1. Čtení: 1 Král 17,10-16
Sedmnáctá kapitola vypráví o mocných činech Eliáše. Pro přestupky krále Achaba zvěstuje období sucha. Ale naopak pomáhá vdově, která se přes naprostý nedostatek neváhá rozdělit s hostem. Jak seslání sucha, tak pomoc jsou znameními, kterými Eliáš dosvědčuje Boží zájem o svůj lid. Bůh chce aby se lid odvrátil od zlého a činil dobré, ale nechce aby hynuli neviní. To se dokazuje i uzdravením vdovina syna. „Boží pomoc uprostřed neštěstí je znamením, které vyvádí z beznaděje a která má vést k návratu, k pokání.“ (A.Opatrný)
2. Čtení: Žid 9,24-28
Ježíš je posledním knězem, který zároveň ruší kult obětí. Nadále není nutné přinášet pravidelně oběti do pozemského chrámu, neboť on se obětoval jednou pro vždy a dostatečně za hříchy všech lidí. Tuto oběť není nutné opakovat. Kdo se k jeho vykupující oběti ve víře přizná je zachráněn. Nikdo z nás už také nemusí „obětovat“ sám sebe za hříchy své, ani svých bližních či rodinných příslušníků. Naše případné nasazení se už je jen vděčnou odpovědí a díkem za záchranu a radost z ní. Mluví se tu také o tom, že chrám a svatyně udělané lidskýma rukama byli jen napodobeninou „svatyně“ nebeské. Ježíšovo nasazení se z lásky pro lidi má působnost právě přímo před Bohem, v nebeské „svatyni“. Ti kdo k této osvobozující události přiznají, pro ně Kristus přijde znovu k jejich záchraně.
Evangelium: Mk 12,38-40
Dva typy zbožnosti: jedna okázalá, na odiv stavící své možnosti a schopnosti, druhá tichá nenápadná skromná. Jedna dávající ze svého nadbytku, druhá dávající ze svého nedostatku, dávající to poslední co má. Vdova dala zdánlivě nešikovně, nejen že si nic neušetřila – a mohla, protože měla peníze dva! – a úplně se vydala, ale ještě přispěla na chrám a na provoz obětního kultu. O chrámu hned v bezprostředně následujících verších Ježíš řekne, že z něj „nezůstane kámen na kameni“.
Tak jako my, ale ona žena jistě neuvažovala. Chrám byl chápán jako kopie chrámu nebeského a tak můžeme i chrámový poklad chápat jako symbol „pokladu v nebi, kde ho mol ani rez neničí a zloději nevykopávají a nekradou.“ (Mt 6,19n) Vdova dávala vše co měla Bohu. Chtěla to dát, aby Boha oslavila, aby dopomohla prosazení jeho věci na zemi, přispívala na „Jeho království“. Protože Bohu naprosto věřila, neváhala se mu odevzdat se vším co měla. Dávala své všechno do Božího pokladu. Ukládali si proto své peníze do „pokladu v nebi“. Tím je pro nás trvalým příkladem. Nejen že ukládáme většinu svých prostředků do pokladů pozemských, ale jsme těmi, kdo dávají ze svého nadbytku. A v otázce peněz tomu bude zřejmě v našich zeměpisných šířkách nějakou dobu napořád. I kdybychom rozdali skutečně všechno, stát nám nějaké to minimum stejně vnutí. Text nás jistě vede k větší finanční štědrosti, ale to spíš jen okrajově.
Jsou jiné věci, kterých už nedostatek můžeme mít: máme nedostatek času, trpíme malou vírou, nebyli jsme dostatečně milováni a tak, kde brát lásku, kde brát úsměv pro druhé… Ježíšovo ocenění vdovy nás povzbuzuje: dáte-li ze svého nedostatku, dáte víc, než kdokoli jiný. Pokud odevzdáme všechny naše nedostatky Bohu, Bůh to přidá ke svému pokladu. Poklad v nebesích je navíc „kolektivním vlastnictvím“ všech „dvořanů“ Božího království. Kdo dá ze svého nedostatku, poslední dně hodiny ze svého zaplněného diáře, Bůh je ve svém pokladu promění ve věčnost. Atd.
Starokatolická kolekta:
Milosrdný Bože,
před tebou není nikdo malý a zbytečný.
Pohlížíš na všechny, kdo trpí nouzí a útiskem.
Pomoz nám, abychom se navzájem o všechno dělili
a ujímali se slabých,
abychom tak dál předávali dar tvé lásky
skrze Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije v našem středu nyní a navěky.