Nu 21,4-9

Žánrově se jedná o etiologii, která vysvětluje přítomnost bronzového hada, Nechuštána (původně kultický předmět) v Chrámu.

Bronzový had byl rozbit během Chizkijášovy náboženské reformy (2. Kr 18,4).

Osa příběhu je atypická, v reakci na reptání přichází prohloubení kritické situace.

Těžká situace – reptání – ohrožení smrtí – pokání – Mojžíšova modlitba – kultický úkon – spása.

Religionisticky je had ztělesněním moci (uštknutí) a nevypočitatelného nebezpečí (tichý útok). Jeho domovským elemnetem jsou vody chaosu (spojen např. s Tiámat), nebo hlubiny země. V každém případě je had spojen s podsvětím, či s říší smrti.

Na tomto podkladu znamená „vyvýšení hada“ de facto vytržení z jeho přirozeného živlu (opačným ekvivalentem by bylo např. „pohřbít slunce“). To, co bylo temné a kluzké, to, co kousavě bolelo, právě to je nyní životodárnou silou. Had září jako slunce. Izraelci jsou osvobozeni.

V hebrejském textu je skryta jemná slovní hra. Nechoším hasserafím – ohnivé hady – posílá Hospodin. Mojžíšovi ale káže vyvíšit sáraf, serafa, ohnivého-žhnoucího. Mojžíš pak učiní nechoš nechošet, „hada z hadoviny“, tj. z bronzu.

Had na žerdi je sarafem, očišťujícím zjevením (spíš než Božím poslem). Zření Božího plamene přináší záchranu ze smrti hadů pouštních, demonických.

Nebereme-li příběh přísně historicky, může vyjadřovat (v podobě jakéhosi mystéria) konfrontaci se smrtí, s vlastním ochromujícím strachem, s pochybností (Gn 3); s „hadem v nás“. Odkrytím, zřením vystupuje had ze stínu. Nepřestává kousat, ale jeho uštknutí nejsou již více smrtelná.

 

J 3,14-21

14 Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka,

15 aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.

 

Had na poušti / zření / ochrana před smrtí = Kristus / víra / věčný život.

Kristus není srovnán s hadem pouze dle podobnosti dalších dvou prvků analogie; „vyvýšení“ znamená kříž, bolest a smrt. Jan se však dívá na kříž bez sebetrýzně (já za to mohu) nebo hrůzy (čeho jsme my lidé schopni). Had utrpení a smrti byl pozvednut k nebi – a my jsme spatřili oheň Boží lásky. Co spatřili, zříme jej. Věříme.

Kde jsou naše háďata? Kde je žahavý bodec smrti? Kde je můj ssstrach, vnitřní sevření? (to nemyslím jako řečnické otázky) Koušou, ale spíš jako vlněný svetr.

Vyvýšený člověk není Uebermensch, ale Untermensch; to je zjevení, které osvobozuje to, co je unter.

 

 Neboť Bůh miloval svět. Ve čtyřech slovech jsou otevřena Písma: už ve stvoření, při vyvedení z Egypta, při zajetí v Babylóně… Bůh miloval kosmos, toužil navrátit vše stvořené do jednoty a plnosti v sobě.

„Dal“ tady neznamená obětoval, jak bývá zhusta interpretováno. Ten vyvýšený je darem (novou kvalitou) od Boha, vyvyšování vlastní a bez Boha známe z dějin hodně, vždy to dopadlo tragicky.

 

Neposlal, aby soudil  - Kdo v něho věří, není souzen.

Soud není věcí příští a vlastně ani současnou, nevěřící už se odsoudil do nevíry, tak co by ho nyní nebo příště odsuzoval Kristus. Soud spíš není, než je, alespoň soud ve smyslu Božího zavržení. To jenom sami sebe stavíme proti Bohu, „jsme sami sobě terč a šíp“ (J.Bulis). Pod tíhou Ježíšových slov se musí zhroutit naše obrazy boha soudce a etického účetního. Kdo věří, ať se nebojí soudu – takový strach je taky pěkný had.

 

Soud totiž nespočívá v právním zvažování pro a proti. Jde o vyjevení pravé tváře věcí. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět. Zjevení pravdy je kritický bod; jeden ji odmítne a stáhne se do stínu. Druhý přijme pravdu jako dar a rozváže si ruce.

 

Ten, kdo pravdu (neskrytost) pozná, toho pravda osvobodí (tedy především pravda o člověku – že nemůže ze sebe činit pravdu); ten také paradoxně pravdu (neskrytost) činí a jde ke světlu – a pak se ukáže, že jeho skutky jsou v Bohu, proto jsou pravda a neskrytost. Ten činí pravdu jako celost a plnost, ne jako jednotlivé „dobré“ skutky.

Ten, kdo začne u sebe, kdo se omezí na sebe a svou spravedlnost a své poznání, toho přivede něco špatného na okraj, ten bude světlo nenávidět. Ten  bude jako malý harant, co rozbil vázu a schovává se zavřený na záchodě. Stojí nám těch pár střepů za to?

 

Starokatolická kolekta:

Nejmilosrdnější Otče,
ty jsi podivuhodným způsobem smířil se sebou lidstvo
prostřednictvím svého Syna.
Dej nám odvahu víry,
abychom ti s radostným srdcem kráčeli vstříc.
Prosíme tě o to skrze našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou žije a působí
v jednotě Ducha svatého na věky věků.