16. neděle v mezidobí B

Jednotné téma:
Jedná se o texty popisující Hospodina jako dobrého pastýře a jako toho, kdo posílá Ježíše jako vyplnění tohoto pastýřského zaslíbení. I text epištoly se dá vztáhnout na toto téma: Hospodin skrze Ježíšovu krev sjednocuje dříve vzdálené do společenství Izraele (jednoho ovčince).

K jednotlivým textům:

Jer 23,1-6
Text zazníval do situace babylonského zajetí, kam se Izrael dostal vinou svých špatných pastýřů. V pozadí tohoto úryvku stojí přesvědčení o láskyplné péči Hospodina. Text je tak prorockou řečí o plnější skutečnosti - o pastýři Ježíši Kristu, v němž tento láskyplný příklon našel dovršení. Základním tématem je Boží péče o Izrael, ne tvrdá slova na adresu pastýřů. Ta jen tvoří pozadí, kontrast, na němž vynikne Boží dílo.

Ef 2,13-18
“Pavel, jakožto křesťan ze židovství, mluví k těm, kdo byli dřív pohany, kdo tedy byli ‚dalecí‘. Mluví o záchraně, která má trinitární strukturu: ten, kdo je s církví (kdo je tedy zachráněn!) má přístup k Otci, je spojen s druhými jedním Duchem a toto všechno je možné proto, že je sám spojen s Kristem. Blízkost ‚v Kristově krvi‘ znamená záchranu, spásu. A tato spása tvoří z lidí, původně rozdělených, jednotu. Ještě jinak řečeno: Boží záchrana (nikoliv lidská snaha) je nejpodstatnějším poutem jednoty křesťanů. Ježíš toto sjednocení, toto odstranění nepřátelství, udělal ‚na vlastní útraty‘, na svém těle, tedy dáním života.

My v problému křesťané ze židovství - křesťané z pohanství ovšem nežijeme. V čem má tedy pro nás tento text aktuální význam?

Je zde řeč o pokoji (míru). Ale to není mír jakožto výsledek lidské snahy. Jeho původ je ve vykoupení, jde o Boží dar, známý ve Starém Zákoně jako Šalom. Lze ho tedy dosáhnout jen a pouze přijetím Ježíše jako Spasitele. Bez jasného přiznání tohoto aspektu je mluvení křesťanů o míru v jádru nekřesťanské.

Ježíš spojuje ty, kdo v něho uvěřili. Ale to není tvoření ‚lidské party‘, to není totéž jako sjednocování lidí na jakékoli ušlechtilé bázi. Je to totiž jeho, Ježíšovo dílo. Chce-li být křesťan opravdu spojen s druhými křesťany, musí být ‚v Kristu‘, musí být tedy spojen s ním. Neplatí to obráceně - že se křesťané shluknou a tím budou v Kristu. Shromáždění ‚dvou nebo tří v Ježíšově jménu‘ totiž předpokládá, že každý z nich je ‚v Kristu‘.

Slova o Kristově krvi je nutno brát ve významu biblickém, ne jako by byla Kristova krev něčím, čím bychom disponovali. Krev je sídlem života, je znamením smlouvy mezi Bohem a lidmi v Kristu obnovené, je prolita za nás - je tedy znamením lásky a vykoupení. Je to ‚pars pro toto‘ (část za celek) k vyjádření Ježíšova vykupitelského činu ve všech aspektech.

Celý úryvek ukazuje Krista jasně jako jediné ‚dveře‘, které vedou ke spáse, k přístupu k Otci v Duchu, k překonání nepřátelství mezi lidmi.“ (Aleš Opatrný, www.pastorace.cz)
 
Mk 6,30-34.53-56

V samotném Markově evangeliu je první část naší perikopy úvodem k textu o nasycení pěti tisíc a druhá část je doslovem k vyprávění o Ježíšově kráčení po moři.

Oba texty ukazují, že je Ježíš schopen být pro zástup, který je jako ovce bez pastýře, skutečným pastýřem. Předpokládá se zde, že lidé trpí jak materielní tak fyzickou (která je spojena s tou duchovní) nouzí, a jako takoví pastýře potřebují. (Dějiny ukazují, že se lidé stále na pastýře všech druhů obracejí, stále se jimi nechávají vést a stále jsou mnozí, kteří se trápí tím, že žádného pastýře nemají. Ovšem zdaleka ne všichni pastýři jsou dobrými pastýři. Lidé se nechávali a nechávají vést špatnými pastýři na bludné cesty.)

V kontextu 1. čtení dnešní neděle tu Ježíš reprezentuje Boží příklon k člověku, který je v neutěšené situaci do níž se dostal převážně vlastní vinou. Tento Boží příklon v Ježíši vyvrcholil a nebyl nikdy odvolán! Tedy i dnes je Ježíš tím, kdo sám i prostřednictvím učedníků hledá to, co se ztratilo. I dnes je mu "líto zástupu", ale i dnes je chce "učit mnohým věcem", a chce je nasytit. Pokud si lidé stěžují, že se Bůh nestará o ty nebo ony lidi, je třeba, aby se také ptali, jestli ti, kdo jsou na tom v životě jakkoli špatně, by se také chtěli od Ježíše učit.

Výklad po verších:
30: po vyprávění o smrti Jana Křtitele, které překlenovalo nepřítomnost dvanácti se učedníci vrací zpět k Ježíši a líčí vše, co při své misii činili a učili (vymítali zlé duchu, nad nimiž jim dal při jejich vysláni Ježíš moc, potírali nemocné olejem a volali je k pokání – ke změně způsobu života a myšlení).

31-33: Podle Marka je odchod na pusté místo snahou Ježíše zjednat svým učedníkům trochu odpočinku k zrekreování. Stojí za úvahu, jak by se dal propojit s Mt 11,28. Typicky Markovská je zmínka o množství lidí, pro které učedníci s Ježíšem neměli ani čas se najíst (srov. Mk 3,20). Nyní líčené sbíhání lidí z měst, kteří přišli na místo kam Ježíš s učedníky měli namířeno je předpokladem k tomu, že bude nasyceno pět tišíc mužů. Je těžké si představit, jak se podařilo zástupu předběhnout loď, na níž plul Ježíš s učedníky, a být na místě dřív než oni. V širším kontextu jsou tu sbíhající se lidé, kteří předcházejí Ježíše na místo jeho vylodění, v kontrastu k učedníkům, kterým se nepodařilo Ježíše předjet v lodi (Mk 6,47nn). Místo kam měli odjet, aby byli sami lze jen těžko identifikovat. Podle Lk 9,10 se jednalo o Betsaidu. Toto místo se u Mk objeví až ve v 6,45.

34: Ježíšova lítost nad zástupem, která je v Mk 8,2 motivována jejich hladem, je víc než lidská náklonnost. Stejně jako je v SZ slitování vlastností Boží, vyjevuje se zde Ježíšovo jednání jako náklonnost Boha k lidem. Odůvodnění si obecně pomáhá obrazem pastýře a stáda. Zasáhne zde jako obvinění pastýřů, kteří zapomínají na svou povinnost (Ez 34,5; 1K 22,17) nebo upozorňuje národ na Boží trest (Zach 13,7). Mojžíš se bránil ustanovením svého nástupce Jozua tomu, aby „Hospodinova pospolitost nebyla jako ovce bez pastýře“. Protože u Mk nejde o citování žádného konkrétního citátu, nýbrž o navázání na tento širší obraz pastýře, znamená to, že Ježíš je oním pastýřem a chystá se konstituovat eschatologický boží lid. Ježíš se nepředstavuje jako druhý Mojžíš. Markova poznámka, že začal lidi učit, naznačuje, v čem především je potřeba spatřovat jeho pastýřskou úlohu. Tím lze také následující zázrak vidět v určitém úhlu pohledu jako zázrak učení.

53-56: Loď přistane v krajině Genezaretu. Genezaret – také nazývaný Genezar (srov. 1 Makk 11,67) – označoval pravděpodobně v Ježíšově době silně osídlené severní konec západního břehu jezera, kde soutok tří potoků vytvořil úrodnou rovinu. Lidé si Ježíšova vylodění všimli. Vytváří to dojem, jako by byl stále na cestách lidmi pronásledován. Nejde o Ježíšův útěk před Antipasem, jak se někteří starší komentátoři domnívali (kvůli zprávám o popraveném Křtiteli), ale spíš se jedná o upozornění na to, že se shon lidí kolem Ježíše nezmírňuje. Lidé nosili své nemocné v nosítkách a kladli je v osadách vesnicích a městečkách na tržiště. Podobné se bude vyprávět později i o Petrovi (Sk 5,15, srov. také Sk 19,11n). Herodot prý popisuje podobný zvyk, který spatřil na svých cestách Babylónií: lidé, kteří neměli peníze na lékaře vynášeli své nemocné na tržiště a lidé, kteří procházeli kolem nich byli zastavováni, aby s nimi nemoc konzultovali a případně je utěšili. Nemocní se tu snažili dotknout byť jen třásní Ježíšova roucha. Stojí za povšimnutí, že je tu Ježíš líčen jako pravověrný žid nosící Cicit (Dt 22,21; Nu 15,38n). Srov. též Mt 9,20; 23,5 par. Porozumění těmto zázrakům najdeme u Mk již v páté kapitole (Mk 5,25-34). Ježíš je naplněn mocí, která po dotyku přechází na nemocné a uzdravuje je. Tato představa je helénistického původu.

 
Homiletické podněty:

- Věříme, že se Hospodin v Ježíši k člověku přiklání, že Boží péče o člověka stále trvá?
Odpočinutí, které Ježíš učedníkům nabízí a zároveň je svou lítostí vyburcuje k další práci ve prospěch zástupu. On je ten, kdo působí zázrak, že se unavení učedníci ještě s málem jídla účastní nasycení.
- Ježíš je stále v pohybu. Neusadil se nikde natrvalo, nezřídil "náboženské středisko", "školu Božího království" apod., ale procházel Galileou a Judskem a šířil zvěst o království slovem i činem. Ježíš nepřišel, aby na zemi zřídil nějakou oázu, město, stát, prostě reservaci speciálně pojatého života (to dělala sekta v Kumránu). Přišel, aby přijal za vlastní životní cestu obyčejného člověka a přišel z této cesty udělat královskou cestu, která může vést k Bohu. Lidi, s kterými se setkával, chtěl na tuto cestu uvést, nebo lépe - učil je, jak mohou ze své životní cesty udělat královskou cestu, cestu vedoucí k Otci a svou obětí života jim to také umožnil.
- Ježíš viděl množství lidí kolem sebe: viděl je jako ovce bez pastýře. Jako ty, kteří si nedovedli dost dobře poradit se životem, a tak je začal učit mnohým věcem. To bylo tenkrát. A jak je to teď? Dnešní člověk v civilizovaném světě by samozřejmě nejdříve řekl, že není žádnou ovcí, že je svobodným člověkem, že ho nemusí nikdo nikam vést, že si se svým životem dobře poradí. Ale tvrzení není totéž, co skutečnost. Nejen v minulosti, ale i v současnosti se lidé vrhali na cesty za velmi podivnými pastýři (Hitler např.)  a vrhají se za nimi stále. A i v nejpokročilejších civilizacích lidé podléhají závislostem a propadají zoufalství.
- Jak jsme na tom my? Jsme my tak nezávislí, jak si mnohdy namlouváme? Kdo je naším pastýřem? Co vlastně jako křesťané od Ježíše očekáváme. Očekáváme to, co nám nabízí?
- Křesťanství se nelze jednou provždy "naučit". Křesťanství je nutno přijmout, to je jakoby jednorázový akt. Ale to znamená, že člověk přijímá Krista za pastýře svého života, že už není jako ovce bez pastýře, ale že se musí dále starat o to, jestli za tímto pastýřem - Kristem jde a hlavně, že se musí od něho učit dalším a dalším věcem.
- Jak je to s Ježíšovou mocí uzdravovat dnes? Tuto moc daroval svým učedníkům. Je potřeba se mít jistě na pozoru před některými uzdravovacími show, ale na druhé straně je tato stránka Ježíšova působení – zvlášť v naší církvi – zamlčována. Jako svědci evangelia máme působit ve světě terapeuticky. Uzdravovat vztahy poměry a neduhy kolem nás. A bude nás to stát sílu a energii, stejně jako Ježíše.