26. neděle v mezidobí B

Návrh písní z EZ: Ž 24, 568 (třeba pak trochu vyložit, aby to nevyznělo obscedantně, jako výkonnostní moralismus), 690, 259

Nu 11,4-6.10-16.24-29

- Problematickým se mi pro naše podmínky zdá výběr (nemáme lekcionáře, a možná je to dobře) - pro snazší čtení a pro to, aby se ten oddíl nedělil, navrhuji Nu 11,16-30.
- Základní témata, na která lze navázat: Reptání Izraelců, krátká paměť (v Egyptě nám bylo líp). Mojžíš, který nese neunesitelnou odpovědnost za lid, a který má jediný dar proroctví (zde v kontextu: Dar Ducha Hospodinova, společenství s Hospodinem/jeho blízkost, díky němuž/které může člověk „prorokovat“ (vidět věci z Božího úhlu pohledu, resp. být schopen o nich tak mluvit). Jozue se snaží situaci regulovat, ale dovolává se toho, aby zasáhla vyšší autorita (Mojžíš) – to známe ze společnosti i z církve.
 
Jk 5,13-20

Ať se děje cokoli, člověk to má uvést do souvislosti s Hospodinem, nebo: má to prožívat s Bohem, nebo: není nic, co by se netýkalo života s Bohem – chvály i nářky mají býtr směrovány k Pánu. Jakub klade dále velký důraz na společenství  - ozývá se tu náznak pomazání olejem (povzbuzení nemocných), společné/vzájemné „bratrské“ zpovědi. Poněkud diskutabilní je asi pojetí (naléhavých) proseb, které jsou vyslyšeny tak, že se stane to, co si člověk přeje (o co prosí) – inu, Luther nebyl možná se svým označením této epištoly až zas tak vedle (nepřihřívám si ale konfesijní polívčičku J ). Poněkud „slaměný“ závěr epištoly (že bychom mohli zachránit duši někoho a přikrýt množství hříchů?) by se dal možná dát do souvislosti se zodpovědností, o které mluví Ježíš ve vztahu k „maličkým“.

Mk 9,38-50

Pro někoho to vypadá podivně, někoho mrazí v zádech, ale určitě nám tato slova nejsou osobně blízká. Kéž nám nezůstanou vzdálená – je v nich mnoho moudrého, i když jsou řečena ostře (drsně) a právem se zdá, že Ježíš přehání.

Jako Ježíšovi učedníci jsme dostali v evangeliu (a v „kompendiu“ svého náboženství) velké bohatství, které se však může stát úskalím. Paradoxně může být lepší být před Bohem „chudý“ než „bohatý“ ve své zbožnosti. („Bohatý těžko vejde do Božího království.“) Každý
dar, který jsme dostali nebo získali se nám může stát nebezpečným, když se
jím povyšujeme nad druhé. I apoštolové někdy sklouzli do nesnášenlivosti (Lk 9,51-56): Jan, miláček Páně, v představách často nevinný nepolíbený mladíček, chtěl spolu se svým bráchou nechat vypálit samařskou vesnici jako nacisti Lidice (V. Vacek). – Dnes to není taková síla: Učedníci si „jen“ přivlastnili monopol na rozhodování, kdo/co/ kam smí nebo nesmí.
(Podobně jako Jozue, který chtěl rozhodovat o tom, na koho má Duch  Boží sestoupit a na koho ne.)

Z dnešního evangelia můžeme uslyšet několik zásad pro Ježíšovy učedníky. Jejich společným jmenovatelem je, jakým duchem se mají nechat vést, jak mají smýšlet a jednat. Kristus nám dává ducha vzájemného porozumění, opravdovosti, otevřenosti a lásky (to jsou ta témata, o která běží).

Ježíšova otevřenost stojí proti duchu úzkosti, strachu o to, co je „naše“. V Ježíšově srdci není ani stín úzkoprsosti (M. Máša). Úzkoprsost má někdy agresivnější podobu – obranný postoj se mění v posuzování (nás ale nikdo neustanovil za soudce).
„Pravá víra, bezpečná a jistá, je otevřená vůči ostatním lidem, kdežto maličká víra se bojí o ten svůj kousek a uzavírá se sama do sebe: naježí se a je schopna ty druhé i nenávidět.“ (M. Máša)
„Kdo nerad přiznává porážku, ať najde příčinu - většinou ten druhý měl pravdu
a zranil ho na citlivém místě. Ten druhý mu vzal úctu, nebo zbytek úcty,
kterou měl k sobě.“ (V. Vacek)

Učedníci se často s Ježíšem míjeli, ač mu byli tak blízko. I my se s Ježíšem míjíme, asi  častěji, než si myslíme, a to nejen ve vztahu s ním, ale i v názorech (málo čteme evangelia).

Kde začíná pohoršení? Maso obětované modlám? Přemýšlím o svých farnících, kterým jsem pohoršením tím, že znejisťuji jejich „evangelickou“ náboženskou identitu (která ale vlastně nemá s náboženstvím skoro nic společného).

Ježíš používá občas nadsázku: příklad se přežene až k něčemu, co (aspoň za normálních podmínek) není možné (podobně je na tom velbloud, co se snaží prolézt uchem jehly). Ježíšovi jde zřejmě o to, abychom si uvědomili, že vlažnost a neopravdovost jsou opravdu velkým nebezpečím (kde se rozšíří, tam jde církev do … - to je to peklo, zkáza). Chce nás vyprovokovat, abychom se s tím zlým, co je v nás, nesmiřovali, abychom se tomu nepoddávali. Tento zápas má své místo v životě a je vidět i navenek – i když nic „nekonáme“, už tím zápasem o vnitřní opravdovost dopomáháme druhým (nemusíme tedy ani poučovat).

Ježíš mluví o nebezpečí pohoršení těch maličkých, tj. těch, kteří v očích svého okolí nic neznamenají. A to pohoršení (skandál) spočívá v tom, že jednáme tak, že je otřesena jejich víra (kterou nemáme posuzovat – to první, co nás asi napadne, je to, že asi nestála za moc) nebo jejich sympatie k Ježíši (Máša).

Máme mít v sobě (!) sůl – dodává chuť, činí něco chutným, má ale vlastnost koření (pokrm lze přesolit), konzervuje (aby jídlo zůstalo dobré).
 
(Václav Vacek rozvíjí příběh člověka, na kterého se ptají učedníci:
Jak to, že neznámý člověk dělal zázraky jako apoštolové? Možná někde uprostřed davu slyšel první Ježíšovo kázání: „Opravte své smýšlení“. Jako jeden z mála, v protikladu s mnoha jinými, se zamyslel nad tím, co Ježíš říká. Zřejmě si řekl : „Nazaretský tesař tvrdí, že naše názory na Mesiáše nejsou v pořádku, to se musím rychle podívat, co o tom píší proroci“. Pročíst si Jeremiáše, Izajáše a další texty nebylo tenkrát nedostupné. Četl - a vida - zjistil, tesař má pravdu. „No, jo, ale co mám dělat, abych se s Mesiášem, až přijede, nedostal do sporu?“ Dospěl k názoru, že tesař z Nazareta má pravdu, že židovská zbožnost je
nepečlivá a sjela z cesty vedoucí k Bohu. Všiml si, že tesař říká úplně něco
jiného než rabíni nebo zbožní návštěvníci synagogy. Uvědomil si, že za
tehdejšího stavu židovské zbožnosti Mesiáši nikdo neporozumí.  Bůh mu zřejmě zjevil: „Běž mezi lidi a to, na co jsi přišel, říkej druhým. Dávám ti k tomu moc uzdravovat nemocné a vyhánět zlé duchy“. Ježíš také, když vysílal učedníky, vybavoval je touto mocí.
I když neznáme jméno tohoto člověka, je to světec vysokého stupně, je to
světec typu Jana Křtitele, světec Eliášovský. A došel k tomu jenom z
úvodního kázání tesaře z Nazareta. Může se nám stát, že nám jednou ten člověk řekne: „Já jsem slyšel jenom minimum a ty jsi měl celé Ježíšovo kázání, celé evangelium, jenže já jsem o tom začal přemýšlet. A kdyby sis ty zkontroloval podle Ježíše, jak přemýšlíš, dříve než vezmeš do ruky evangelium, pak by tě Bůh naučil také dělat to, co naučil mně.“)

Další homiletické podněty:

Jak se dívat na lidi, kteří s církví buď sympatizují, ale nechtějí se stát členy, nebo mají k církvi (třeba právem) ostražitý či rezervovaný postoj? Z každého se máme radovat!
Otevřenost znamená nebát se o sebe a o svou pravdu. Otevřenost znamená důvěřovat v sílu pravdy. Otevřenost neznamená lhostejnost (že je jedno kdo čemu věří).
Spojení pravdy a lásky: „Láska bez pravdy je málo, ale pravda bez lásky není nic“. (Máša)
Kdy je církev právem pohoršením druhým lidem?
Duch pravdivosti, čistoty života.

Starokatolická kolekta:

Bože,
tvá láska přesahuje hranice církví
a tvůj Syn nás vede ke vzájemnému porozumění.
Dej nám velkorysou víru, která otevře naše srdce pro všechny lidi,
i pro ty, kteří smýšlí a věří jinak než my.
Dej nám ochotu naslouchat
a schopnost vzájemně se obohacovat.
Dej nám milost sebekritiky a pokání,
ať nikomu nestojíme v cestě za tebou.
Prosíme tě o to skrze tvého Syna Ježíše Krista,
našeho Pána a bratra,
který s tebou a Duchem svatým žije a život tvoří navěky.