1Sa 3,1-10(11-20)
Co to znamená, že Hospodinovo slovo bylo vzácné? Snad to, že bylo málokdy čistě zvěstováno. Synové kněze Élího udělají z Hospodinova domu peleš lotrovskou, Hospodin změní své rozhodnutí: jejich služba v domě Hospodinově není navěky, naopak, je předčasně ukončena, což je pro Élího jistě šok. Kněžská linie má pokračovat nečekaně v ještě malém Samuleovi. Élí nejdřív nechápe, že Samuele volá Hospodin, snad i podvědomě nechce chápat. Napotřetí mu to však dojde a dá Samuelovi jasnou a instrukci ke krásné odpovědi: Mluv, Hospodine, Tvůj služebník slyší. První (navržená) část čtení (potud) je idylická – problém nastává tam, kde Hospodin říká nepříjemné zvěsti a Samuel je má vyřídit Élímu. Ten se však ukáže jako moudrý – ví, že žádný člověk nemá právo rozhodovat o povolání druhých lidí; je schopen rozpoznat, jak hlubokou duchovní zkušenost Samuel prožívá; vychází vstříc chlapci v jeho strachu a vybízí ho k pravdivosti, navíc je otevřen přijmout Hospodinův ortel. Samuel pak zvěstuje Izraeli tak, že to zní v uších každému, kdo o tom uslyší.
Ž 139,1-6.13-18
V čem může být tento žalm „odpovědí“ na čtení z 1Sa? Může být pokorným vyznáním Élího, který přiznává, že Hospodin vidí do člověka, že mu není nic skryté. Může být však také obdivným vyznáním Samuele a každého, kdo se cítí být postaven do Božích služeb (i svým obyčejným životem). Samuelovo přebývání v Boží přítomnosti bylo vázáno na chrám víc než naše dnes, ale (i) pro něj platilo (kéž pro nás): Sotva procitnu, jsem s Tebou. Žalm může být i „předzpěvem“ k evangeliu – Ježíš vidí do člověka a suverénně si povolává své učedníky.
1K 6,12-2
Pavel (ovšem v parenetickém kontextu, sexuální akt zasahuje celou osobnost člověka) rozkládá dosah naší identifikace s Kristem (resp. toho, že se s námi Ježíš identifikoval – viz jeho „křest“ u Jana): budeme vzkříšeni s Pánem. Tak jako můžeme být s druhým člověkem „jedno tělo“, můžeme být s Pánem „jeden duch“. Snad bychom mohli napsat i „jeden Duch“, protože se tak děje skrze Ducha svatého, kterým nás „křtí“, resp. do kterého nás Ježíš ponořuje (třeba jako se ponořuje vědro do studny, když jím chceme nabrat vodu). Pavel dokonce přináší obraz Ducha, který v nás přebývá (sr „Mistře, kde bydlíš?“), (i) naše tělo je chrámem Ducha svatého. Zvěst o tom, že nepatříme sami sobě, je osvobozující, nikdy jí není dost.
Jan 1, 43-51
Kontext oddílu:
Ježíš je vtělené Slovo, vtělený Bůh, o kterém svědčí Jan, Předchůdce Páně, který mu připravuje cestu. Ježíš je ten, který je uprostřed nás, i když ho neznáme, ten který ponořuje do Ducha svatého. Vyprávění začíná (jakoby 1. den) diskursem Jana Křtitele s knězi a levity; každý další (druhý) den se děje něco zásadního:
(2.) Jan potkává Ježíše, upozorňuje na něj a vydává o něm svědectví – je to již reminiscence na to, jak se Ježíš nechal od Jana ponořit; podle znamení holubice (sestupujícího Ducha) oznámeného i daného od Hospodina poznává Jan Křtitel v Ježíši Mesiáše a svědčí o Něm jako o Božím Synu, Božím Beránku, o tom, který je větší, protože je preexistentní.
[Jan měl své učedníky, mezi které zřejmě patřil Jan (snad Evangelista), Petr, Ondřej, Filip… (rybáři z Galileje, asi pravidelně navštěvovali Jana Křtitele a probírali a srovnávali s ním svoje názory, Jan byl pro ně velikou autoritou).]
(3.) Jan Křtitel je opět se svými učedníky (zřejmě stejnými, jako včera, tedy s bratry Ondřejem a Šimonem) a opět upozorňuje na kolemjdoucího Ježíše své učedníky jako na Božího Beránka. (Ježíš nejde okolo nich náhodou.) Jan počítá s tím, že za ním jeho učedníci odejdou, že půjdou ne o dům dál, ale o štaci výš; situaci asi vnímal tak, že je připravil na příchod a zvěstování Mesiáše, které nyní může začít; neváže své učedníky jako své osobní vlastnictví na sebe, ale pomáhá jim k duchovní zralosti; jeho učedníci skutečně odejdou za Ježíšem, následují ho (který chce, aby se pro něj rozhodli vědomě, resp. aby se sami přesvědčili, nabízí jim zkušenost); bratři Ondřej a Šimon (alias Petr) jsou ze setkání s Ježíšem zřejmě nadšení, navíc mají svědectví od Jana; svůj objev shrnují: „Nalezli jsme Mesiáše.“. Zajímavé je, že Ježíš tyto lidi „zná“ a dává jim jména.
(5.) Počítání dnů mate (snad byl prvního dne „křest“ a druhého povolání učedníků; někteří vykladači to vidí jako šest dnů, ve smyslu, že Ježíš přináší nové stvoření) – den po našem oddílu je třetím dnem (!), kdy Ježíš zjevuje svou slávu a jeho učedníci v Něj uvěří. Sice ještě nepřišla jeho hodina (ta přijde až s jeho smrtí), ale v té se Ježíš oslaví ještě jiným způsobem a učedníci v Něj pak uvěří ještě jinak. Poznají v Něm Beránka Božího (sr Ex 12, Iz 53, J 19,36). S Ním (pozemským i oslaveným postupně) poznají hloubku Božího odpuštění, které je samo o sobě suverénní, (tak silné a) dostačující, že již není třeba užívat nádob k očišťování – z nich se nalévá a pije víno Kristem učiněné, život Kristem proměněný.
(4.) Výklad (druhé části EL rozdělené perikopy) po verších:
43-45 Ježíš odchází hned do Galileje, kde začíná působit – jde s učedníky do jejich i své domoviny, ale musel je potkat jinde. Ježíš nalezl (vyhledal) Filipa – tedy: věděl o něm. Filip zase vyhledal Natanaela. Tak vznikla první parta učedníků. Evangelia vykreslují učedníky nesmírně zajímavě – lidsky, včetně jejich povah; napínavě popisují, jakým způsobem na Ježíše reagovali, jakým způsobem je Ježíš vedl.
Filip říká Natanaelovi výpověď, ve které se skloubí: (a) jejich vědomost o Mesiáši, kterou mají ze Zákona (od Mojžíše) a z proroků a (b) pozemská specifikace – „Ježíš, Syn Josefa z Nazareta“. Skloubit tyto dvě informace je zásadní (i pro nás) – Ježíš je pravý Bůh a pravý člověk – toto vnitřně pochopit a (osobně) přijmout znamená nalézt Mesiáše (podobně jako skloubit informaci se zkušeností).
46 Natanael zpochybňuje Filipovo nadšení – v jeho otázce je však víc než jen pohrdání galilejským zapadákovem. Šlo o obecně židovské přesvědčení: jednak nebyli Galilejci příliš nábožensky horliví a s poutěmi do Jeruzaléma to nepřeháněli, jednak se přece vědělo, že se Mesiáš narodí v Betlémě – a kdo měl vědět, že bude vyrůstat v Nazaretě? – podle proroků měl být nazván Nazaretský (sr Mt 2,23) , ale neví se, podle kterých, místo z Mi 5,2 bylo zřejmě známější. Filip aplikuje předchozí Ježíšovu výzvu „Pojďte a uvidíte!“ na kamaráda Natanaela: „Pojď a přesvědč se“.
47 Ježíš Natanaele neodmítá – když ho vidí, jak přichází, řekne o něm: „To je rovný a upřímný člověk“. Samozřejmě jde o víc, asi ve smyslu: ne všichni Izraelci jsou praví Izraelité, ne všichni jsou synové Abrahamovi (sr 8,39 nebo i Ř 9,6 či Ga 3,29) – zní to podobně jako „ostatky Izraele“ po bybylonském zajetí (sr Sof 3,13 Iz 10,21-22).
48 I Natanaele Ježíš znal (věděl, co je v člověku, sr 2,25), to je však Natanaelovi divné – může v tom být zvláštní pochybnost mísící se s obdivem, ale také podezření: Když Natanael slyší Ježíše: „Tak tohle je poctivý chlap…“, může mít dojem: No jó, kupuje si lidi, dělá líbivou politiku, jen co mě vidí, už mně chválí. „Jak mě můžeš chválit, když mě neznáš“? (V. Vacek)
Pod fíkem sedávali židovští učitelé zákona – Natanael asi hledal v zákoně, bral jej vážně a zároveň nepokrytecky – byl pravý Izraelita (na rozdíl od pojmu žid v Janově ev., který označuje paušálně ty židy, kteří měli falešné představy o Mesiáši a proto Ježíše nepřijali).
Ježíš ho pod fíkem viděl - myslí na lidi, má o ně zájem, vidí do nás. Ježíš své učedníky doslova „kontemploval“, zatímco jej následovali (než jim položil otázku: „Co chcete?“).
49 Na to Natanael odpovídá vyznáním: „Ty jsi Syn Boží, král Izraele.“ V tom může být i skrytá omluva: „Promiň, já jsem byl nezdvořilý a odmítal jsem Filipovi věřit dřív, než jsme se přesvědčil…“ Jestli tedy Natanael dokázal uvidět (nalézt) v Ježíši Krista (přesto, jakým způsobem Ježíš jako Mesiáš přišel), pak snad dohlédl i tu mesiášskou-nepolitickou rovinu kralování toho, jehož království není z tohoto světa (18,36).
50 Ale Ježíš už si ho vede v pedagogickém, resp. mystagogickém rozhovoru (podobně jako mezi Hospodinem a Samuelem), podobně jako když mluví později s Petrem: Je to kvůli tomu, že teď vypadám jako jasnovidec? Uvidíš věci daleko větší.
51 Mluví však ke všem (pro všechny): Dokladů budete mít daleko víc. – Víra sice vůbec není nedůvěřivé sbírání důkazů, na druhou stranu jsou znamení už ve starozákonní tradici něco, co dosvědčuje pravost proroka, Ježíš dělá zázraky jako znamení. O svém mesiášství nepřesvědčuje, ale jednak dosvědčuje činem, jednak nepřímo vede lidi k tomu, aby si věci sami srovnali. „Uvidíte nebesa otevřená“ (sr Lk 2,13-14 – pastýřská scéna, Mk 1,10 – Ježíšův křest, Mk 7,34! - uzdravení hluchoněmého). V Ježíši se protrhává nebe (Bůh odpovídá na Izaiášovu prosbu 63,1), což se zrcadlí i v „pozemském“ kultu – chrámová opona se roztrhne ve chvíli Ježíšovy smrti. „Uvidíte Boží anděly vystupovat na sestupovat na Syna člověka.“ – Zřejmě jde o reminiscenci na Jákobův žebřík - snad jde o potvrzení Boží přízně k Ježíšovi a pravosti jeho mesiášství.
Homiletické podněty:
Učedníci se ptají Ježíše: „Mistře, kde bydlíš?“ - „Pojď a uvidíš.“ Velice často slyšíme (třeba sebe): „Ale ne, jenom mi řekni, kde to je.“ Ježíš by mi řekl adresu, já tam nepůjdu, ale místo toho si budu adresu pořád opakovat: „Ježíš bydlí Horní 15, Ježíš bydlí Horní 15, atd.“. Já sice nevím, kde je ta Horní 15, ale vím adresu. Často se spokojíme s prázdnými slovy. Určitým věcem nerozumíme a často je opakujeme. K růži je třeba přivonět. Zážitek je nepřenosný.
Dokonce je chybou lidem, kteří nehledají, cokoliv vysvětlovat, protože v takovém člověku vznikne klamné zdání, že věci rozumí, ale ve skutečnosti nerozumí. (V. Vacek)
Zatímco z první části oddílu nám zní, že není důležité jen vědět, co Ježíš učí, ale také s ním přebývat – tam, kde bydlí. Ježíšovým příbytkem je to, že jako milovaný Syn přebývá u svého Otce. Kdo se chce stát Ježíšovým učedníkem, musí vstoupit do téhož láskyplného vztahu, který ho spojuje s jeho Otcem. (Scalabrini) Dnešní část perikopy nás vybízí, abychom s učedníky pokročili dál: Je třeba se oprostit od předsudků, uzavřenosti a jakékoli xenofobie a otevřít se pro to, co nám Kristus chce zjevit – i pro nás novými způsoby, na které nejsme zvyklí. Následování Ježíše tedy nebude jen tak, bude to něco stát, ale bude to větší, než si dovedeme představit.
Na příběhu Samuelově lze vidět různé aspekty Božího povolání. Z Boží strany: vyvěrá z Boží svobody a milosrdenství. Z lidské je možné přemýšlet o podmínkách, v jakých jsme vůbec schopni je zaslechnout/vnímat, o otevřenosti Božím nabídkám i nárokům. Na příběhu Samuele i na rozhovoru Ježíše s Natanaelem je vidět, že Bůh postupuje po malých krůčcích, aby nás přivedl k poslání, jímž nás chce pověřit.
Zajímavé je slovo nalézt (ve 42-53 se opakuje 5x): Ježíš sám nalézá Filipa, Ondřej a Jan naleznou Krista – když naleznou Mesiáše, naleznou i jiné, další učedníky – přátele, které přivádí ke Kristu, aby se jim On sám osvědčil být hledaným Mesiášem. Ježíšovo setkání je řetězovou reakcí. Tedy téma hledání a nalézání (tedy nejen hledání, ale i spočinutí) v životě obecně, ve víře, v cestě za Kristem, v objevování jeho osobnosti a dosahu jeho spásy. Dále téma přátelství s Ježíšem (sr J 15) a možnost osobní zkušenosti (Ježíš nepožaduje slepou víru, následovat jej je zajímavé!).
Jak můžeme vidět otevřená
nebesa? Když vezmeme vážně, že nás Kristus přijal
za obyvatele Božího království (Ef 2,19),
připojil k nesčíslnému počtu svatých
andělů (!, Žd 12,22), že nám učinil volný přístup
k trůnu Boží milosti (Žd 4,16).
(Kralické poznámky)