Při čtení z knihy Jobovy bych navrhoval číst celé dva oddíly (23,1-17), abychom více pronikli do Jobova myšlení, které je takříkajíc ukázkou poctivého, ale předevangelijního myšlení. Job je ve fázi smíření, komunikuje zřejmě s Bohem přímo, aniž by se jazykem prohřešil, zmiňuje svou cestu spravedlivého, Bůh je mu však vzdálen. (Chci mu porozumět, ale mám z něho strach.) S tématem majetku souvisí Elífazova slova z předchozího oddílu (22,24-25) – jsou však dobře myšlenou přednáškou o duchovním životě. Ve svém kontextu (situačně, ve vztahu k Jobovi) mohou být hrozná, ale jinak jsou standardní ukázkou mudrosloví. Hospodin však na konci Jobova příběhu ocenil Jobovo strastné hledání více než řeči jeho přátel (kteří o Něm nemluvili náležitě jako Job). Mám za to, že Ježíš podobně oceňoval upřímné hledání svých současníků.
Prorok Amos mluví jakoby zvenčí (Bůh zástupů bude s vámi, jak říkáte.) Bůh zástupů je termín pro Boha mocného. Ten svou všemohoucnost podle Amose využije k tomu, aby prosadil spravedlnost. Člověk si má z jeho řeči zřejmě uvědomit, že k dobru patří život a ke zlu smrt (což nemusí být v pohledu na realitu tak jednoznačné). Apoštol Pavel (Ř 12,9) si také všiml zajímavosti, že dobro je třeba hledat, a že k dobru a zlu je třeba mít vztah (aby byl člověk vtažený do věci, aby nežil svůj život nevědomě) – zlo je třeba si ošklivit/mít v nenávisti, dobro je třeba si zamilovat.
Žalm 22. (dvě třetiny jeho první části) je ilustrací ke čtení z knihy Job, jako bychom se mohli víc položit do této polohy oddělenosti (odcizení) Boha od člověka, který však má stále sílu a schopnost k Bohu volat. Vývěr končí v15. – srdce, které je místem vůle a rozhodování člověka, se rozplynulo v jeho nitru (to je asi horší než smečky bášanských turů apod.). I zde jsou však vedle sebe dvě polohy – zkušenost otců (doufali a Tys jim dal vyváznout) a vlastní (Tys mě vyvedl z života matky atd.), a pak současná situace: jsem červ a ne člověk, nebuď mi vzdálen, Hospodine!
Ve výběru z Žalmu 90. (12-17) jsou výrazné prosby:
- vědomí konečnosti vede k vědomí ceny našich dnů a ke získání moudrosti
- žalmista vnímá pomíjivost jako důsledek Boží nepřítomnosti (vrať se, Hospodine!) a Božího hněvu (v.7, velmi výrazný v Lutherově překladu, je klíčovým místem v otázce lidské smrti ve sz theologii)
- prosba o soucit (v13) a vlídnost (v17) jakoby vrcholí ve v14: Nasyť nás svým milosrdenstvím… (jakoby nás tento Boží čin/tato zkušenost mohla natáhnout jako hodinky na celý život – abychom se v životě radovali!)
Apoštol „vypracovává sugestivní teologii Božího slova“ (Scarano) – klade za sebe Mojžíše a Krista a navazuje i na prorockou (Iz, Jer) theologii Slova (jakoby to stálo vedle té Amosovy Boží mocné všemohoucnosti). Otázkou je pro mne úspěšnost Slova (Iz 55,11) – snad zasévá, přivádí k novému myšlení a pohlížení na věci (Ježíš a mladík), proniká do nitra člověka (v12), nelze se před ním skrýt, před Bohem jsme nazí (v13).
(Nahý může stát člověk na zimě jako u výslechu v koncentráku, ale může se také ocitnout v prostoru, kde je teplo, kde jeho nahota nevadí, kde je opět přirozená… před tváří Boží? – Ježíš na mladíka pohlédl s láskou, která jistě nenesla chlad…)
Jsem rád, že EL přidává ke slovům o moci Božího Slova i povzbuzení k přijetí milosti. Síla Kristova kněžství (!) je v tom, že zakusil všechna pokušení a zná lidskou slabost (ne že by se ho to netýkalo), ale ani jednomu nepodlehl.
Z kontextu a ze začátku evangelijní perikopy je zřejmé,
že Ježíš za Jordánem učil delší dobu, už se o tom vědělo, poslouchaly ho
zástupy, a ten mladík k němu přiběhl
ve chvíli, když se vydával na cestu – asi dříve nemohl, nenašel si dříve čas
(téma J).
A tak místo toho, aby poslouchal Ježíšovo učení (Ježíš učí mnohem víc než to,
co to je věčný život a jak ho dosáhnout), ptá se (už) jen na to, jak dosáhnout
podílu na věčném životě (co mám dělat, abych byl spasen). A Ježíš (podle
přísloví Kdo se moc ptá, moc se dozví) tne do živého (dvousečný meč J
) – rozdej všechno a následuj mě…
Kromě ostrého (jasného) slova se
však Ježíš dívá na mladíka s láskou (Ježíš, takto vyzařující lásku, je pro
mě ztělesněná Boží přízeň, láska a příklon k člověku, Boží jednoznačné Ano
k životu).
Jiný pohled: „Nenechme se zmást tím, že Ježíš na mladíka pohleděl s láskou. To není pohled lásky na základě spokojenosti s člověkem, který je na vysoké úrovni a kterému se doporučuje ještě něco navíc. Je to soucitný pohled lékaře na člověka, jemuž nelze pomoci (protože si odmítá přiznat ohrožení). Mládenec sice se životem nezápasí, naopak, je přesvědčen, že je v pořádku. »Ani nevíš, jak na tom jsi na tom bledě. Páni rabíni tě svými chválami uspali. A ty jsi se nechal uspat. Nemáš ani ponětí o tom, jak správně přemýšlet o Božím slově. Jsi spokojen s tím, že máš náboženské zásluhy a že čas od času slyšíš z úst řečníka na sebe chválu. A ty té chvále věříš. Myslíš si, že jsi docela dobrý. To je těžká choroba.« Na rozdíl od mladíka, Zacheus si je vědom svých hříchů. Říká: »Polovinu majetku dám chudým a koho jsem ošidil, vynahradím mu to čtyřnásobně.« Ježíš mu však neřekl: »Chceš-li být mým učedníkem, musíš rozdat všechno.« “ (V. Vacek)
Ježíš mluví k nejužšímu kruhu učedníků, kteří chodili stále s ním, byla to jedinečná situace – aby mohl být člověk v té nejužší skupině jeho učedníků (i když jeho učednictva bylo víc, prý to byly jakoby soustředné kruhy), jinak, než aby člověk všechno opustil, to ani nešlo.
Ten mladík neměl možná žádné závazky k druhým lidem, mohl tedy skutečně všechno rozdat a jít za Ježíšem.
Zachovávat přikázání a konat Boží vůli nám otevírá cestu – to není to samé jako dar spásy, ale dostat se do Boží blízkosti jde asi snáz tehdy, když se člověk na Boží vůli ptá a vědomě Boha hledá. (Někdy se ovšem paradoxně setkáváme s Boží blízkostí a spásou právě ve chvílích selhání.) – To souvisí s tím, že se od nás očekává, abychom odhodili všechno, co je naší překážkou na cestě k Bohu.
„Základní potíž mladíka je v jeho vyjetých kolejích. Necítí potřebu o náboženství přemýšlet. Má představu, že všechno dělá dobře – »to všechno jsem dělal«. Sr 1J 1,8: »Kdyby si někdo myslel, že je bez hříchu, je lhář a pravdy v něm není«.“ (V. Vacek)
Z Desatera cituje Ježíš ta přikázání, která mají na mysli dobro lidé kolem nás.
„Jestli mladík žádný z vyjmenovaných hříchů neudělal, pak je záhadou, proč Ježíš tak dobrému člověku neřekl nějaký fajnovější úsek ze Starého zákona, na kterém by mu ukázal, že přikázání Desatera jsou jen ta nejhrubší.“ (V. Vacek)
„To »něco ti schází, rozdej, co
máš a následuj mně«, neznamená chybu,
že jsi bohatý. »Něco ti schází z Mojžíše. Nejen, z toho, co jsem ti, kamaráde,
vyjmenoval z Desatera. Schází ti poctivost a ochota se učit a měnit,
ochota sestoupit z pozice, na které se už mylně vidíš, ale kde nejsi. Řešení
pro tebe není v tom, že budeš vršit další a další projevy zbožnosti, dobrých
skutků a sebezáporů, a utvrzovat se, že jsi už hříšek svého mládí Bohu
vynahradil. Potřebuješ se obrátit, začít být pravdivý, začít úplně znova
přemýšlet a pečovat o výstavbu své osobnosti. Tyto základní postoje se
nedají vynahradit žádnou zbožností.« (V. Vacek)
Je zvláštní, že mladík přišel
k Ježíši s velikým nadšením a obrovskou úctou, ale zesmutněl a
odešel. Když Ježíšovi nejbližší učedníci potkali Ježíše, nikdo jim nemusel nic
říkat – všeho nechali a šli za ním….
Zajímavé je, že Ježíšovo setkání s mladíkem nekončí happyendem, ale příběh má možná otevřený konec, mladík se může ještě rozhodnout.
„Není možné opustit dobré věci… bez poznání toho Lepšího. Proto ne nadarmo Kristus hned ze začátku „přesměrovává“ pozornost mladíka na toho, který je Dobrý. Ale to není jediný Kristův „trik“, jak vymanit tohoto člověka z pout majetku: pohlédne na něj s láskou, ujistí ho, že opuštěním majetku o nic nepřijde, ale bude mít poklad v nebi.“ (Scarano)
Podle M. Máši je nadsázka běžným způsobem židovského vyjadřování: „…příklad se přežene do nemožnosti… Obrázek: velbloud se krčí k zemi a zírá na ucho jehly, soustřeďuje všechno své úsilí na to, zda by přece jen prolezl. Ale neproleze. A nejde ani o to, zda velbloud proleze, ale o to, zda proleze boháč, který přilnul k majetku.“
Ježíš učí tak, aby posluchač kladl otázky.
Učedníci, kteří se zhrozili a
ptali se „Kdo tedy může být spasen“, byli snad místní lidé, kteří Ježíše
poslouchali (možná ne Ježíšova dvanáctka) – bohatého mládence znali, žili s ním
v jedné obci, chodili do stejné synagógy, pokládali jej za nejzbožnějšího
mládence
náboženské obce, byl pro ně „vzorem ctnosti“, proto se ptali: Kdo tedy vejde
do Božího království, když ne tento člověk (, kterého obdivujeme)? (V.
Vacek)
Zajímavé je, že motiv moudrosti (v Žalmu 90.) má souvislost se Slovem (logos), kterým je Kristus, Boží Syn (častý starozákonní předobraz Slova, Syna Božího) je upřednostněna před bohatstvím.
Zajímavý je posun mezi SZ a NZ, který můžeme v lekcích dnešní neděle pozorovat: Temnota hledání u Joba (který ale nakonec přece našel) a setkání s Ježíšem (Bohem) tváří v tvář: člověku se může jeho temnota rozzářit, zvlášť když slyší, že u Boha je možné všechno.
U vnímání bohatství a chudoby jde také (částečně) o posun v myšlení: ve SZ se většinou vnímalo bohatství jako Boží požehnání, chudoba jako trest. V mudrosloví, u některých proroků, v evangeliu a v raném křesťanství jsou chudí (anávím) ti, kteří jsou pokorní, chudí duchem, nechtějí být bohatí před Bohem, atd. („Ti, kdo uvěřili v Ježíše a měli před očima jeho život, začali tušit, že chudí jsou Bohu mnohem blíž.“ – Máša)
Majetek není sám o sobě špatný, ale pokušení mu podlehnout se nedá překonat lidskými silami – ale Bůh nám to dává jako dar.
„Ať je to osvobození jen vnitřní nebo také vnější, je zcela zásadní mít stále před očima to, co náš nepřekonatelný Mistr předložil onomu „závislému“ muži: jen jeden je ten skutečně dobrý. Všechno to krásné a dobré, co obdivujeme na předmětech umění či techniky, je odleskem toho Dobrého. A jestliže nás přitahuje a obohacuje krásný předmět, tím spíš dobrý Bůh! On je všechno pro tebe – je všechno to, co miluješ (sv. Augustýn)! – Tento Bůh je nejen dobrý, ale i mocný – schopný nás osvobodit od toho všeho, co nás brzdí na cestě k němu“ (Scarano) – když chceme, když po tom toužíme.
Můžeme také prosit o to, aby Bůh otevřel náš duchovní zrak, který je zastřen mnohými věcmi, na kterých lpíme, a tak se nám smysl a směr, kterým je Boží království, ztrácí.
Bůh dokáže opravdu „zamíchat kartami“ – u Boha je možné všecko; mnozí první budou poslední a poslední první – kdo má uši k slyšení, slyš…
Homiletické podněty
- Aktuálnost textu? Opustit všechno?
- Naše závislosti, vnitřní a vnější svoboda.
- Farizejská zbožnost.
- tzv. slušný člověk: „Já jsem nikoho nezabil a neokradl“…
- Kdo z nás může říci, že Boží
přikázání zachovával od svého mládí? Pro takového (jako pro toho mladého muže)
má Ježíš připraveno ještě něco víc… Krok od plnění přikázání k důvěrnému a
věrnému přátelství.
- Hříchy nás upozorňují, že náš působ myšlení o Bohu je nesprávný. Potřebujeme si rozumět s Bohem. Pak se nebudeme hříchů dopouštět. Ježíš nevyžaduje od svých učedníků bezhříšnost. Ale ochotu následovat jej, vydat se na cestu. To je smysl křesťanství. (V. Vacek)
- Jistě se dá mluvit o našem bohatém světě a o zemích, kde lidé vydělávají na jeden chleba tři dny (resp. kde by se celá rodina najedla za to, co jsme dnes v restauraci dali za dvě kafe, nemluvě o tom, že jsme si zašli na večeři) – Agenda to vyjadřuje ve vyznání vin slovy: „Vyznávám, že mám podíl na bídě tohoto světa.“
- „Kdyby stál Ježíš dnes před námi – a my se ho zeptali: »Co mám dělat, abych došel věčného života?«, neřekl by nám třeba o penězích ani slůvko, ale důrazně by nám řekl něco jiného…“ (čeho je třeba se zříci)
- Křesťan má mít velkodušné srdce. Tomu, kdo se snaží to chápat, slibuje Bůh, že dostane stokrát víc už teď, uprostřed soužení… dostává člověk, když po Bohu touží, od Boha radost.“ (Máša)
- Petr Glogar nám na exerciciích vykládal, že se mu strašně ulevilo, když pochopil, že nemusí mít strach o vlastní spásu.
- Radost z toho (všeho, co nám bylo přidáno) a těch (všech), které nám Bůh daroval na naší cestě. Event. svědectví o tom, že to funguje J…
- V naší zemi nám dnes nehrozí pronásledování – obrácenou stranou mince následování (oproti radosti) může být nepochopení, resp. odmítnutí nejbližších.
- „Jen sám Bůh stačí.“ (Terezie z Avily)
Liturgické podněty
- písní při čtení Job-Žalm 22.–Žd-Mk: 565,1-7+14-15(=Ž22), 375, 689, 472,1+4-6
(Ž 90. v EZ se moc nezná, jeho přebásnění v EZ 534 zase nevystihuje ty podstatné motivy.)
- Slova milosti: Job 22,24-27
Luterská kolekta:
Milosrdný Otče v nebi,
obrať se k nám, abychom zakusili tvou blízkost,
osvoboď nás, abychom tě svým životem chválili slovem i skutkem,
vyslyš nás skrze Ježíše Krista,
který vede náš život ke spravedlnosti a dobrotě.
Tobě buď sláva navěky.