Kontext liturgického roku
Závěrem adventu, výsledkem adventního čekání, není souhrn všeho známého. Shrnutí již řečeného. Nebo pouhé naplnění předpovězeného. Vyústěním adventu není ani zopakováním starozákonního obvyklého schématu, jen třeba na nějaké vyšší rovině. Např. takového schématu, které Lukášovo evangelium znovu ukazuje těsně před perikopou evangelia na tuto neděli.
Text
* L 1, 26-38
26 Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od
Boha do Galilejského města, které se jmenuje Nazaret,
27 k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té
panny bylo Maria.
28 Přistoupil k ní a řekl: "Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán
s tebou."
29 Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten
pozdrav znamená.
30 Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost
u Boha.
31 Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.
32 Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá
trůn jeho otce Davida.
33 Na věky bude kralovat na rodem Jákobovým a jeho království
nebude konce."
34 Maria řekla andělovi: "Jak se to může stát, vždyť nežiji s
mužem?"
35 Anděl jí odpověděl: "Sestoupí na tebe Duch svatý a moc
Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.
36 Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je
v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná.
37 Neboť u Boha není nic nemožného."
38 Maria řekla: "Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle
tvého slova." Anděl pak od ní odešel.
Kontext:
Oddílu předchází známá předpověď o narození Jana Křtitele. psána ještě plně v logice starozákonních příběhů: staří zbožní rodiče nemohou mít potomka; dlouhou dobu se za něj modlí, dítě mít chtějí: nejlépe však chlapce- protože co když zrovna ten náš bude tím, v kterém dojde požehnání lidstvo. Přichází posel s novinou: „Neboj se, tvá prosba bude vyslyšena, budete mít syna.” Zachariáš se dotazuje, dostává znamení a pak se stane zázrak -z lidského pohledu nemožné- se stane skutečností. Alžběta počne. Je to poslední prorok Starého zákona.
Výklad:
v. 26: časový údaj vychází z rabínské tradice, podle které neplodnost starozákonních žen, jmenovitě matky Izáka, Jákoba i Samuela byla překonána začátkem židovského roku- na naše počítání tedy někdy koncem září. Alžběta je zřejmě přiřazena k těmto ženám. Protože po šesti měsících je 25.3. Dle rabínského kalendáře datum stvoření. O tomto dni -tedy devět měsíců před vánocemi (pro ženy: sic!; pro muže: to je obvyklá doba gravidity, tedy těhotenství)- přichází anděl Gabriel do Nazareta, za pannou jménem Maria.
v. 27: zasnoubením byl sice dán právní vztah s Josefem- de jure byli už manžely. Kdyby na Josefa spadla v dílně kláda, byla by Marie vdovou. De facto ale spolu ještě nežili. Tedy: není to žádný zvlášť spravedlivý a zbožný pár, který by trpěl tím, že nemůže mít děti, a neustále by tuto svou starost předkládal Hospodinu. Tak, jak jiní v dějinách spásy.
Nejedná se o centrum tehdejší víry, Jeruzalémský chrám a v něm o nějakého zasloužilého kněze s dobrým rodokmenem a o jeho manželku.
Jde o mladou dívku z Galilejského Nazareta. O její zbožnosti nic nevíme. O tom, že by dlouho prosila o dítě- také ne. Víme jen, že tato dívka nemusela ani někam chodit, jako např. Zachariáš, nebo matka Samuela. Někam, kde by se dalo předpokládat setkání s Božím poslem. Kde by bylo možno očekávat Boží přítomnost.
v. 28-29: anděl zcela nenadále přichází k ní a říká: “Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou”. “Buď pozdravena ty, která jsi došla Boží přízně, Boží náklonnosti.” To první, co anděl zmiňuje, je to, co s ní Bůh udělal. Ne to co, nebo kdo byla ona. Ve věcech, které se týkají spásy nejde v prvé řadě o to kdo jsme. Nejde o to, komu jsme se narodili, co jsme v životě dokázali a co jsme vybojovali nebo vybudovali. To, co stojí na prvním místě je to, že jsme u Boha došli přízně, že jsme zahrnuti do Boží náklonnosti. „Zahrnuta milostí”. To řecké slovo zde použité se opravdu obtížně překládá. Může to znamenat “Milostí obdarovaná, požehnaná, zahrnutá milostí nebo ušlechtilá”. Zřejmě to není náhoda, že se Maria “zarazila nad těmi slovy” - doslova “vyděsila se”. A přes toto své zděšení byla schopna ještě i přemýšlet o nich. Být zahrnut milostí je něco vyjímečného. Janovo evangelium říká o Kristu, že byl plný milosti. Maria je zde označena jako milostí zahrnutá. Jak se ale z textu dnešního evangelia zdá, je spíš strachem ochromená. A je to na ní vidět- Gabriel ji musí uklidňovat: “Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha.”
v. 30: Zvláštní posel Gabriel. Kudy chodí nebo poletuje, tudy uklidňuje. I při předpovědi narození Jana Křtitele uklidňoval Zachariáše. Podobnými slovy: “Neboj se, tvá žena porodí”. U Zachariáše měl ale na co navázat, protože tito staří zbožní manželé se dlouho modlili. A tak Zachariáš věděl oč jde. Na rozdíl od Marie. To, že se současný člověk nejvíc podivuje nad skutečností, že panna počne a porodí - je drobnost oproti tomu, co Gabriel ohlašuje o tom dítěti.
v. 31-33: a) bude se jmenovat Ježíš, tedy Ješua, Hospodin je spása; b) bude velký; c) bude nazván synem Nejvyššího; d) a Bůh mu dá Davidův trůn, jeho otce; e) bude kralovat nad domem Jákobovým; f) a jeho království nebude mít konec.
Možná nám to již zní běžně. Neustále čteme ta zaslíbení a tak máme dojem, že je to moc sladké, již nic neříkající. Teď si ale představme, že tato zaslíbení slyšela Maria v té své době. Všechna zaslíbení, která kdy proroci ohlásily- se mají naplnit na ní. V ní. Co na to Maria?
v. 34-36: Maria není nadšená, ale ani se nebrání. Oproti zděšení se nad pozdravem, má nyní docela jasno. Chladnokrevně řeší technické detaily toho všeho. Až by se chtělo říct: no ona vůbec nepochopila, oč jde.
Ptá se: „Jak se to může stát, nežiji s mužem”? Boží posel na takové dotazy vždy obvykle odpověděl nějakým vysvětlením a znamením. Pro Marii je vysvětlením Duch svatý a moc Nejvyššího. A znamením je Alžběta- neplodná, která je již v šestém měsíci. Je znamením, které však není potřeba.
v. 37: Andělova odpověď na Mariin dotaz končí citátem: “Neboť nebude nemožné u Boha veškeré slovo- výrok - záležitost”. Končí zde nejen andělova odpověď. V té chvíli končí i vše to, co může udělat Bůh. Pak stojí a čeká. Čeká, co na to ten člověk. U Boha totiž nebude nemožná veškerá záležitost, ale až poté, co na to jeho slovo odpoví člověk.
Z vyprávění Starého zákona víme, jak různě lidé odpovídali na Boží oslovení. Jákob zápasí. Mojžíš se vzpírá a nechce plně odpovědět. Lid Izrael odpovídá jednou tak a podruhé jinak. A Bůh přichází znovu a znovu. Tolikrát přijímá a milostí zahrnuje člověka. Tolikrát potvrzuje a obnovuje svou smlouvu. Ale pak vždy čeká, co na to ten člověk. Ten je však svobodný, dává si načas. Směje se tomu. Pochybuje. Nemá zájem. Až Maria se plně poddává. Plně přijímá. Říká to “fiat”- staň se. „Staň se mi podle tvého slova”.
v. 38: To, co se stalo, když Duch nechal povstat svět z chaosu nebo život ze suchých kostí- to zažívá Maria svým “fiat”- staň se. V největší pasivitě i aktivní připravenosti, rozhodně však ne v nějakém rezignování, ukazuje svou víru. Bez jakýchkoli “ale” souhlasí na svobodném Božím jednání s ní- a poskytuje mu tak prostor. Prostor pro div. Svým zřetelným “staň se”- tedy svým “amen”- je zcela poslušná vůči Boží vůli. Pociťuje proto na sobě vtělení Božího slova.
Homiletické podněty
* Je obvyklé mluvit o Marii v evangelickém kostele?
Ta postava je pro nás na jedné straně zosobněním protireformačního diktátu a na druhé straně ji známe jako úderný prostředek všech možných fundamentalistických proudů v římské církvi. Není lehké mluvit o té dívce z Nazareta. Mnoha evangelickým křesťanům a křesťankám připadá Maria a vše kolem ní jako výzva k praktikování pohanství.
Důležité je uvědomit si, že církev nemá jen horizontálu, ale také vertikálu, že neviditelná církev- společenství věřících a svatých se skládá z bojující církve a z církve vítězící (ve věčném životě); ... že tedy např. kolem stolu Páně nestojíme jen nás pár, ale je s námi oblak svědků víry; ... v anafoře pak smíme a máme připomínat ty, kdo nás předešli; ... a samozřejmě i Pannu Marii.
Z hlediska evangelické dogmatiky je zajímavé a překvapující, jak vzdálená si je profesionální reflexe víry (oči teologů) a laická reflexe víry (oči prostých věřících). Možná však mají evangeličtí věřící lepší startovací pozici pro nějaké řádné promýšlení Mariologie. Nemusíme něco někomu brát. Spíš můžeme k tomu přistoupit nějak seriózně:
- Maria určitě patří do církve. Není jen katolická, je i evangelická. V tom oblaku svědků patří na zvláštní místo;
- Maria přijímá Boží milost. Nehledá spásu v aktivitě a mnohosti skutků, ale otevírá se Bohu, jako svému spasiteli;
- ne všemu zcela rozumí, neví proč a co se s ní děje, ale uchovává Boží slovo v srdci; Síla božího slova, které schraňuje a rozjímá o něm v hloubi její bytosti- a to ji přivádí pod kříž a do středu rodící se církve;
- je služebnice Páně- to je text 4. neděle adventní; pokusme se meditovat nad Mariiným „staň se”.
Maria však není jen jakýsi nástroj na uskutečnění Božích záměrů (tak Barth). Mohli bychom promýšlet další otázky, např.: zjevuje nám Maria něco o Bohu? Nebo: může nám být vzorem ve víře, lásce a jednotě s Kristem?
Dalším podnětem je spojit Boží touhu bydlet uprostřed svého lidu (stavba chrámu) s Marií v očekávání, jako to místo, kde Bůh byl mezi lidmi.
* Rozhovor Gabriela s Marií:
Existuje zajímavá paralela. Možná si také vzpomenete na jednoho posla. Mnohem dřív. Mluvil ze stromu. V rajské zahradě. Mluvil s Evou. A také ji uklidňoval. Říkal: nebojte se, nezemřete. Posel v evangeliu říká: neboj se, porodíš.…
Eva je matkou lidstva. Maria je matkou vykoupeného lidstva.
* Marie a advent:
Mariino „fiat“ není jen logické vyústění něčeho dříve ohlášeného, jen naplnění předpovězeného, či zopakování nějakého schématu. Šestý měsíc Alžbětina těhotenství vychází na datum, ve kterém byl dle rabínů stvořen svět. Ve stejné datum na sebe bere věčné slovo, Boží syn, naši přirozenost. Tedy nejen Mesiáš, ale nové stvoření. Svobodné stvořitelské jednání jako na začátku světa a lidská odpověď na něj má nyní za následek početí toho, jenž již není jen předchůdcem nějaké ještě větší události, ale je Boží Syn.
Bůh se stává tělem. Vtěluje se do slov, která při bohoslužbě čteme. Vtěluje se do sv. večeře Páně. Obojí mocí Ducha svatého. Takto mezi nás přichází a oslovuje nás. Toto Boží slovo, Boží oslovení čeká na to, až mu dovolíme do nás vstoupit. Až na něj řekneme to své “fiat”, staň se, česky “amen”. Bůh čeká na to, až poslechneme jeho slovo a dovolíme, aby se v nás stalo tělem. Vyslovíme-li to své amen, můžeme uvidět zázrak ve svých životech. Zázrak zrození Božího syna v našem nitru. Toto fiat, staň se, amen, je tím rozhodujícím. Rozhodne, zda advent - to temné čekání - skončí hlasitým voláním „nám se narodil“, a nebo jen zpěvem „Rolničky, rolničky“.
Starokatolická kolekta:
tvůj Syn se narodil z lidské matky a stal se jedním z nás.
Těšíme se na oslavu jeho narození,
které je počátkem naší záchrany.
Připrav nás k této slavnosti
a jednou nám dej spatřit jeho slávu plnou milosti a pravdy.
Prosíme tě o to skrze něho, Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který s tebou v jednotě Ducha svatého žije a život tvoří na věky věků.