Sk 4,5-12
Petr a Jan byli zatčeni za slova o vzkříšení z mrtvých v Ježíši. To souvisí se saducejským zaměřením velkněží synedria. Jejich odpověď při výslechu je spíš misijním kázáním proneseným v naplněnosti Duchem. Hlavním důkazem je uzdravený ochrnutý. Synedrium nemůže popřít zjevný zázrak, ale jakékoli přiznání váhy slovům o Ježíši – Mesiáši je pro ně vyloučeno. Odvaha a troufalost, s jakou promlouvají apoštolové, ostře kontrastuje s mírnou reakcí velerady. Je tím jistě podtrženo působení Ducha svatého. Vzkříšení z mrtvých poznávají apoštolové jako pramen moci, jež uzdravuje – tak jako v době Ježíšova pozemského působení – z nepřekonatelné nemoci hříchu k radosti a svobodě, což je viditelné na uzdravení nevyléčitelně nemocných. V Ježíši je spása a nelze si jej nechat jako vzor a pietní vzpomínku pro určité společenství, když vstal z mrtvých.
Ž 23
Populární píseň vypravující o Božím vztahu k člověku pomocí obrazu o pastýři Hospodinu, který opatruje a chrání své stádo, vodí e na dobrou pastvu a k napajedlům. Odpočinek odkazuje k slavnostnímu odpočinku posledního dne Stvoření. Stezka spravedlnosti vyjadřuje účast na kultu a dodržování Zákona. Rokle šeré smrti ukazuje na cestu skrze peripetie, ale nakonec také na projití smrtí, která nemá proti Hospodinu nad člověkem svou moc.
Boží pastýřská hůl, pomoc na cestě a nástroj obrany proti šelmám, je právem opěvována jako potěšení. Po Hospodinu pastýři přichází Hospodin hostitel, prokazující pocty žalmistovi. Hostina u jednoho stolu upevňuje svazky mezi stolovníky. Návrat do domu Hospodinova je odpovědí na pozvání a cestou do slávy. Cesta roklí smrti je cestou Ježíše Krista, jejž každý křesťan může vyznávat jako ochránce.
1J 3,16-24
Ve 3. kapitole dochází k jasnému rozdělení lidí na děti Boží a děti ďáblovy (3,10): Není z Boha, kdo nekoná spravedlnost a nemiluje svého bratra (čtu „svého bratra a sestru“). Překračuje tím terminologii a koncept gnóze (lidé duchovní a tělesní – skupina duchovně osvícených x skupina duchem neobdařených) k ostré jednoznačnosti. ďáblem zde nelze rozumět mýtickou příšeru, ďábelskost vystačí s lidskou mocí zničit hramonii a jednotu mezi Bohem a člověkem lží a neláskou. Tato moc působí jako apokalyptický pokušitel, jen v mnohem méně nápadné míře. Ďábel vystupuje nenápadně jako učitel, jenž se jen trochu odklání od Boha (proto jsou tu bludní učitelé nazýváni antikristem). Je to destruktivní síla, která na konci hodlá zničit harmonii Stvoření. Ďábel je identifikovatelný s bohem gnostiků – bohem, jenž nemiluje, nemá nároky, jedná vypočitatelně.
V kontextu v expozici Kaina a Ábela autor zcela pomíjí existenciální vyostření příběhu z Gn 4 a Boží roli. Veškerou vinu na zločinu dává člověku (srv. Žd 11,4). (Roli v tomto nazírání hraje obtížhost původního příběhu.) Jde o nový archetyp člověka, jenž kvůli zlým skutkům opouští Boží lásku a uvrhuje se tak v zánik.
Kain je tu protikladem obětovavšího se Krista. Sám je také symbolem lidstva, jež v Krista nevěří a musí proto nenávidět bratry (= křesťanskou obec). To však není danost od počátku, což je přímým protikladem ke gnostickému učení. Ježíšovo vítězství nad „dílem ďábla“ vyvolalo lásku bratří (a nenávist světa). Je to koncept J15,1-19. A je to také paradox následování (jako u synoptiků v Mk 8,35par., srv. J 12,25): 1. Kdo svůj život vydá (jako Ježíš Kristus), ten již má plnost věčného života. 2. Kdo život vezme (jako Kain), oloupil o život sám sebe.
Vv. 18-20 jsou janovská slova útěchy do reálné sitace lidí, kteří sami sebe shledávají nedostatečnými před právě formulovaným nárokem. Autor zná úsilí svých souvěrců a ví o zkušenosti, že přes veškerou dobrou vůli se i mezi křesťany projevují hříchy. Je to pastýřská nabídka překonání „spirituality špatného svědomí“, nastolení spirituality vědomí o životě s Bohem možném současně s potíráním hříchu. Je-li možné jednání z lásky, je Bůh při tom. Duch je Duchem lásky (v.24) a on potvrzuje Boží přítomnost.
J 10, 11-18
První část vybraného textu obsahuje podobenství (nikoli alegorii) o dobrém pastýři (vv.11-13), která začíná výrokem „já jsem“ náležejícím k ostatním tohoto druhu u J, druhá část je výkladem podobenství (vv.14-18). U podobenství jde (viz v.6) o řeč v hádance. Nejde o výrok „já jsem jako“, není zde přirovnání. Výroku následuje podobenství o dobrém pastýři a najatém strážci. Strážce ani vlk nemohou být alegorizováni ve vztahu kupř. k židovským autoritám. V. 13. je vysvětlující přídavek redakce.
Ježíš je dobrý pastýř, žije pro své ovce, pro něž je na rozdíl od najatého strážce ochoten riskovat. Rozdíl je ve vztahu k ovcím, ale nikoli (jak by mohlo být mylně interpretováno) ve vztahu vlastnickém – dobrému pastýři ovce také nepatří jako majetek. Jde jen a pouze o osobní vzájemnou důvěru.
Obraz pastýře je přítomen ve Starém zákoně a v mandejsko-gnostické tradici. Starozákonní podání vidí v dobrém pastýři mesiášského krále, který vede svůj lid. S mandejsko-gnostickou tradicí se shoduje janovské podání pastýře jako poslaný Boží, jenž zná „své“.
Podobenství odpovídá podobenství o kmnei a ratolestech (kap.15). Na rozdíl od ostatních „já jsem“ výroků (chléb života; vzkříšení z mrtvých; cesta, pravda a život; světlo světa) nejde o zpřítomnění eschatologické reality spásy, připojení přívlastků „dobrý“, „pravý“ ukazuje na polemiku proti falešným nárokům model a mesiánských postav.
Vv. 14-18 (a v. 27-30) obsahují výklad oněch podobenství z kap. 10. V. 16 je církevní redakcí podporující misii mezi pohany a představu univerzální církve. Vnitřní vztah pastýře k těm jeho svěřencům je vysvětlen jako vzájemné poznání. „Volá je jménem“ (v.3) a ony slyší jeho hlas. Význam myšlenky nasazení života pastýře pro ovce je ve v.15-18 vyložen jako oběť pro své svěřence. To je ukázka předpavlovského pochopení spásné oběti: janovská interpretace oběti spočívá v dobrovolném vydání života Božího poslaného. A v aktivním znovupřijetí. Spasitel není „probuzen“ Bohem, ale sám se suverénně ujímá svého života (jako u Mk 8,31; 9,31; 10,34 – „vstát z mrtvých“, ne „ být vzkříšen“). Jeho smrt je totiž oslavou a návratem k Otci. Bůh v lidské podobě je zcela svobodný vůči smrti, především vzhledem ke své vlastní dobrovolně podstoupené. Jeho smrt není násilnou tragédií, suverénní plnomoc vydat život a zas jej přijmout má původ v příkazu, ve vůli Otce. Od něj Syn dostal tuto moc, svůj život dát a zase vzít.
„Tento ovčinec“ je alegorické označení Izraele. „Jedno stádo, jeden pastýř“ je eschatologický cíl.
Homiletické podněty (některé)
§ Boží čin spásy osovbozuje člověka od úzkostlivého a zničujícího sebeobviňování a sebešpehování. 1J 3,18-24 ví o tom, že radost z Božího vzkříšení a vítězství nad hříchem je znakem toho, kdo žije z Boha (zůstává v něm). V této souvislosti je osvobující už samo poznání hříchu, které vede k jeho vyznání a lítosti. Lépe než čekat na další vlastní selhání je konat skutky lásky, u nichž je Bůh přítomen.
§ Bůh ve svém díle spásy nečeká pasivně na útok zlé moci. Poslaný Boží syn mám moc svůj život pro spásu vydat, smrt překonat a život zase přijmout. Není vláčen udáslotmi, není v žádném případě „donucen“ vzít svůj kříž (třeba Jidášovou zrádnou akcí). Je to jeho rozhodnutí, rozhodnutí Otcovo, s nímž je jedné vůle. Je to rozhodnutí z lásky.
§ Přesto, že podobenství není alegorií, lze snad říci, že vlk ohrožující stádo je silou, již musí pastýř přemoci, zneškodnit, aby nepohltila stádo. Nemůže ji jen potlačit v konkrétním jedinci, ohrožení by se vrátilo. Je-li však nejprve tou mocí přemožen, aby pak zlomil tento účinek a vstal z mrtvých, ztratila tato moc svou sílu nadobro – v eschatologické rovině. Dosud jako jiní vlci ohrožuje, ale je tu někdo, kdo byl „roztrhán“ a vstal k životu – a už to nikdy nebude jinak. V něm je přítomen moment, kdy se zmrtvýchvstání týká všech jeho „ovcí“.
§ Jak se jeví ve světle ostrého odlišení 1J 3 lidé, kteří žijí sympatiemi k mezináboženskému dialogu a porozumění, kteří jsou přitahováni hloubkou např. buddhismu a přitom nechtějí ztratit vztah ke křesťanství? Je náboženská tolerance vyjadřovaná (mnohdy dosti banálně) formulací „mnoho cest k jednomu cíli“ jen zavrženíhodné rozmělňování božího nároku? Jak nalezneme křesťansky i filosoficky poctivé stanovisko, které by nám takovou toleranci (ba dokonce respekt a poučení) ve vztahu k tradicím jiných náboženství (a kultur) umožnilo a nebylo současně ani zamlčením nároku evangelia ani postojem nepřístupné samospasitelnosti? Ono „stanovisko pokoje“ lze nalézt, vede k němu cesta přes přijetí různosti ve vlastním náboženství, vposledu je však zjevením, darem Božím.
§ Jsou-li tu ovce „z jiných ovčinců“, jsme i my mezi nimi. Není však na nás, abychom určovali, ze kterých dalších ovčinců ve vzdáleném světě a jak budou ovce přivedeny. Pro naše zvěstování je nám dána naše konkrétní situace a pomoc Ducha svatého k odvaze. Odvahu z Ducha potřebujeme dnes k tomu, abychom svědčili a dosvědčili zmrtvýchvstání ve vlastní církvi, zemi, ve vlastním okruhu.
§ Eschatologickým cílem spásy světa je jedno stádo a jeden pastýř. Jak přijde pro ty „své“ nám vzdálené, by mělo být více ponecháno na něm. Násilné a neurvalé „misiie“ minulých dob (s uznáním pro všechny světlé vyjímky) nebyly realizací Boží vůle ale projekcí vlastních tužeb po moci a ovládání. V mezináboženské toleranci nám zůstává naděje, že tam, kde mu bude otevřeno, bude vanout Duch svatý podobně jako v našem životě, a že posledním cílem bude ovčinec Kristův. Kristus jako dveře, jimiž do něj budou všichni nějak pozváni vstoupit (a podmínky nebude klást dogmatická komise). Kristus jako dobrý pastýř, který možná ochránil mnohá svá „jiná“ stáda před zprofanovaným či zideologizovaným křesťanstvím. Kristus jako ten, kdo je coby největší činitel lásky vždy přítomen tam, kde se dějí skutky lásky.
Starokatolická kolekta
Bože, pastýři svého lidu,
tys nezanechal svého Syna Ježíše napospas smrti,
ale probudil jsi ho k životu bez konce.
On nás všechny nazývá jménem
a volá nás ke svobodě.
Dej, abychom slyšeli jeho hlas
a následovali ho na cestách našeho života.
Skrze něho tě chválíme v Duchu svatém
dnes a navěky.