Liturgické souvislosti
Na popeleční středu či dnes jsme na začátku doby postní. Budeme moci opět vstoupit do Ježíšova příběhu, do dramatu, které se událo k naší spáse. Utrpení Páně se však připomíná až na Květnou neděli. Perikopy, které budou po nadcházející neděle čteny, nás mají celkově, celostně připravit na velikonoce – vedou nás především k hlubšímu pochopení velikonočního tajemství, a k tomu, abychom byli schopni přijmout nejen utrpení a smrt (což musíme v životě tak jako tak), ale i skutečnost vzkříšení a radost z něj vyplývající. Co se týká Kristova utrpení, do kterého se i my evangelíci aspoň podvědomě snažíme nějak vžít, tak to už má Ježíš za sebou – můžeme však přemýšlet o tom, že Kristus trpí ve svých bratří i dnes, a že míru tohoto utrpení můžeme snižovat.
Římská liturgie vlastně nemluví o postní době, ale o 40denní
(přípravě na velikonoční svátky); mluví se v ní o tom, že se na velikonoce
máme připravovat „v radosti a horlivé lásce“ (tak zní 1. „postní“ preface
v originále, v českém prostředí je tomu jinak). Půst je jen jednou ze
tří forem pokání – jde o to, aby se člověk obrátil od sebe k Bohu
(modlitba) a pak zpět k sobě (půst) a k druhým lidem (almužna či
skutky milosrdenství).
Čtyřicetidenní doba přípravy na velikonoce byla již v prvotní církvi především vyvrcholením přípravy katechumenů – čekatelů na křest. My se k nim (jsou-li nějací a budou-li pokřtěni o velikonocích, jak to doporučuje i Agenda ČCE) přidáváme a doprovázíme je. Kéž by velikonoční slavnost z naší strany vrcholila obnovou křestního slibu (nebo něčím takovým J).
V souvislosti s perikopou minulé neděle: Mohou
se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? V pašijovém týdnu se octneme spolu
s učedníky ve chvílích, kdy nebudeme mít žaludek na nějaké hodování, protože
na prožívání Ježíšova příběhu zakusíme (to, co je jinak k vidění i jinde
na světě, když otevřeme oči), totiž to, že je ženich vzat, že nevnímáme jeho
přítomnost. Ženich je tedy s námi. Postní doba jako by nám však chtěla
vzít ženicha. Otevírá se před námi možnost přijmout výzvu postní doby ne jako
vyprošování (donucování Boha k tomu, aby něco udělal), ale jako možnost si
uvědomit, co pro nás Ženich znamená, že o Něj stojíme (což nemusí být
dokazováním si něčeho).
Texty 1. postní neděle v cyklu B
Gn 9,8-17
Po kruté potopě, která může být v kontextu vnímána jako prostředek k potlačení dalšího zhoubného bujení zla i jako trest (posun mezi sz a nz myšlením!), přichází smíření a Hospodinova iniciativa k nové smlouvě, kterou Bůh s lidmi chce uzavřít – která je vlastně jeho darem, člověku je nabídnuta (bez podmínek, ale čeká se odpověď). Nejde jen o to, že „už to Hospodin nikdy neudělá“: Bůh nabízí člověku svou blízkost, že bude s lidmi.
Žalm 25,1-10
V žalmu se spojuje téma pokání a milosrdenství se spolehnutím na Hospodina a s hledáním Boží vůle – i v tom můžeme napodobovat Krista.
1 Pt 3,18-22
Druhé čtení je souhrnem víry, předesílá to, co takříkajíc pochopíme „po velikonocích“; tentokrát úzce navazuje na první. Kristus, který sestoupil do pekel, vyhlásil svobodu „duchům ve vězení“ – takto tento článek Creda vykládá Luther – jako konečný triumf nad vším zlem i v jeho koncentrované podobě (podle starověkého obrazu světa). Voda je živlem přinášejícím život i smrt – v extrémních souvislostech. V kontextu Gn je podle apoštola potopa předobrazem očišťujících vod křtu – trochu kruté „očištění od hříchu“. (Hřích se nevymaže vyhlazením lidí, je totiž skutečností, kterou si v sobě nesl člověk dál i po potopě.) Osm „spravedlivých“ je snad narážka na „ostatek Izraele“, kt našel v Hospodinových očí zalíbení. V nz (Petrově) pojetí je však jen jediný spravedlivý: Ježíš Kristus. Křest křesťana znamený ponořit se do Ježíšovy smrti, do jeho vzkříšení a nanebevstoupení. Křest působí zmrtvýchvstání (sr aktivita/pasivita, narození shůry). Zajímavé je, že i ti, kteří byli považováni za nejhorší z lidí (ti, kteří neuposlechli za dob Noemových, kteří se nepřiznali k Hospodinu) byli spaseni: v Kristu se ukazuje, že spása je univerzální – nejen místně, ale i časově. Ježíš se vrátil na nebe ke svému Otci (azyl a zároveň již – skrytá – vláda nad celým světem. Petr o těchto věcech mluví v kontextu pronásledování křesťanů, kteří nemají stejný, ale analogický úděl jako Ježíš. Stavět před oči Krista trpícího může být i dnes dost významné.
Následování Krista (imitatio Christi) se může dít i v utrpení. Otázkou je, zda nám může být připomínka Ježíšova utrpení zdrojem potěšení a naděje (dříve často zmiňováno), nebo jestli je vnímáme jen jako krvák. V každém případě je to pramen (tam to začalo) smíření, spásy, nového života v Duchu svatém. (Jde o výsledek – co je nám k dobrému). Vrací nás to do reality, do které nás přenesl Kristus. Jde o to, aby nám život nezevšedněl, abychom si uvědomovali svou Bohem darovanou důstojnost. Jde o umění udržet si přes všechny rány a nespravedlnost radost z toho, že Kristova smrt (vedoucí ke vzkříšení) je pro nás v posledku zisk.
Mk 1,12-15
Markovo podání je „evangelium v kostce“, což platí i o tomto oddílu. Po svém křtu (kdy Ježíš vstoupil doslova mezi nás a vzal na sebe hřích celého světa), odchází do pouště, aby se v samotě připravoval na své poslání mezi námi, aby si promyslel, jak k nám bude mluvit. Jde však ještě o víc: na poušť je (hned) veden, puzen Duchem, tím, který na něj sestupuje ve křtu.
U Mk se nedozvídáme, jakého druhu pokušení byla. Když však přemýšlíme celkově o druzích pokušení popsaných u jiných evangelistů, vidíme, že mají společného jmenovatele: šlo o to, jakým způsobem Ježíš uskuteční své poslání (zda jako kouzelník, který s námi náš život nesdílí, nebo jako ten, kdo na sebe bere lidský život a úděl se i se vší tíhou).
Také není jasné, co a jak a v jakém časovém sledu se na poušti odehrálo; podle Mt/Lk (pokušení detailně) muselo např. pokušení hladu/chlebů přijít logicky až tehdy, kdy už měl hlad, tedy spíše ke konci „pobytu“.
Marek chce asi naznačit, že představuje Ježíše už od začátku působení jako „vítěze“, jako toho, kdo je vládcem usmířeného vesmíru (Ježíš žil mezi divokou zvěří, sr Iz 11,6-9), typologicky jako nového Adama (který přináší pokoj, resp. harmonii narušenou „starým Adamem“). Boží vláda a Boží království se tedy nezadržitelně blíží, navíc mimořádným způsobem.
Ježíšovi prokazují své služby andělé – jeho poslání je tedy doprovázeno Boží pomocí a ochranou, ale ne takovou, že by byl Ježíš uchráněn od nebezpečí, která číhají na nás lidi, nebo od tělesné smrti – odkaz na Ž 90,11 je problematický – jeden z tehdejších rabínských výkladů si příchod Mesiáše představoval tak, že se objeví na střeše Jeruzalémského chrámu, odkud ho andělé snesou dolů a on vyhlásí ozbrojené povstání a vykoná soud nad pohany…
Verše 14-15 jsou nabité – tak bude vypadat Ježíšova služba: Ježíš navazuje na Jana Křtitele, jeho poslání je především zvěstovatelské. Zmínka o Galilei nás spojuje se závěrem evangelia – vzkříšený Ježíš tam předchází své učedníky a čeká na ně (s odpuštěním). Zvěst o tom, co koná Bůh, očekává lidskou odpověď: naplnil se čas Božích zaslíbení, přiblížilo se Boží království, které kterému směřovala smlouva Hospodina s jeho lidem. K tomu, aby mohl člověk/lid do Božího království vstoupit, je třeba se proměnit (podobný paradox aktiva a pasiva jako u „musíte se znovu narodit“), změnit své smýšlení, tj. přijmout Boží myšlení, které je jiné než naše, logiku víru, která je někdy šokující (sr např. Mt 20,1-16), ale vede k lásce a k aktivnímu přijetí Božích záměrů s člověkem/se stvořením.
Homiletické podněty
ještě k textům:
- duha jako spojení nebe a země – Ježíš Kristus
- „obraťte se (proměňte se) a věřte evangeliu“není jen program pro dobu postní, ale program na celý život
- Boží království se rodí v každém z nás, když si uvědomíme potřebu Boží blízkosti ve svém životě
- Bůh posiluje, když chceme začít n. život, když se chceme změnit ve společenství s Ním. Klíčem obrácení je obrat od „jen-sebe“ k Bohu, pak s ním zpět k sobě, a k druhým lidem; od sebedůvěry k důvěře (v Ježíše, v jeho moc nade mnou…); od vlastních cest k cestám evangelia.
k „postní době“:
- církevní rok nám připomíná, že se „naplňuje se čas“, Bůh mu může dát význam, ne že končí ne jde do záporných hodnot. Nabízí nám „přeryvy“ – aby nebyly stojaté vody
- Obrácení se ke kázání tesaře z Nazareta je také programem „přípravy na Velikonoce“ ; je to náročnější, než se odříkat něčeho příjemného, ale je to podle evangelia.
- Můžeme přemýšlet o tom, kým jsme? (Kým nejsme a být nechceme, co nás odvádí…, nejen láká, ale především oblbuje, je pro mě něco rizikem, když mám slabou vůli?)
- téma štěstí/spokojenosti (ač máme více vymožeností a díky nim „lehčí žïvot“, jsme šťastnější?)
- Bůh uzavírá smlouvu, že lidi neopustí (to neznamená, že se nemůžeme cítit opuštěni)
- postní doba nepřináší lék na hřích, ale terapii (v.v.)
Pokušení (Wayne Forte, 2004)
Starokatolická kolekta:
Pane, Ježíši
Kriste,
modlil jsi se a
postil čtyřicet dní na poušti
a překonal jsi
pokušení.
Prosíme tě:
buď s námi,
když jsme slabí
a sešli nám
svého Ducha,
abychom poznali
a překonali,
co nás od tebe
odděluje,
ty, který jsi s
námi,
s Otcem a ve
společenství Ducha svatého
po všechny dny
a navěky.