Ž 20: První část žalmu tvoří přímluvná modlitba shromáždění (snad sboru kněží)) za krále, prostředníka mezi Bohem a lidem. Druhá část (od verše 7) je děkovná úvaha jednotlivce o králi a lidu. I král je závislý na Boží milosti a přízni, prosba je za budoucnost. Vztyčení korouhve (v.6) se provádělo na znamení vítězství v boji. Žalm končí opakováním prosby o záchranu.
Ž 92, 1-4.12-15: Žalm vděčnosti. Izraelský den odpočinku se vyznačoval radostností – vzdáváním chvály za Boží dary. V síle víry je možné dívat se i na nepřátele bez hrůzy, je zde vyjádřena víra v budoucnost těch, kdo Bohu bezmezně důvěřují.
1 Sa 15, 34-16,13: Hospodin nenechává Samuela příliš dlouho truchlit nad Saulem. Dává mu úkol – pomazat jednoho ze synů Jišaje Bétlechemského za krále. Aby v klidu přešel Saulovo území, bere s sebou jalovici, na znamení, že jde provést obětní hod Hospodinu. Přes lidská očekávání na základě krásného vzhledu starších Jišajových synů, vyvoluje Bůh nejmladšího Davida. Ten se stane předobrazem očekávaného Mesiáše. O Davidovi jako o jediném z králů čteme, že je mu natrvalo dán Boží Duch.
Ez 17, 22-24: Dění ze života sromů a ptactva má čtenáře přivést k zamyšlení nad děním mezi lidmi. Sidkijášovou smrtí hrozil konec davidovské dynastie (usychá zelený strom), ale zaslíbení na trvalé kralování tohoto rodu platí. Proto prorok nakonec vidí, jak Hospodin sám zasazuje ratolest odebranou z vysokého cedru. Zelený strom uschne, ale suchý vypučí. Suchým je myšlen Jójakín a jeho rod, který byl v zavržení pro hříchy Jójakínova otce. Větvička bude zasazena na vysoko čnící hoře izraelské – tj. na Siónu. Pomazaný zavládne nad zemí novým způsobem. Pod tímto stromem najdou útočiště mnozí.
2 K 5, 6-10.(11-13).14-17: To, co očekáváme je nový život u Pána. Víra nemůže být založena na vidění a přesto je právě na ní založen náš život. Důvěrou v Boha překonáváme i strach ze smrti. K víře patří vědomí soudu i touha radostnou zprávu šířit s čistými úmysly dál. Víra život mění, mění měřítka i hodnoty. Dává příležitost mít radost a být pyšný ne na to, co je vidět, ale na to skryté, postatné. Zároveň nás vyzbrojuje a nikoli oslabuje. V Kristu jsme novým stvořením.
Evangelium Mk 4, 26-34: Podobenství o zasetém semenu a o hořčičném zrnu
Obě podobenství patří k sobě a logicky spolu souvisejí. Když se seje semeno, výsledek není hned viditelný. Nevidíme, které zrnko se ujme a které ne, ale skrytě se už chystá růst a tím i dobrá úroda z celé setby. V situaci zasetí ale skutečně není mnoho vidět. To, co se udělalo a řeklo, se však neztratí a působí, i když ne zjevně. Řeč v podobenstvích není hned srozumitelná, ale přece jen je tento způsob uchopitelný a je možné mu porozumět, osobně jej pro svou životní situaci pochopit. Potřebujeme jako učedníci, aby nám Bůh v Kristu pro smysl Božího slova otevíral oči. Boží jednání s člověkem je pak vždy něčím překvapivé. Hospodin vidí hlouběji než lidské oči, vidí, kam nedohlédne ani lidské srdce. Malé semínko, z něhož vyrůstá veliký a užitečný strom je pod zemí v procesu růstu stejně neviditelné, jako byla pro Jišaje velkolepá budoucnost malého Davida (pasáž se 1. Sa). Hospodin může lidský úděl změnit (viz pasáž Ez), to co je pro nás nepředstavitelné, může se stát a přijít ve formě, kterou jsme vůbec nečekali, způsobem, který zdaleka předčí všechny naše představy.
v. 26-29: V podobenství o zasetém semenu se potkáváme s obrazem Božího království, které vzchází a rozrůstá se nepozorovaným způsobem. Vývoj jeho růstu má své fáze, zde jsou přirovnány k růstu obilí – ze semene vyrůstá stéblo, ze stébla se stává klas a nakonec v něm dozrává obilí. Úkolem člověka, který může být zde v Markovi pro nás rolí k identifikaci, je zasévat. Bůh sám se pak postará o využití toho, co dozrálo a je připraveno přinést mnohý užitek. Růst království je pod Boží vládou a dohledem. S obrazem srpu a žně se setkáváme i v jiných kontextech v Písmu i jinde – nař. V Jl 4,13 či Zj 14,15. Růst kráslovství není zásluhou člověka, i když jeho přičinění je žádoucí, sklizeň však patří hospodáři (Bohu). On čeká na hojnou úrodu a posílá srp.
v. 30-34: přirovnání Božího království k hořčičnému zrnu je poněkud překvapivé. Možná bychom čekali spíše srovnání třeba s cedrem jako v Ez, to je důstojnější a pevnější strom. Cedr byl v pasáži s Ez symbolem říše, stejně tak by zde mohl být symbolem Boží říše. Přestože hořčice byla spíše křovím, pro podobenství byla zvolena právě ona. Příslovečná titěrnost jejích semínek působí výrazně v kontrastu s velikostí dospělého keře, který býval 1,5-5 m vysoký. Rostlina to byla sice užitečná, ale nikoli vzácná a naopak se musela na okrajích polí, kam s sázela, hlídat, aby nezaplevelila ostatní půdu. Člověk se pak nemusel o její vzrůst nějak pečlivě starat, byla velmi odolná. Rolí k identifikaci pro čtenáře zde mohou být možná trochu překvapivě ptáci, kteří hnízdí ve stínu hořčice. (citát z Da 4,9, kde je strom symbolem pro velkou říši). Jsou těmi, kteří zde nacházejí ochranu, domov, útočiště, místo k výchově potomstva. Právě oni ukazují cenu toho zpočátku malého semínka, které může mnohé poskytnout, právě svým jednáním ve vztahu k němu (ke keři).
Podobenství samo vnímáme jako malé a jednoduché, ve skutečnosti má rozvinutý děj, který je pouze vyprávěný stručně (zasazení zrnka, jeho růst z maličkého do většího, přerůstání všech bylin a vyhánění větví a nakonec uhnízdění ptáků).
Homiletické podněty:
- u Boha „se pracuje“, vše se vyvíjí, příběh lidstva pokračuje, i když my třeba spíme nebo máme pocit stagnace. Někdy nevíme ani jak a přesto nakonec vzejde úroda. Hospodaříme ze svých sil, tak jak můžeme, ale ještě je tu někdo, kdo nám pomáhá. Chceme-li udělat vše, máme také prosit za jeho pomoc. On je Pánem nad úrodou.
- nezažíváme jen rozpad, umenšování, zmar, ale také růst a rozkvět – proč vidíme především to špatné a nedokážeme se radovat z věcí dobrých a především důvěřovat v Boží moc? Když věříme, že jako plevel se umí šířit zlo, proč nevěříme, že stejnou životaschopnost by mohlo mít rovněž velmi odolné hořčičné semeno – dobro Božího království? Hořčičné semeno bylo velmi malé, ale je také velmi houževnaté a jeho vzrůst nezáleží jen na lidské snaze. Stejně je tomu s rozrůstáním Božího království.
- důležitý je vzah mezi počátkem a koncem semene – je jako Kristus, který umírá, aby ve slávě vstal. Na počátku vypadá semeno jako Kristus bezbranně a je vydáno na milost a nemilost, ale nakonec může samo poskytovat útočiště. (viz Mrázek: O ovcích, kozlech a lidech)
- typ na píseň z Dodatku k
evangelickému zpěvníku č. 662