23. neděle v mezidobí B

Iz 35, 4-7a

Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.
Nejde o existenciální paradox, prorokova výpověď stojí na historickém kontextu. Kapitoly 34-35 se u Izajáše týkají Edómu (srv. 34,9) a jeho negativní role při babylónském obléhání Jeruzaléma. Edóm se na něm podle četných dokladů aktivně podílel, zradil své sousedy – a tak zde vize spásy začíná zkázou toho blízkého (Edóm měl výsadní postavení mezi okolními pronárody) - zákeřného nepřítele (o Babylonu ani slova). S nadsázkou: Edóm je Jídášem Starého zákona.
Proměněná pustina (midbar, arábá) je step na jihu Izraele (blízko jordánského údolí), která byla předmětem sporů mezi Judou a Edómem, a proto zřejmě nikdy nemohla být dostatečně zkultivována. Konec nepřítele (nepřátelství) znamená objevení pravého potenciálu země, poušť rozkvete tak, jak se to děje i dnes na mnoha místech světa.
Izajáš tyto historické danosti přetavuje v 35,4-7 ve vizi přicházející Hospodinovy spásy. Proměněna je nejenom „země nikoho“, ale i samotný Boží lid. Je překonán strach a ochablost (v.3, přízraky exilu). Ti, které v klíčové povolávací vizi (Iza 6) označil seraf za lid se zacpanýma ušima a zalepenýma očima, jsou tu z hluchoty, slepoty povoláni zpět.
Jazyk němého bude plesat (35,6) – je v septuagintní verzi přímou inspirací znění Mk 7. Marek nám v narážce naznačuje, že uzdravení hluchého je obrazem spásy, je obrazem vysvobození ze stavu zauzlované komunikace s Bohem – tedy z hříchu.

Jk 2, 1-10.(11-13).14-17

I podle knihy Sk (2,44-45) a Pavla (2 Kor 8-9) se raná církev potýkala s napětím mezi chudými a bohatými. Není divu, že toto téma nacházíme i v Jk. Jakub jistě nezakazuje „dělání rozdílů mezi lidmi“, jak to hloupě překládá ČEP. Je to nadržování bohatým, resp. důležitým lidem („zvedání tváře“ je hebraismus, který za sebou skrývá celou tradici prorocké kritiky), které je neslučitelné s vírou v „Pána slávy“.
Ne nadarmo zmiňuje Jakub slávu – neboť o slávu, čest a uznání tu jde. Lidská bytost potřebuje uznání (čest) druhých, stejně jako potřebuje konzumovat potravu. V prvních sborech se zřejmě uznání přerozdělovalo; snad se i přikrývaly zlé praktiky některých boháčů (v.6!). Jak ukazuje názorný příklad, vidí Jakub velmi dobře, že své uznání nebo pohrdání rozdáváme nejčastěji v drobných náznacích našeho jednání. Před Boží tváří mezi námi rozdíly ale nejsou – slavné jméno, kterí nad vámi bylo vysloveno (v.7)!
Vytváření stran a nadržování je porušením přikázání lásky. I „strana příkladných“ je takovým porušením (v.10).

Mk 7, 24-37

Evangelijní čtení zahrnuje dvě perikopy, spojené volně tématem uzdravení, „zahraniční“ oblastí (okolí Tyru, Dekapolis). Možná by nad sedmou kapitolu jako nadpis mohla být vetknuta otázka: „Kde jsou hranice Ježíšova působení, hranice, za nimiž už není spása?“ Jsou to hranice nečistoty (7,1-13), hranice pohanství (7,26), mantinely teologických konceptů (7,27), sociální bariéry (žena - muž 7,24-25), hranice lidského postižení (7,32)? - a v neposlední řadě: přichází spása i tam, kde je člověk zahrabaný jen do sebe, neschopný naslouchat, kde je člověk sám sobě bariérou k Bohu? Dobrá zpráva pro nás je, že se Ježíš nezastavil ani před jednou z těchto hranic.
S odvoláním na přípravu Dana Hellera z r. 2002 (viz) se věnuji obšírněji druhé z perikop.

Je zvláštní, že v příběhu o uzdravení hluchého a němého, o uzdravení řeči, komunikace, srozumitelnosti, padne jediné slovo – přičemž jde ovšem o cizí slovo, takže je Marek musí hned vysvětlit i svým posluchačům. Effatha znamená aramejsky „otevři se“. Jinou otázkou je, komu to vlastně Ježíš říká, když jsou sami. Může mu rozumět hluchoněmý? Je tohle obrazem komunikace mezi Bohem a člověkem – cizí Slovo, které člověka změní, aniž by k tomu měl co říct? Čeká Bůh lidskou odpověď?
Ale z druhé strany – co vlastně může říct němý člověk? „Věřím“, „chci být zdráv“? A co může být sděleno hluchému? Hluchoněmý je jako začarovaný kruh, zevnitř si nemůže pomoci. Někdo zvenku musí ten kruh prolomit a otevřít, někdo cizí musí říct s jeho komunikací něco udělat. Evangelijně: ten Jiný musí říct nad jeho životem osvobozující, jiné Boží slovo. Jiné slovo píše Marek jako cizí slovo – effatha, abychom tomu lidskému nerozumění (vůči Bohu i bližním i sobě) rozuměli.
Byl hluchý a blábolivě mluvil – takový popis nejspíše patří hluchému člověku, který se z důvodu hluchoty nenaučil mluvit a vyjadřuje se pouze neartikulovaně. Takový člověk je vyřazený ze společnosti, ze světa lidí. Pro blábolivého bratra je každé setkání se druhým člověkem ‚Čekáním na Godota‘.  Jakoby byl za zdí, „sám do zdi zazděný“ (Krchovský). Je sám, ale nesamostatný – i k Ježíši ho přivedou, prosí za vložení ruky na něj (přál si to vůbec? tenhle si spásu rozhodně „nezasloužil“, je dotlačen ke Kristu prosbami svých přátel – ale post factum: jistě právě toto chtěl a po tomto toužil).
Hledáme-li v evangeliích nějaké vyjádření k současným poruchám komunikace v našich životních společenstvích – v rodině, ve sboru, v zaměstnání a jinde, toto je ten muž! On na sebe zástupně bere všechny úzkosti: není-mi-porozuměno, nerozumím-ti, nechci-ti-rozumět, nechci-aby-mi-bylo-porozuměno… A za nás a na na našem místě je Kristem uzdraven. Zavřený bratře či sestro, slyš, ono to jde, kruh může být prolomen.

Překvapením evangelijní perikopy je, že mezi dvěma póly, lidským (hluchota) a jinakým Božím (slovo), je ještě něco třetího, totiž Kristova komunikace. Tato komunikace je nezprostředkovaná (vzal si ho stranou zástupu). Obrací se na člověka v jeho tělesnosti (proto je kristovská, „Slovo stalo tělem“). Komentátoři jsou tu rozrušeni z kvazi-magických úkonů, evangelíci z přehnané intimity, Marek se ale za to nestydí. Jde o Kristovu blízkost a o to, jak se Bůh člověku otvírá v nejprostších symbolech. Prsty v uších, slina na jazyk – tak mluví Kristus tělesně Boží slovo tomu uzavřenému.
Kristus obnovuje jazyk stvořeného: skrze stvoření a své tělo se křesťan vztahuje k Božím skutečnostem (svátosti a svátostnost stvoření).
Všechno dobře učinil, povídá si zástup o Ježíši. Podtrhuje tím skutečnost návratu stvoření k jeho stvořiteli (Gn 1 – a viděl, že to bylo dobré). To, co Jan slavnostně vyhlásil v prologu, říká Marek mezi řádky: Kristus je tajemstvím všeho stvoření. Kristus nám „vrátil“ svět, jako místo, které mluví o svém Tvůrci; stejně nám „vrátil“ nás a naši tělesnost, abychom skrze tělesné smysly mohli mluvit a slyšet v bohoslužbě. A nejen tam.
‚Effatha‘ bylo používáno v křestní liturgii. ‚Effatha‘ není pokusem o komunikaci s hluchoněmým, je to slovo nad člověkem, prosba Syna k Otci (pohlédl k nebi). Povzdech: základem kristovského rozumění je compassio. Bůh se stal člověkem, abychom se naučili rozumět a porozumět.
Ano: Když jsem byl ještě zcela hluchý, přišel ke mně Kristus a Bůh mi daroval otevřenost. Bůh počítal i s mými propastmi a s mým neporozuměním. Byl jsem pokřtěn, ztotožněn s Kristem, nad mým životem zaznělo Otevři se, a já pořád teprve pronikám do toho, co to otevření pro mne znamená. Co znamená to slovo z jiného světa promluvené do mé hluchoty. Effatha.

Starokatolická kolekta:

Živý Bože,
otevři náš sluch a uvolni naše jazyky,
abychom naslouchali evangeliu tvého Syna
a hlásali je dále ke tvé cti a ke spáse světa.
O to tě prosíme skrze našeho Pána Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a působí na věky věků.