeho schopnosti
soucitu. Velekněz, jejž Bůh vybírá z lidí, má současně podíl na slabosti, pro
niž je zplnomocněn přinášet oběti. Pro Ježíše to platí analogicky, ale on není
veleknězem z lidí, jenž má nástupce a předchůdce, je Synem božím. Na zemi není
„Ježíšův stolec“. On je veleknězem věčným a bez původu (resp. bez důležitosti
původu), tedy podle řádu Melchisedechova.
V textu je zdůrazněno Ježíšovo pozemské bytí a důležitost má líčení jeho předsmrtného strachu, zápasu a proseb („až k slzám“ je mimosynoptický výraz, ale konvenuje s krvavými krůpějemi při modlitbě v Getsemane). To patří k jeho velekněžské úloze. Bůh ho slyšel pro jeho pokoru lze rozumět jako Bůh ho vyslyšel pro jeho bázeň před Bohem nebo Bůh jej vyslyšel a zbavil strachu. Prvá možnost plyne z kontestu následujícího, druhá z předcházejícího. Anebo jde dokonce o vědomé využití dvojznačnosti výroku.
V. 8 vyzdvihuje Ježíšovu poslušnost v utrpení. „Ačkoli to byl Boží Syn“ ukazuje na nějaký paradox. Je tím podtrženo jeho jednání jako příkladné. Tato poslušnost je ve v. 9 předpokladem „naplnění“. To se přibližuje teprve tehdy, když bylo soteriologicky uvedeno Synem na cestu jeho kněžskou službou. Božská proklamace Ježíšova velekněžství není uvedena až v závěru (v. 10) náhodně. Nelze ji oddělit od ponížení. Podstatné je řečeni již v kontextu: Je to velekněžství nebeské skrze vyvýšení a věčné skrze původ Syna, které jednou provždy způsobilo a působí věčnou spásu.
J 12,20-30
Jan na rozdíl od Marka nechává mezi
Ježíšovým vjezdem do Jeruzaléma a Poslední večeří jen řeč o přicházející smrti
ve spojení s ohlédnutím za veřejnou činností. Případné části synoptické tradice
přináší Jan na jiných místech (očištění chrámu 2,13-17). Tím zvýrazňuje, že po
slavnostním vjezdu do Jeruzaléma přichází „ona hodina“. Závěrečná řeč završuje
u Jana Ježíšovo pozemské působení. Látka není synoptické vzdálená.
Řekové, kteří chtějí Ježíše poznat,
jsou buď proselyté nebo jen „bohabojní“, to není jednoznačně řečeno. Oba
učedníci, kteří setkání prostředkují, nesou řecká jména. To má jasný symbolický
význam: helénství získává přístup k Ježíšovi prostřednictžvím řecky
pojmenovaných učedníků. Ježíšova odpověď
o hodině, která se přilížila, zrno musí zemřít. Tento výrok z tradiční
obraznosti nelze bez kontextu interpretovat. Předjanovský význam tohoto výroku
je zřejmý: Aby mohl dokončit své dílo spásy na zemi, musel Ježíš zemřít. Jeho
smrt zde však je viděna méně jako podmínka pro vlastní oslavení, spíše jako
podmínka pro úspěch díla spásy. V. 25 odpovídá Mk 8,35par., Jan připojuje „v
tomto světě“ a „pro život věčný“. Zákonitost o smrti platí také pro Ježíšova
učedníka. Formou antiteze je formulována paradoxní pravda o ztrátě života u
toho, kdo na něm lpí a naopak, kdo je hotov život dát, získá věčný. Též v. 26
je janovská varianta synoptického Mk 8,34par. Učedník je jen ten, kdo slouží a
následuje – to je možno chápat jako imperativ zaslíbení: Kdo mi slouží, bude
mne následovat až na smrt – a to bude současně následování do nebeské slávy (v.
32).
Helénové, kteří ve vv. 20-26 chtěli
potkat Ježíše osobně, dostali od nějk jako odpověď v poukazu na Ukřižovaného a
Vyvýšeného. Není důležitý přímý přístup k pozemskému Ježíši a ne historická
současnost, ale jde spíš o získání vztahu k Vyvýšenému a nepominout příběh
utrpení.
V. 27 Sám Spasitel vyslovuje „mám
strach“. Je to lidská úzkost před onou hodinou a prosba o záchranu. Je to však
současně hodina Vyvýšení, proto „Otče, oslav své jméno!“ V utrpení Syna je sám
Otec oslaven. Otec prosbu Syna vyslyší, „oslavil jsem je“, a to už skrze Synovo
vyslání do světa a jeho dílo. „A ještě oslavím“ ukazuje na pašije. Okolostojící
slyší jen zahřmění – svět nemá porozumění pro hlas Boží. Zástup nastupuje na
místo Řeků (zmizeli z textu bez povšimnutí).
U Jana je smrt na kříži silněji
vylíčena proti tradiční starokřesťanské apokalyptice: v pašijích došlo k
přelomu eónů, vystoupení Seslaného do neboeské preexistentní slávy je porážkou
knížete tohoto světa. V. 32 patří vedle 14,2n a 17,23n k jedinečným neapokalyptickým
očekáváním Jana. Učedníkům je zaslíbeno, že vyvýšený Spasitel je přitáhne k
sobě do nebeské slávy. S tím souvisí některé gnostické představy o shromáždění
rozptýlených a jejich vyvýšení. Jan tuto představu interpretuje nově skrze
následování kříže. Oslavený táhne s sebou všechny, kdo v hodině vlastních
pašijí obstáli a zůstali mu ve službě věrni. Ježíšovo vyvýšením je vyvýšením
jeho věrných.
Opět se objevuje nedorozumění ze strany židovského lidu, který očekává mesiáše jako věčného, jenž nebude trpět a není vyvýšen – není tu apokalyptického Syna člověka, ale spíš typicky nacionální očekávání mesiáše farizejsky zabarvené Synagógy. Na otázku po mesiášské představě už evangelista neodpovídá, lid nemá hledět do budoucnosti, ale využít plně přítomnsti světla – Ježíše, dokud je tu. Věřící se stává „synem světla“ a neobává se již vstupu temnoty. Poté se Ježíš „před nimi skryl“. Více již nebylo říci, Ježíš mizí očím zástupu i ze scény veřejného působení, po nesituovaném ohlédnutí za veřejným působením následují události Pašijí.