Introitus - Ž 88:3.2
Kéž vstoupí moje modlitba k tobě, nakloň ucho k mému bědování!V: Hospodine, Bože, má spáso, *
ve dne i v noci před tebou úpím.
1Kr 17:8-16 - Eliáš a vdova ze Sarepty
Eliáš přichází do Sarepty u Sidonu, tedy centra Fénicie, odkud pocházela Jezabel, pohanská manželka izraelského krále Achaba (viz 16:31 - dcera Etbaala, krále Sidóňanů). Dá se říci, že se nacházel přímo "v hlavním stanu" nepřátelského boha Baala. V Izraeli předpovězené tříleté sucho (v. 17:1) má prokázat moc Hospodina, kterého nikdo neuctívá, nad Baalem (bohem plodnosti a úrody), kterému se klaní celý zpohanštělý izraelský lid.Tatáž moc se projevuje i mimo Izrael, v mateřské zemi Baala, kdy Hospodin poroučí fénické vdově (v. 9) a koná zázrak s moukou a olejem (v. 15 a 16).
Vdova je na tom bídně - stará se o svého nedospělého syna a má již potraviny jen na poslední jídlo. K tomu přichází cizinec Eliáš s požadavkem na své přednostní nasycení. "V tom požadavku je něco nelidského: žena má tím, že se rozdělí, uspíšit smrt svoji i svého syna. Ale zřejmě cítí, že Eliáš s ní mluví z příkazu někoho vyššího; snad již poznává, že on za ní přebírá odpovědnost, odpovědnost nemá zatím nic společného s obstaráním jídla nýbrž se dotýká její víry." (A. von Speyr).
Eliáš vdově slibuje obživu na podkladě Hospodinova slova ("toto praví Hospodin", v. 14.) Vdovina poslušnost je tedy aktem víry; všimněme si, že o Hospodinu - ač je Féničanka a Hospodina označuje za "tvého" = Eliášova Boha - mluví jako o "živém" Bohu (v. 12) - v kontrastu k bezživotné a prázdné modle Baala.
Žd 9:24-28 - Kristova oběť jednou provždy
Kristova smrt jako oběť stvrzuje navěky novou smlovu a nahrazuje propracovaný ale dočasný systém očišťování nařízený Zákonem starému Izraeli (Lv 16). Ten zacházel s hříchem na pozemské úrovni na opakované dočasné bázi, ale Kristova oběť byla "jednou provždy" a má věčný účinek. Nové společenství nyní očekává jeho návrat z nebes, kdy Kristus vezme jeho členy navždy do Boží přítomnosti. Žádná další oběť pro lidský hřích není potřeba.Autor Žd pokračuje v pohledu na Krista jako Velekněze a dává ho do protikladu s veleknězem v Chrámu. Nebe je dokonalý, ideální "svatostánek" (9:24), zatímco Svatyně svatých je "pouhá kopie" nebeského (slovo antitypon, předobraz, lze přeložit i jako "kopie"). Kristus nevstoupil do Svatyně svatých ale do "samého nebe", aby "se přimlouval" (7:25) za nás "v přítomnosti Boží".
Žd 9:24-28 popisuje Kristovu oběť na kříži - pro všechny jednou provždy - která mu umožnila vstoupit do nebeského prostoru, do nebeského Chrámu jako Veleknězi všech časů, odkud má přijít spasit ty, kdo na něj čekají. Tento oddíl odstupuje od témat žen, vdov a synů/dětí. Kázání vybudované nad tímto textem by se mělo ubírat jiným směrem než ostatní oddíly.
Na rozdíl od aaronského velekněze, který vstupoval každoročně do Svatyně svatých s krví býků a kozlů, aby vykonal rituální smíření, Kristus skrz Vtělení a svůj život v prosbách za druhé a v poslušnosti až k smrti vstoupil do nebe samotného a obětoval sám sebe jednou provždy, aby hřích "odstranil" (athetésis, VUL destitutio, ČEP "sejmutí", BKR+SH "shlazení", KMS+ŽIL "zrušení", NKB "odstranění", ŠKR "odklizení"), ne pouze "přikryl" (slovo k-p-r - odtud kippurim, Jóm kippur (Den smíření) - přeložené jako "smíření" v hebrejštině znamená "přikrytí").
Fráze "jednou provždy" (hapax, ef'hapax) je důležitým pojmem v protestantské teologii:
- Reformační kritika obětního pojetí mše (Luther: sacramentum, non sacrificium) vyzdvihla jedinečnost Kristovy oběti a její dostatečnost jnako dostiučinění nejen za prvotní hřích, nýbrž i za všechny ostatní hříchy (AV 24; v. t. Žd 10:10)
- V Brunnerově christologii (Der Mittler) je Ježíš Kristus jednorázovou (ef'hapax) a definitivní událostí, historické faktum, nikoliv idea nebo mýtus; mýtus nemůže být nikdy ef'hapax.
Graduale - Ž 141:2
Jako kadidlo ať míří má modlitba k tobě, pozdvižení mých rukou jak večerní oběť.Alleluia - Ž 147:14
Alleluia. Na tvém území ti zjednal pokoj, bělí pšeničnou tě sytí.Mk 12:38-44 - pokrytectví zákoníků a vdovin dar
Perikopa má 2 části: varování před praktikami zákoníků (38-40) a příběh o daru chudé vdovy (41-44).Z exegetického hlediska je varování před zákoníky nejspíše Markův výtah ze sbírky Ježíšových výroků proti farizeům a zákoníkům - úplnější forma viz paralela Mt 23:1-36 (nemá příběh o vdově), kde farizeové dostávají pořádnou "nakládačku". Odvoláním na širší kontext je možná fráze "když učil" (KB "v učení svém", en té didaché autú
Ježíš v oddílu kritizuje pokrytectví (dlouhé modlení "naoko", "pod zámyslem" - KB, "na odiv" - SH, "okázale" - KMS, ř. profasis = s falešným, postranním úmyslem), marnivost (zákoníci imitovali liturgická roucha kněží, aby dávali najevo svoji zbožnost), ctižádost (přední místa, pozdravy a úcta na veřejnosti) a hamižnost, která se projevuje zvláště nechutným způsobem - vysáváním těch nejbezbrannějších (vdov, J. Flavius o zákonících píše, že měli velký vliv na ženy).
U vdovina daru je třeba se zaměřit na to, co Ježíš skutečně říká (komparace velké vnitřní hodnoty daru s jeho malou hodnotou vnější - "drobné mince" byly leptony, nejmenší měděné mince, kterými se platilo v Palestině, "čtyrák" - quadrans, čtvrtina římské měny as; částka byla zároveň adekvátní 1/64 denáru, tehdejší denní mzdy dělníka). Ježíš nehodnotí motivy, ani správnost činu, ani morální kvality vdovy či naopak nekvality boháčů. Ve světle prvního čtení si však můžeme všimnout, že se vdova odevzdáním veškerého majetku stává zcela závislou na Bohu.
Podněty k homilii
- pokud se zaměříme na "dvě vdovy", můžeme si všimnout, že oba příběhy spojuje odevzdání něčeho, co objektivně nemá příliš velkou hodnotu (trocha mouky a oleje, pár haléřů), pro vdovy to však znamená odevzdat všechno co mají a odevzdat se zcela do Boží vůle. U vdovy ze Sarepty se jedná jednoznačně o mimořádný akt víry, u vdovy z chrámu to sice není řečeno, ale lze to předpokládat. Postoj vdov je možno srovnat např. s postojem bohatého mladíka z Mk 10:17-22 & par.
- Jinou z možností eticko-sociální akcent. Žijeme v zemi, která se poznenáhlu přesouvá do sféry těch bohatších, které však často fyzicky žijí z ožebračování chudších zemí. I církev je (z lidského pohledu) součástí této společnosti. I v samotné církvi nemusí nepoměr mezi bohatými a chudými sbory (farnostmi, obcemi), zvl. vyjadřovaný zavádějícím koeficientem "(průměrné) obětavosti" vypovídat nic o tom, jak vidí jejich štědrost Bůh.
- Příběh o Eliášovi také vypovídá o tom, že Hospodin je Pánem všude, i ve sféře, kde jeho autorita není uznávána (dnes bychom mohli říci, že i v ústředním výboru strany KLDR nebo na světových burzách). Na příběhu fénické vdovy také můžeme vidět, že působí víru i bez vnějších předpokladů (tradice, náboženská výchova) v těch, na které často díváme přes prsty.
- Text listu Židům hovoří mimo jiné o dvojkolejnosti procesu spásy - na jedné straně je tu Kristova oběť, kterou je hřích definitivně shlazen se zpětnou i dopřednou platností (první příchod Kristův), na straně druhé bude spása dokonána až při parusii, na kterou Kristovi věrní toužebně čekají. Kerygmatická síla výpovědi tohoto textu spočívá v tom, že Kristova oběť je dostatečná pro každé usmíření a platná bez ohledu na naše dojmy a pocity, včetně pocitu viny a nemožnosti zapomenout i na to, co již bylo odpuštěno.