29. neděle v mezidobí B

Jb 38, 1-7.(34-41)

Úryvek z Joba zdůrazňuje Boží transcendenci a moc, s níž se člověk nemůže rovnat. Člověk nemá u Hospodina žádný nárok, natož na místa po boku Mesiáše.

Žd 5, 1-10

Ani Velekněz Kristus si svou funkci v Božím plánu spásu nepřisvojil sám, ale nechal si ji darovat. I my jsme zváni jít tou kristovskou cestou "kariéry směrem dolů" v důvěře v Boha, který náš v lásce život přetvoří nyní i na věky.

Mk 10, 35-45

Oddíl má dvě části. První (v. 15-40) mluví o postavení učedníka Ježíšova v Božím království, druhý (v. 41-45) o jeho místě v církvi. Třetím oddílkem perikopy je z logiky věci předcházející "třetí předpověď o utrpení".

Otázka Zebedovců je dokladem výběrového naslouchání učedníků (nás). Ježíš mluví o cestě do Jeruzaléma, která má být cestou utrpení, na jehož konci bude zmrtvýchvstání. Jan a Jakub slyší jen to druhé. A vycházejí ovšem z dobových představ o pozemském převzetí mesiášské vlády (s asistencí nebes). Aby si včas zajistili budoucnost v tomto novém věku přistupují k Ježíši s prosbou o místa po jeho pravici a levici (u Mt za ně přichází prosit jejich matka). Chtějí být soudci národů či "ministry vnitra a zahraničí" Božího království.

V rozhovoru s Ježíšem zazní stejná otázka jako o několik veršů dále v rozhovoru se slepým u Jericha: Co chcete, abych vám učinil? Ježíš není v evangeliích jen zdrojem výroků a odpovědí, ale velmi často klade otázky. Říká se sice, že v Bibli jsou odpovědi na naše otázky, ale jsou otázky, které naopak musíme Bohu zodpovědět my a nikdo to za nás neudělá. Co vlastně od Boha, Krista očekávám, za koho ho pokládám, kam v životě směřuji, co chci... Vyjasnění těchto otázek je pro cestu následovníka Kristova velmi důležité. Dokud si je totiž nezodpovíme, můžeme žít v iluzi, že za náš život nese odpovědnost Hospodin. Když však se k nim vyslovíme, zjistíme, čemu patří Boží zaslíbení a a nač se můžeme ve svém životě spolehnout a kde se musíme smířit s otevřeností, neurčitostí a zůstávajícími otázkami. Je to prevence před pocitem "zklamání z Boha".

Ježíš nezpochybňuje budoucí slávu, ale zdůrazňuje, že v tomto čase vede cesta jeho i jeho učedníků utrpením. Vyjadřují to dva obrazy. Kalich - starozákonní symbol soudu, neštěstí a hořkosti. A křest, tedy doslova ponoření - symbol pohlcení silami zmaru. Oba obrazy tedy odkazují i ke křesťanským svátostem. Jak to chápat? Jistě ne jako kult Kristova utrpeni a krve, spíše (podle J. Bureše) jako výraz obousměrnosti svátostného sdílení: přijímáme Kristova dobra a to nás zavazuje jít jeho cestou, blížit se jeho smýšlení, dělit se s druhými, jako on se rozdělil s námi.

Místa v Božím království jsou určena i pro Jana a Jakuba, i pro nás. Jen "zasedací pořádek" určí sám Hospodin a nenechá si do toho nikým mluvit. Z evangelia víme, že nebude upřednostňovat silné a mocné, naopak ty ze zadních lavic pozve dopředu na čestná místa.

Takže se raději nemáme moc projevovat? Žít někde v koutku? Ježíš dává hněvajícím se deseti jinou odpověď. Být uznávaný, mít význam - to je přirozená a dobrá potřeba člověka, která se může obrátit k dobrému i zlému. "Ježíš vychází vstříc lidské touze něco znamenat, ale směřuje ji do společenství a služby (T. Dobík)." Prvenství a velikost neznamená panování, ale službu, život ne na úkor druhých, ale v jejich prospěch. Služba by neměla být nesena potřebou zajistit si uznání a postavení, neboť se pak stává vlastní karikaturou (přestává jít "o pomoc", začíná jít "o moc" nad druhými). Ježíš žil ze svého přijetí, uznání Otcem, o které ho nic a nikdo nemohl(o) připravit, a to mu dalo sílu rozdělit se o vše, vydat se do krajnosti.

Starokatolická kolekta:

Dobrý Bože,
tvůj Syn se stal služebníkem nás všech
a dal za nás svůj život.
Pomoz nám, ať nebažíme po moci,
nýbrž vzájemně si sloužíme,
tak jako on sloužil nám.
Skrze Ježíše Krista,
našeho bratra a Pána,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí na věky věků.