Téma neděle:
“Naše budoucnost: Boží otevřená náruč”
Kontext církevního roku:
Blížíme se ke konci církevního roku, a tak je vhodné se zamyslet také nad koncem svého
pozemského putování i nad koncem času. Tematický okruh církevního roku se postupně uzavírá
výhledem do budoucna, ke konečnému dovršení všeho. Náš vyvýšený Pán a Král tvoří cílový bod
nejen liturgického roku, ale také celého našeho putování vůbec. Boží lid je ubezpečen, že
Bůh ho uvede, přes všechny obtíže pozemského života do svého království.
Kontext čtení:
Minulou neděli jsme se zabývali tématem daru. Božího daru nám (Boží služby člověku)- ve dvou
přirozenostech Ježíše Krista “vhozeného” do pokladnice světa či položeného na oltář, nám ke
spáse. A našeho daru Bohu (naší služby Bohu)- darovat mu i ze svého nedostatku, i to naše
nedostatečné dát do jeho služby.
Téma této neděle nás osvobozuje od lidské představy, že si tím svým (i nedostatečným)
přičiněním vystavíme budoucnost sami. Nikoli. Je Kristovou zásluhou již připravená, již na
ní smíme mít účast. A přece k úplnému dovršení teprve směřujeme. Že je toto směřování často
plné problémů a bolesti zřejmě netřeba připomínat. Nemusíme si ale klást otázky, kde se to
utrpení bere. Nebo se snažit rozlišit, které jsme si způsobili sami a které má nějaký
“hlubší” smysl. Stačí vědět, že i utrpení je podřízeno Boží vládě.
2. Text
Da 12, 1-3
Starý zákon si málokdy všímá toho, co nastane po smrti. Ne tak kniha Daniel. V tomto oddíle
je dokonce jasně rozlišeno vzkříšení zlých a bezbožných k záhubě a vzkříšení spravedlivých k
věčnému životu. Tak, jako všechno mělo svůj počátek při stvoření, dospěje i všechno k
dokonání božího plánu. Čtyři skutečnosti tohoto plánu mají platnost pro všechny věřící a pro
každou dobu:
1) Boží lid se vždycky setkává s utrpením a soužením (zde je jeho příčinou král Antiochos
IV.Epifanes, který zneuctil chrám a mnozí věřící začali pochybovat o Boží pomoci)
2) Bůh zachraňuj svůj lid prostřednictvím svého anděla Míkael (“Kdo je jako Bůh). Zbožní té
doby se domnívali, že se jim nemůže stát nic zlého, protože jsou národem vyvoleným a
Hospodin má v jejich zemi chrám. Nelze se proto nechat ukolébat v lhostejnosti.
3) Zaznívá slovo o Božím soudu. Všichni vyznáváme “…odtud přijde soudit živé i mrtvé”.
Danielovo svědectví mluví o vzkříšení mnohých. Z nich pak jedni budou povoláni k životu
věčnému, druzí k hanbě navěky. Nejde ale o zastrašování. Bůh chce záchranu všech. Jde o
svobodnou vůli, kterou člověk může zneužít proto sobě i proti Bohu. Svobodným rozhodnutím se
člověk sám vylučuje ze společenství Božího lidu a Bůh svým soudem toto jeho rozhodnutí
potvrzuje.
4) Mrtví vstanou. Toto zaslíbení plně osvětlí teprve Ježíš. V jeho zmrtvýchvstání teprve
bude patrné, co “Bůh připravil těm, kdo ho milují”.
Poslední slovo má tedy Bůh a nikoli smrt. Hrob je jen jednou z událostí života, protože
Kristovou smrtí a vzkříšením je smrt přemožena. Prorokovo poselství vrcholí sdělením o
naději, že láska Boží znovu vzkřísí k životu a shromáždí své věrné. Den nového života začal
u Ježíše už velikonocemi a každá neděle je zpřítomněním onoho velkého Božího zásahu v náš
prospěch.
Ž 16
Píseň z levitských kruhů u jeruzalémského chrámu má sílit v lidu důvěru v Boha,
neotřesitelnou žádnou těžkostí či ohrožením.
Modlí se zde snad nějaký katecheta nebo levita v pokušení, aby opustil svou chrámovou službu
kvůli nějakým těžkostem (v.1-2.5). Poznává však, že Boží volání dává úkol vytrvat ve službě
(v.6) po příkladu jiných věrných (v.3). Cestou k tomuto poznání je dobrořečení Hospodinu a
cílem je prohloubená oddanost k Bohu (v.7-8). Žalm končí vyznáním důvěry, že život ve službě
Boží povede přes všechny zkoušky k plnosti, jejímž začátkem je klidná vyrovnanost zde na
zemi a dovršení nám Bůh daruje po smrti. Smrt neruší Boží společenství s věřícím lidem.
Již ap. Petr i Pavel převzali část tohoto žalmu pro svá kázání (Sk 2, 25-28; 13,35).
Žd 10, 11-14.(15-18).19-25
List mluví o Kristově dokonalé oběti, která přinesla jednou provždy dokonalé společenství s
Bohem. Vyvýšení Kristovy oběti je zároveň kritikou obětí v Jeruzalémském chrámu, ve kterém
zástupné oběti neměly sílu smýt vinu hříchů. Kristova oběť je jedinečná, účinná jednou
provždy. Nelze tedy očekávat její další zdokonalení. Kristus vykonal všechno. Jedinou obětí
usmířil člověka s Bohem a jako vnější znamení o vnitřním usmíření zaujímá místo po Boží
pravici. Jistota trůnícího Krista je zde vnímána jako protiklad dřívějšího starozákonního
řádu. Z pohledu situace božího lidu však Kristova vláda ještě “čeká” na dokončení, dovršení
Kristova vítězství. Do té doby je Kristova spása jen nabídkou, kterou lze přijmout nebo
odmítnout.
Jediná Kristova oběť přináší dokonalost těm, kdo mají účast na vykoupení, tedy těm, které
posvětil. Kristova oběť na kříži je pro nás zpřítomňována ve sv. večeři Páně. Také v ní je
zde již dnes opravdová spása, která působí- dává odpuštění a naději.
Mk 13, 1-8
1 A když vycházel z chrámu, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pohleď, Mistře, jaké to kameny
a jaké stavby!"
2 Ježíš mu řekl: "Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude
rozmetáno."
3 Když seděl na Olivové hoře naproti chrámu a byli sami, zeptali se ho Petr, Jakub, Jan a
Ondřej:
4 "Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení, až se začne všechno schylovat ke
konci!"
5 Ježíš jim odpověděl: "Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl.
6 Mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: 'Já jsem to' a svedou mnohé.
7 Až uslyšíte válečný ryk a zvěsti o válkách, nelekejte se! Musí to být, ale ještě nebude
konec.
8 Povstane národ proti národu a království proti království, v mnohých krajinách budou
zemětřesení, bude hlad. To bude teprve začátek bolestí.
Na tomto místě přechází Marek k tématu eschatologie, učení o posledních věcech. Dovršuje
zde Ježíšovu činnost před začátkem pašijí. Řeč na rozloučenou před smrtí byla u židů i řeků
běžná. Existuje domněnka (bez jakékoli opory v rukopisech), že 13. kapitola byla samým
závěrem evangelia.
Ježíšovo ohlášení zničení chrámu zde není formulováno tak, jako u proroků: jako výhružka pro
lid, který nechce činit pokání. Ale jako oznámení učedníkům. Ježíšova slova z 14,58 jsou
zřejmě starší podobou toho, z čeho vznikla tato přímá předpověď. Marek sám snad chtěl 3.
veršem dát do nějaké souvislosti zničení chrámu s následující řečí. Z toho lze mimo jiné
usuzovat na sepsání po roce 70 po Kr. Marek však také mohl verš 14,58 vykládat v souvislosti
s budoucím zničením chrámu již v letech válečné vřavy před rokem 70, kdy z dění kolem
Palestiny bylo možno očekávat budoucí vítězství Říma.
Líčení událostí doby konce vzniklo z četby Písma mladou církví a pozvolna dále rostlo.
Vychází ale z Ježíšových slov o konci starého a vybudování nového chrámu, a je zdůvodněno v
celém jeho chování se vůči světu. Světu zcela přitakává, ale vzhledem k Bohu a jeho
království ho pokládá za něco předposledního. Marek to vše postavil do situace své obce.
Vybočil z apokalyptického očekávání (“Ještě nebude konec”, v.7) a volal k bdělosti v tomto
(mezi)čase. Takový pohled do budoucnosti se odvolává na Ježíše. Pro tehdejší obec bylo
samozřejmé, že vyvýšený Kristus jí daroval takový vhled do Starého zákona.
Nelze jinak mluvit přiměřeně o Ježíšovi než tak, že se do toho zahrne také jeho panství nad
budoucností až k dovršení všeho. Oproti “vyvýšenému” Pánu Pavlovské obce hraje v Markovi
Ježíš v době mezi vzkříšením a druhým příchodem roli jen s ohledem na jeho působení, které
jde dále “ve jménu Ježíšově” a ve výhledu k jeho opětovnému příchodu.
v.1 Slovy, že “vycházel z chrámu” zobrazuje Marek definitivní oddělení od chrámového
dění.
v.2 Zničení chrámu bylo očekáváno také proroky a židovskými věštci před i po Ježíšovi
(Mi 3,12; Jer 7,14; 26,6; et.henoch 90,28; Josephus, Válka 6,300). Jistě však toto proroctví
nevzniklo či nebylo změněno teprve po té události, neboť v roce 70 po Kr. byl chrám
podpálen, a ne stržen (to se událo maximálně někdy dodatečně. Podstatné přitom není přesnost
budoucí předpovědi, ale to, co podtrhuje úvodní věta v. 1b: že všechny falešné jistoty
člověka, který staví na svých velkolepých (a zde ještě i zbožných) výkonech, jsou evangeliem
napadeny.
v. 3 Olivová hora, která je naproti chrámovému okrsku a je vyšší, je tím pravým místem
pro následující řeč.
v. 4 Zní otázka po konci toho všeho, tedy otázka o konci světa, který je často označován
jako dovršení. Přesněji po znamení (jednotné číslo zde je v protikladu ke zvědavosti, kterou
zajímá pořadí jednotlivých znamení), tedy po tom, co se tazatele dotýká již nyní jako odkaz
na to ještě skryté.
v. 5 Odpověď ukazuje, že začne ještě něco důležitějšího, než co bylo řečeno ve v.2. Není
to ale odpověď na otázku v.4., kterou až v.32 odmítá jako nepřiměřenou. Přichází varování
před přítomným nebo bezprostředně očekávatelným nebezpečím, které bude ohrožovat čtenáře
samotné, a ne až teprve přicházející generace.
v. 6 Přijdou nějací lidé, kteří se budou vydávat za Ježíše. Rozuměl Marek obratu “v mém
jménu” ve smyslu “v odvolání se na mě a má slova”? Ukazuje to, že raná církev prožívala
mimořádně entuziastickou dobu (2.Tes. 2,1-12). Že přijdou “mnozí”, což se ještě za času
Marka nenaplnilo, poukazuje k tomu, že on sám neočekával bezprostředně blízký konec. Dle
paralely Lk 21,8 to jsou takřka nepřátelé křesťanů, kteří hlásají blízkost konce.
v. 7 Válečný čas před koncem stojí pod božským “musí”. Nouze války tím není vysvětlena,
spíš ve víře podřazena Boží vládě. Je přitom jasně oddělena od světského, snad proti náladě,
která ohrožovala rané křesťanství, že válečné vření 60. let lze chápat již jako
bezprostřední znamení začínajícího konce světa.
v. 8 Rozšíření na celosvětovou válečnou konfrontaci je jako nové stádium odlišeno od
lokálně ohraničené války. Ale ani to není konec, ale teprve začátek “porodních bolestí”.
Marek neříká nic víc, než že doba nouze ukazuje na přicházející život, přičemž nelze vyčíst,
zda za “kontrakcemi” přijde doba oddechu, nebo zda se jedná o poslední bolesti,
bezprostředně uvozující porod. Když Pavel v utrpení celého tvorstva slyší kroky
přicházejícího Boha (Řím 8, 18-25), pak je ještě srozumitelněji řečeno, že všechno utrpení
dostává svůj smysl teprve Boží budoucností a že to zůstane vždy výpověď víry. Že tedy člověk
nezíská Boha do své moci, tak že by mohl vše vysvětlit a například vypsat “jízdní řád”
posledních událostí.
Marek nepředkládá čtenářstvu nějaký druh itineráře posledních událostí, na základě něhož by bylo možno určit, kde se ve sledu událostí nachází. Jde předně o uchování starozákonního pohledu, že také za válkou, hlade a morem stojí Bůh, který vším utrpením vede své stádo k dobrému cíli. Jím není zničení nepřátel nebo jejich zavržení k věčnému trestu, ale moc a vláda Syna člověka, která obsahuje návrat rozptýlených do definitivního společenství s jejich Bohem. Stále znovu a znovu je zpráva o přicházejících událostech přerušována přímými výzvami obci, které postihují její přítomnost. Také tím souhlasí 13.kapitola Markova evangelia se starozákonními proroctvími, která mluví o přicházejících věcech tak, aby výzvy k obrácení učinily naléhavějšími právě nyní.
Všechno současné utrpení je podřízeno Bohu; je částí dějin, nad kterými je Bůh Pánem, a
které on přivede k jejich cíli. Tak značí napjaté očekávání a zbožná naděje postoj obce k
dějinám se vším jejich utrpením.
Cílem je moc a velkolepost Boha a návrat vyvolených do plného společenství s ním. Je tím
řečeno obojí: že v posledu jde jen o Boha, o jeho vítězství a jeho čest, a že Bůh, když se s
námi v tomto vítězství chce setkat, nese obličej Syna člověka. Právě tehdy, když bude
všechno ve všem a nic nebude stát proti němu, nebude abstraktním Bohem “o sobě a pro sebe”,
ale tím, který se k nám sklání tak, jak se zjevil v Synu člověka, Ježíši z Nazareta.
Právě tak nebudou přítomné události vedlejší věcí, ale budou znameními onoho konečného
příchodu Boha. Vytvářejí přítomnost jako svět a čas (prostor a čas), ve které se má obec
osvědčit. To se uskuteční tehdy, když bude žít z toho, co jí je dáno v Synu člověka a při
čemž nyní již smí zakusit nově Boží moc a vládu.
3. Homiletické podněty:
- Na konci církevního roku hledíme na to, co se nám v našem církevním životě podařilo vybudovat. (Ty opravené fary a kostely, položené základní kameny, fungující setkání všelijakých generací v našich farních sborech, fungující výbory v našich seniorátních sborech a nové odbory v celocírkevní kanceláři. To vše není špatné. Ale nezůstane z toho kámen na kameni!)
- Ježíš hledí spolu s námi na ty výtvory a zve nás do svého “výtvoru”, do své svatyně. Ježíš vychází z chrámu, díla lidských rukou. A my jsme zváni vejít do svatyně, díla jeho oběti pro nás.
- Nenechme se nikým oklamat. Budou říkat “Já jsem to”- tím vlastně za božské označovat něco jiného, než to, co vybudoval Kristus.
- Jak žít v onom “již” a “ještě ne”, abychom nežili v depresivní rezignaci ani manické extázi?
- Není náhoda, že se v souvislosti pohledu do budoucnosti ozve z Listu židům téma služby bližním. Nelze na ně zapomenout. Protože nesměřujeme k nějakému vrcholnému “do-sebe-zahledění-se”, ale do společenství svatých, ve kterém budeme společně “patřit na Boha”.
- Jak na nás působí evangelijní text, který je jak bulvární tisková zpráva? Samá pohroma a to je prý teprve začátek.
Pane Ježíši Kriste, ty jsi vzkříšení a život.
Svým vítězstvím na kříži jsi nám přinesl věčnou spásu a radost.
Prosíme tě: Dej nám důvěru a naději, abychom v životě obstáli a jednou našli své místo ve
tvém otcovském domě v nebesích.
Neboť ty s Otcem a Duchem svatým žiješ a vládneš odvěků navěky.
(dle luterské agendy)
Bože, náš stvořiteli,
u tebe je možné víc, než si dokážeme představit.
Tvé životodárné Slovo nikdy nepomine, stejně jako zákon lásky, který jsi vepsal do našich
srdcí.
Dej, ať kráčíme vstříc tvému Synu s důvěrou a radostí, dokud opět nepřijde ve slávě,
on, který v jednotě Ducha svatého s tebou žije a působí na věky věků.
(dle Starokatolického misálu)