21. Kafarnaum bylo Ježišovým "trvalým bydlištěm". Při sobotní synagogální bohoslužbě měl každý muž po čtení možnost promluvit ke shromáždění. Této možnosti misijně využíval na svých cestách apoštol Pavel. Marek zde užívá překvapivého přítomného času ("vchází"). Naznačuje tak liturgickou zkušenost stále nové Pánovy přítomnosti: Kristus přichází v bohoslužbě do shromážděné církve.
22. Obsahem Ježíšovy zvěsti je zřejmě totéž, co ve verši 15.: Naplnil se čas, přiblížilo se Boží království, čiňte pokání a věřte evangeliu. Ježíšova autorita se u Marka projevuje mocnými činy: zvěstované se děje, to nové přichází.
23. Démonické vyrušení přichází jako odpověď na Ježíšovo zvěstování, které vynáší na světlo skryté. Probouzí víru i zatvrzení. Problém je v pojmu "posedlosti". Text mluví pouze o tom, že tam byl "člověk v duchu nečistém". Nečistými duchy byly v židovstvu nazývány bytosti podřízené ďáblu, neviditelné, přebývající ve vodě, v ovzduší, na pustých místech. Přítomností nečistých duchů byly vysvětlovány nemoci, zvláště duševní. Jakkoli je pro nás toto pojetí "nevědecké" (a nebezpečné v souvislosti s praxí nekompetentního a neadekvátního "vymítání démonů" v některých společenstvích), zůstává platné a je znovuobjevované jako jiný pohled na nemoc a její rozměry. "Nemoc není v tomto starověkém pohledu viděna ve své fyziologicko patologické souvislosti, nýbrž především ve svém sociálním a náboženském aspektu jako ohrožení, krize a odcizení. (Pokorný)" Důležitá je zde souvislost s nečistotou v rituálním smyslu: něco, co odděluje od Boha, co vyžaduje očistu.
24. Není jasné (záměrně) z originálu, kdo zde křičí: zda démon nebo člověk. Z křiku vane pach smrti. Hlas se stává mluvčím Ježíšových oponentů. Jsou pro něj charakteristické dvě věci: 1. obelhání člověka (démonická moc chce člověka strhnout na svou stranu, nepřátelskou Bohu - "přišel jsi nás zahubit" - ještě zde ale nedošlo k rozlišení osoby "posedlého" a démona), 2. démon chce Ježíše magicky ovládnout pomocí jeho jména (v magii jména ten, kdo dává jméno, ovládá).
25. Ježíš vyznání démona odmítá. I vyznání se může stát rouháním. Ježíšovo slovo je slovem Boží plné moci nad chaosem. Poprvé se tu objevuje markovské "mesiášské tajemství" (příkaz k umlknutí). Teprve zde sám Ježíš odděluje osobu člověka od nečistého ducha - přemáhá zlo, aby osvobodil člověka.
26. Zápas mezi člověkem a "zlem v něm" je vyjádřen smrtelným zápasem, projevujícím se lomcováním (rvaním, trháním) a velkým křikem démonovým. S Kristovým slovem však nemůže smlouvat, musí se podřídit.
27. Úžas zástupů je zde oproti v. 22 umocněn. Zatrnulo jim, byli šokováni. Není to jen obdiv k mimořádnému učiteli, jde o zkušenost numinózna (mysterium fascinans et tremendum). Marek zdůrazňuje misijní aspekt události (pověst se šíří), přestože Ježíšovo mesiášství zůstává dosud skryto.
Homiletické podněty:
Ježíš oděluje zlo a zlého člověka: Člověk má být osvobozen, zlo přemoženo.
Je pro nás démonie něčím, co odpovídá naší zkušenosti nebo si vystačíme s racionálními vysvětleními (zdravotnickými, psychologickými,politickými)? Pavel mluví o tom, že nebojujeme proti tělu a krvi, ale proti "mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla (Ef 6,12)".
Ježíš demaskuje moc zla a osvobozuje od ní. Uzdravuje člověka po všech stránkách, odstraňuje "kořen" nemoci.
Exorcismus (vymýtání démonů) se v církvi zachoval jako zvláštní charisma. Ale exorcismem může být každé čtení Božího slova. Evangelium se dřívě při bohoslužbě četlo směrem k severní straně, odkud podle prorocké tradice přicházejí symbolicky nepřátelé. Četba Písma je liturgickým aktem, něco se při něm děje. Slovy Písma se Ježíš brání v zápase s ďáblem na poušti.
Starokatolická kolekta:
Bože a Otče Ježíše Krista,
dal jsi svému Synu plnou moc
zvěstovat slova věčného života.
Otevři naše uši a naše srdce,
abychom přijali tvé poselství a podle něho žili
skrze něho, tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a Duchem svatým žije v našem středu nyní a navěky.