Iz
61,1-4,8-11
Tímto
textem později Ježíš začíná své kázání. Je tu radostná zvěst pro pokorné, pro
zkroušené, pro zraněné. Kde je všechno ztraceno, tam přichází Hospodin jako
Tvůrce, jako Zahradník, který svou zahradu šlechtí a pozvedá do krásy. Izrael
bude svědectvím o tomto záměru Božím.
Žalm
126
Radostná
poutní píseň. Hospodin je ten, kdo mění úděl Siónu. Opět text podtrhující
charakter této neděle. Nechci o tom psát moc slov, navrhuji raději vyslechnout
nějaké radostné hudební zpracování – při přípravě (třeba Oboroh), a žalm
v bohoslužbách rozhodně zazpívat.
1
Tes 5,16-24
Radost
prýští i z tohoto textu – stále se radujte. (Možná to nejde spontánně),
ale Bůh nás obdarovává mnohými dary. Jeho svatý Duch je zapalujícím plamenem.
Je možné závěr textu využít jako požehnání.
J
1, 6-8.19-28
6 Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan.
7 Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle,
aby všichni uvěřili skrze něho.
8 Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom
světle vydal svědectví.
-
část
Janovského prologu je prologem i našemu nedělnímu textu, v podstatě jeho
stručným shrnutím
-
podstatným
slovem je “svědectví” – které Jan o Ježíši vydává. Ježíš se neukazuje a
nedemonstruje přímo jako Boží Syn v těle přišlý. Na počátku je svědectví.
-
Jan
nemá své svědectví sám ze sebe. Jeho poslání je vydat svědectví, je
ztělesněným, živým ukazatelem, svědkem, poslaným od Boha.
-
Jan
je v Božím plánu – že o tom čteme v prologu nás upozorňuje, že je
v Božím plánu “dopředu”, není to jen souhra okolností nebo náhoda, výplod
všeobecného vzrušení doby.
-
Pokud
máte více čtenářů Písma, je možno nechat jednoho, např. dítě, přečíst tuto část
prologu a na něj navázat čtením od v. 19 (text přímo nenavazuje, takto se
odliší, zdůrazní se jeho prologičnost).
19
Toto je svědectví Janovo, když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity,
aby se ho otázali: "Kdo jsi?"
20 Nic nepopřel a otevřeně vyznal: "Já nejsem
Mesiáš."
21
Znovu se ho zeptali: "Jak to tedy je? Jsi Eliáš?" Řekl:
"Nejsem." "Jsi ten Prorok?" Odpověděl: "Ne."
-
K Janovi
přicházejí z Jeruzaléma vyslanci z ústředí. Začíná výslech, je třeba
mít kontrolu nad náboženským děním v zemi. Pochybnost nad Janovým posláním
je pochopitelná, objevuje se i u Mk.
-
Otázka
“Kdo jsi?” je velmi naléhavá. Dá Janovi prostor vyjádřit své sebepochopení,
svou úlohu. Není to jen výslechová otázka typu: “Jméno!” Stejně tak je tázán
Ježíš (J 8,25; 10,24).
-
Nejprve
odpovídá negativně – “Nejsem…” – Mesiáš, Elijáš, ten Prorok – ti, kdo se táží,
resp. ti, kdo je poslali, takové očekávání zřejmě mají, nebo vědí o všeobecném
očekávání mezi lidem. Chtějí to vědět také z politických důvodů (možnost
povstání).
-
O
Mesiáši a jeho podobě se diskutuje – není jím Jan? Tématem není jen pokání a
soud, ale také mesiášská postava.
-
Elijáš
– postava související s Mesiášem (Mal 3,1+23), časem jeho příchodu; ten
Prorok – není zřetelné, který by to přesně mohl být, v Písmu nejsou
jednotné představy o proroku času spásy. Jan se od nich distancuje.
-
Jan
je svými odpověďmi zřetelný – a to pravděpodobně Janovými ústy také Evangelista
vzhledem k Janovým učedníkům své současnosti.
22 Řekli mu
tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se
sám pokládáš?"
23 Řekl:
"Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně - jak řekl prorok
Izaiáš."
24 Ti vyslaní
byli z řad farizeů.
-
Jan
vydává pozitivní svědectví (tazatelé jsou vytrvalí), chce uspokojit ty, kdo se
přišli zeptat.
-
odpovědí
je citát – Iz 40, 3
-
U
synoptiků je to komentář Evangelistů, zde takto promlouvá Jan sám o sobě.
-
Druhá
část citátu není přímo spojena s kázáním pokání – Jan v podání evang.
Jana svou identitu nebuduje na volání k obrácení, ale ve svědeckém hlas
pro Krista.
-
Přímé
jmenování farizeů – zřejmě mezipoznámka Evangelisty. Snad(!) tím chce
zdůraznit, že se ptají také z teologického zájmu, nikoliv jen proto, že
jsou posláni někým třetím.
25 Otázali se
ho: "Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten
Prorok?"
26 Jan jim
odpověděl: "Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte -
27 ten, který
přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi."
28 To se stalo v
Betanii, na druhém břehu Jordánu, kde Jan křtil.
-
Přišlí
tazatelé zřejmě se dále ptají na smysl Janova křtu.
-
Křest
je tady od tazatelů chápán jako něco výjimečného, jedinečného, mesiášského,
nikoliv jako pravidelné očistné koupele essénů.
-
Jan
svoji odpověď směřuje za svůj křest – jeho smysl je možno vidět jen v tom
přicházejícím, novém…
-
To,
co známe od synoptiků – křest Duchem a ohněm – nezmíní přímo, nedořekne.
Evangelista ten výrok bezpochyby znal. Janovým cílem není vést debatu o křtu,
ale poukázat na osobu, ke které jako hlas odkazuje.
-
Janův
křest tu vypadá jako odkazovací znamení bez hlubšího významu (zdaleka tu není
tak zdůrazněn motiv pokání a obrácení jako u synoptiků). Křest se děje na Boží
příkaz, v Božím povolání Jana, aby se dala příležitost ukázat Izraeli toho, kdo
bude křtít Duchem, na jeho osobu.
-
Přicházející
(mocnější) – je také synoptický motiv, ale posunut do janovského výroku: “Mezi
vámi stojí, koho neznáte…” – Jan ho už zná, už na něj ukazuje, Jan ho skrze
Boží zjevení už poznal. Jde o vnitřní vidění, blízkost té osoby nemusí být
fyzická.
-
Motiv
nepoznání, slepoty; neznáte ho – měli byste, ale jste slepí, zůstává jim
skrytý, přestože stojí uprostřed nich.
-
Jan
mluví tajemně, před vyslanci na Ježíše neukáže, není to zvěst, kterou by
pochopili, ale v souvislosti s “nepoznáním” je to svědectví, které se může
obrátit proti nim.
-
Text
pokračuje “druhý den” (29nn), kdy je Jan na Ježíše ukáže přímo prstem, vyzná o
něm, že je Beránkem Božím, Božím Synem. Ukazuje se, že Jan neměl také ponětí o
tom, jak vypadá “Ježíšova tvář” – ale přesně ví, koho očekává.
-
Poslední
verš má téměř protokolární charakter, uzavírá epizodu rozhovoru.
Podstatné
se mi jeví v tomto oddíle toto: Jde o osobu přicházejícího Krista. On je
naprostý střed všeho, ačkoliv viditelně nevstoupil na jeviště. Ale už je
zřetelné, že hlavní postavou je právě on. Jan je tu líčen především jako
Ukazatel, Ukazovák. Morální hledisko změny člověka tu není tak akcentováno.
Urovnat cestu Pánu spočívá především v tom, nepřehlédnout Krista.
Dalším
motivem je svědectví, které Jan vydává o Ježíši. Ježíš nezačíná svoje
vystoupení nějak nápadně, ale nechá o sobě mluvit jiné. I když třeba zatím
nevědí přesně, kdo to ten Ježíš je a mohou být někdy trochu nechápaví (v 33).
Jan je Bohem k takovému svědectví zmocněn.
V textu
je také varovný prst (především pro teology a církevníky) – pozor, abychom přes
naše zbožné otázky a debaty nepřehlédli Krista, který stojí docela obyčejně
uprostřed nás. Okolo něj se “něco děje”. A někdy je to až “druhý den”. Pokud
tento varovný prst v kázání zvedneme, nezapomeňme ale na radost, která je
nám tuto neděli nabízena v ostatních textech a především v přítomném
Kristu.
Jan Předchůdce
Starokatolická
kolekta:
skrze Tvého Syna přichází do
světa světlo a radost.
Pomoz nám, abychom toto
světlo a tuto radost dávali dál,
aby se všichni lidé dověděli
o Tvé dobrotě.
O to prosíme Tebe,
Otce našeho Pána Ježíše
Krista,
který s Tebou a s Duchem
svatým žije a život tvoří na věky.