1Kor 7,29-31 – Eschatologické zkrácení lhůty, relativizace všech dosavadních hodnot – koresponduje s evangeliem. “Mají – ale jako by neměli” - jde tu o relativizaci vztahů (manželka) a citů (pláč, veselí), relativizace životního stylu (kupování, užívání).
Jon 3,1-5+10 – Jonášovo volání k pokání, které mělo smysl, které vedlo ke skutečnému pokání všeho obyvatelstva Ninive. Pokání, které mělo za důsledek změnu Božího smýšlení (Boží lítost).
Ž 62 – Naprosto nerozumím vymezení žalmu (verše 5-12), jedná se pravděpodobně o chybu (?), větší logiku by mělo vymezení v. 6-13. Žalm tematizuje Boha jako útočiště v situaci, která na modlitebníka doléhá zvenku. V Bohu je moc i milosrdenství, On je pravou a pevnou skálou. Zároveň žalm upozorňuje na vratkost jiných jistot a nebezpečnost určitých jednání.
Mk 1,14-20
Výklad po verších:
14 – Ježíš vystupuje až po té, co byl Jan uvězněn. Jan “byl vydán” – osud předchůdce zde na počátku Ježíšova působení předznamenává jeho vlastní osud. Přestože to zřejmě odpovídá historickým skutečnostem, je to především vyjádření “spásně-dějinného schématu” – Ježíš nemůže začít dříve, než jeho předchůdce opustí scénu. Stejně tak je od něj oddělen místně, když se od Jordánu vrací do Galileje.
15 – “Naplnil se čas” – jde o “vhodný čas”, v Ježíšově vystoupení se splňují SZ zaslíbení. Toto vystoupení určuje poslední smysl celých lidských dějin. Blízkost království Božího má pro Mk jakousi rozpolcenost, napětí – je prezentní a zároveň záležitostí konce času. Vtírající se přítomnost Božího království však žádá rozhodnutí, obsahuje obrácení a víru. Ježíš volá k obrácení tváří tvář blížícímu se království Božímu. Obrácení je nutno rozumět z biblického pohledu, kdy jde nejen o změnu smýšlení (myšlenek), ale o změnu životní cesty, do které je samozřejmě myšlenkový prostor zahrnut a která se také musí projevovat v praktickém životě. Cílem obrácení je Bůh.
16-18 – Vyprávění o povolání učedníků “ovládá” Ježíš. On je tím, kdo jde kolem, vidí ty muže při práci a osloví je. Jsou osloveni při práci, a jsou osloveni společně. “Pojďte za mnou” – to je oslovení, které zaslechne Petr ještě jednou (Mk 8,33). Tato výzva je aktuální a “…její aktuálnost je založena na tom, že obsahuje prvek závislosti na tom, kdo má být následován, tak i prvek aktivity a změny na cestě k cíli.” (Pokorný). Jsou povoláni k novému povolání, které je jim vysvětleno pomocí jejich starého. Obraz chytání ryb byl znám, ale v tomto pozitivním významu není častý. Následování Ježíše znamená pro oba muže osobní připojení se k Ježíši, jde o účast na jeho životě. Podobně žáci následovali svého mistra, rabiho – ovšem Ježíš povolává učedníků ve své vlastní autoritě, i rozumět zákonu je učí Ježíš jinak, ve větší osobní autoritě (“učí jako moc maje”).
19-20 – Analogická scéna – povolání Jakuba a Jana. Motiv otce, kterého opouštějí radikalizuje myšlenku následování; ovšem to, že u otce zůstávají pomocníci, opět situaci zmírňuje (na rozdíl od Mt). Každopádně následování pro Jakuba a Jana zahrnuje také opuštění otce.
V Mk podání není zřejmě povolání učedníků obrazem misionářského působení církve. Spíše v navázání na začátek dnešní perikopy (v 14-15) zdůrazňuje, jak může být uskutečněno bezpodmínečné následování Ježíše, obrácení a víra. Z hlediska výkladu je zajímavý obraz rybářů vytahujících ryby z moře – jako zachraňování lidí ze zlých sil.
Homiletické podněty:
Povolání k následování bylo tématem minulé neděle. Lze se zaměřit i na něj a prohloubit “provedení” následování, zahrnující opuštění a zanechání věcí a lidí.
Co je to evangelium, co je skutečně radostná zpráva v dnešním světě? Jak chápat současně Boží království? Jak je v našem životě “blízko”? Jak věřit v jeho blízkost a působení, když se mnohé zdá svědčit o tom, že se nic nezměnilo, nezmění?