Bůh nás zbavuje slepoty, vyvádí ze zajatosti vlastní nouzí do společenství svých následovníků ve prospěch všech.
Text
Jb 42,1-6.10-17
"Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem."
Jobovo utrpení a následné vysvobození nemá vyjadřovat Boží trest ani manifestaci Boží zázračné všemoci. To, co se stalo, zůstává samo o sobě tajemstvím, ale poskytlo to Jobovi příležitost nově se začít zabývat otázkou, "kdo je Bůh a jak my stojíme před ním" (řečeno ignaciánsky), učinit zkušenost víry, opravdověji se setkat se svým Bohem. Stejně to platí o Bartimaiovi.
Jr 31,7-9
"…shromáždím je z nejodlehlejších koutů země. Bude mezi nimi slepý a kulhavý… Vrátí se sem veliké shromáždění."
Nejde však nikdy jen o individuální zkušenost víry. Jádrem uzdravení v starozákonním kontextu je vždy návrat do (bohoslužebného) shromáždění Božího lidu: prolomení ochromenosti a uzavřenosti sobectví ke společenství víry, naděje a lásky.
Žd 7,23-28
"Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně."
Aby člověk nezůstal bezmocný vůči svému utrpení a hříchu, přišel Velekněz Kristus a otevřel cestu do Boží blízkosti.
Mk 10, 46-51
Výstižné je exegetické shrnutí A. Scarana:
"Už zázraky uzdravení hluchoněmého (7,31-37) a slepého z Betsaidy (8,22-26) naznačují, že i učedníci potřebují otevřít sluch a zrak k porozumění Ježíšovu tajemství. Totéž platí o dnešním zázraku, který se odehrává před Ježíšovým utrpením – a učedníci přitom nechápou (mají zavřené oči – viz předcházející úryvek, Mk 10,35n.), nepřijímají tuto Ježíšovu cestu vedoucí k ponižující smrti. To, že perikopa končí zmínkou o následování Krista, nám prozrazuje záměr evangelisty: uzdravený slepec je vzorem učedníka. Uzdravení vrcholí následováním Krista."
Osobně bych spíš nabídl meditativní relecture, které mi přijde adekvátní charakteru perikopy...
46. setkání u Jericha
Ježíš vychází z Jericha a ubírá se do Jeruzaléma se svými učedníky a následován zástupem. (Po této perikopě přímo následuje podání o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma.)
U frekventované cesty do Jeruzaléma sedí slepec Bartimaios ("syn Timaiův"). Jako jeden z mnoha podobně postižených se nechá každý den ráno odvést na své místo u cesty a žebrá. To je celý jeho příběh.
47. "Pane, smiluj se"
Nezvyklý ruch prozradí slepci, že se něco děje. Jde kolem Ježíš, o kterém už asi něco slyšel. Možné ne poprvé (aspoň podle některých evangelistů vykonal cestu do Jeruzaléma několikrát), ale rozhodně naposled. Bartimaios vytuší svou šanci. Nikdo z nás netuší, která z šancí je ta poslední - tahle byla. Zkusí to…teď nebo nikdy…prolomit ten začarovaný kruh. Nemá, co ztratit. Přinejhorším se mu vysmějí.
48. reptání zástupu
Čerstvě zrozenou důvěru a naději začnou však vzápětí dusit pochybnosti. "Neruš! Copak nevidíš, že Mistr má kolem sebe tolik lidí - nemůže se zabývat mrzáky! Mlč, co si o sobě vlastně myslíš? Ježíš jde do Jeruzaléma jako budoucí král. Jak můžeš mít takouvou drzost ho obtěžovat…"
Ale teď už nelze zpět. Tahle zvláštní důvěra, kterou v něm procházející vzbudil a kterou si neumí zatím nijak zdůvodnit, přemáhá sílu lidské přízně i nepřízně. Dává sílu: čím více je toho, co od Ježíše odrazuje, tím více je třeba volat: Pane smiluj se.
49. Ježíšovo zastavení
On se zastavil. Navzdory odporu učedníků, navzdory vlastní hrůzyplné vizi událostí v Jeruzalémě, k němuž je jeho tvář již zcela obrácena, navzdory zástupu, jehož přízeň potřebuje, aby se o něj, o jeho množství a sílu, mohl v tom, co bude následovat, opřít. Zastavil se…kvůli jednomu nešťastníkovi u cesty, jakých je v každém větším městě nepočítaně a s nimiž si nikdo neví rady…opravdu: jen kvůli mně.
I vratká přízeň davu se rázem proměňuje. (Jak jen by na ní člověk mohl spoléhat!)
Okolostojící, kteří se pohoršovali nad vyrušením, teď dobromyslně povzbuzují slepce: "No tak pojď, máš štěstí, volá tě."
50. odhozený plášť
Teď začíná něco nového. Když mé jméno vysloví Ježíš z Nazareta, Davidův syn, když mě zavolá a má tedy se mnou nějaký záměr, nemůže už být nic jako dřív. Všechno to staré, co mi pomáhalo, nač jsem spoléhal, teď brání krokům vpřed. Nechat to vše, zahodit a jít k němu.
51. "Co chceš?"
Ale spása nepadá jako blesk z nebe. Je plodem dialogu, společenství s jejím dárcem. Bůh nám nevnucuje to, oč bychom nestáli. Proto ta otázka: Co vlastně chceš? Oč ti jde? V čem vidíš své uzdravení, svou spásu? Co ti schází? Je mnoho odpovědí na tyto otázky. A jsou případy, kdy Ježíš nemá lidskému chtění co nabídnout. Není léčitel, divotvůrce, poradce ani manažer. Je ten, od něhož mohu v důvěře vše očekávat… Je Pán ("Rabbuni" - více než Mistr). Je ten, komu mohu svěřit všechny touhy, bolesti i temnoty svého života a vědět, že v něm je cíl mé touhy, uzdravení bolestí i jas, překonávající všechny temnoty.
"Ať vidím…" Tohle vidění skrývá netušené dimenze. Věci našeho světa vidíme díky světlu, které je zalévá. Pro Bartimaia, který vzápětí prohlédne, je tím světlem, které umožňuje vidět, sám Nazaretský. Pochopil to, k čemu se my vidoucí tak těžko a bolestně dobíráme: všechno co nás obklopuje - věci přirozené i dary milosti - svědčí o Bohu, odkazuje a může nás vést k tomu, který zahrnuje milostí a přivádí náš život k plnosti. Takto vidět je ryzí dar.
52. za ním…
Teď už je to jasné! Žádný mág a divotvůrce. Bartimaiův "zisk" z nečekaného setkání není primárně navrácený zrak, ale nový vztah, společenství. To je plodem víry, kterou Ježíš v slepci probudil.
To, co se stalo, není zázrak, jehož význam se vyčerpává v něm samém. Je to otevření nové perspektivy (Bartimaios brzy uslyší, že muž z Nazareta jí říká Boží království), vstup na cestu, vymezenou zatím ne jasným cílem a hodnotami, ale prostě Ježíšovými kroky.
Starokatolická kolekta:
Bože, Otče všech lidí,
ty můžeš víc, než jsme schopni pochopit.
Měníš náš úděl a náš smutek proměňuješ v radost.
Zbav nás veškeré slepoty ducha a srdce,
a naplň nás svou útěchou,
abychom zvěstovali tvou chválu a velebili tě
skrze našeho Pána Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a působí na věky věků.