Z hlediska porozumění textu doporučuji spíše než z knihy Jobovy čtení z proroka Izaiáše.
Iz 53,4-12
Tento oddíl bych doporučoval probrat předem např. na biblické hodině. Otázka Ježíšovy spásné smrti a výkupného se v dějinách církve i v dnešním chápání (mám ten dojem) pojí s otázkou satisfakce. Této představě protiřečí už (v úvodu) v.4.: Domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen, jenže On byl proklán naší nevěrností, zmučen naší nepravostí. Tato genitivní vazba je podle některých sz theologů (např. Jakovlevič, pravoslavný patriarcha u nás) správným překladem předložky min (jindy překládané pro nebo dokonce za; její význam je prý spíše od, proto se prý má překládat genetivní vazbou). Bůh jej postihl nevěrnými, tím, že se na něm vybil hřích mnohých (v.12.).
"Kříž, oběť a vstup do plného světla Božího, to je úděl i šance služebníka, úděl Ježíše. Každému je nabídnuta tato cesta za Ježíšem, ale pro člověka je dost těžké tuto cestu pochopit a přijmout." (Aleš Opatrný)
Ž 91,9-16
Zatímco Žalm 104 (1-9.24.35c) spíše odpovídá Jobovi (obdiv stvoření, chvála Stvořitele), Ž 91 je zaslíbením pro toho, kdo je oddán Hospodinu, kdo mu vydal svůj život, kdo je jeho svědkem (martyrem). To se však vůbec nemusí podle našich měřítek krýt s reálnou skutečností, jak ji vnímáme - I ve smrti může být Hospodin svému služebníku (viz Izaiáš!) hradem, být s ním v jeho soužení (Kristus!), odpovědět mu v modlitbě, ukázat mu svou spásu, obdařit jej svou slávou.
Žd 5,1-10
(Řkc čte 4,14-16 - oddíl, který jsme četli v rámci epištolní lekce minulou neděli, který je asi bližší dnešnímu člověku v uvažování o životě, klade před něj výzvu i zaslíbení.)
Naše čtení je (oproti tomu) poněkud hutně vysvětlující. Bylo by k němu třeba vědět něco víc o myšlence oběti ve SZ (neřku-li o jejím chápání dnes), bylo by fajn vědět, kdo to byl onen tajemný Melchisedech. Za zajímavé motivy považuji: Kristus si nepřisvojil slávu velekněze sám, dostal ji od svého Otce (v.5.). Apoštol si pohrává s myšlenkou Ježíšova váhání nad svým údělem (v.7., sr Otče, je-li možné, aby mě minul tento kalich…). Ježíš dosáhl dokonalosti poslušností v utrpení; tato dokonalost souvisí s tím, že se stal všem původcem věčné spásy. Bůh Ježíše (pro jeho pokoru) (vy)slyšel - (jak praví pozn. A v ČEP:) Ježíš byl vyslyšen a zbaven své bázně (5,7).
"V našem vnímání je dost těžké spojit v jeden celek Ježíšovo utrpení a jeho povýšení na pravici Otce, vidět v prvém to druhé, nezapomenout pro slávu na kříž. Obojí je reálné. Podobně je obtížné obsáhnout jedním pohledem Ježíšovo absolutní povýšení a jeho "nízkost", totiž jeho naprosté sklonění se k hříšníkovi, jeho solidárnost s ním v jeho stavu, ne v jeho hříchu. (…) … sestupuje k nám do naší bídy a odtud nás táhne k Otci." (Opatrný)
Mk 10,35-45
Ježíšovi učedníci, jako většina jejich současníků, a přese všechno, co se od Ježíše učili a co s ním prožívali, viděli spásu viděli jako nacionálně-politickou událost, která sice vyjde od Boha, ale která bude mít všechny pozemské rysy. Proto si tak často s Ježíšem nerozuměli. Jak už jsme to mohli číst před dvěma nedělemi, v MkEv vidíme, že po každé Ježíšově předpovědi utrpení následuje trapná reakce učedníků (8,31 9,30-32 10, 32-34). Ježíš byl na své mesiášské cestě osamělý - opakovaně odmítán představiteli vlastního náboženství a nepochopen i vlastními učedníky.
V textu jsou zajímavé paralelismy: chceme (35) - kdo chce (43-44), nevíte (38) - víte, že… (42)
35-36
Za otázkou učedníků lze vidět jako pozitivní to, že od Ježíše mnoho očekávají. V jejich "uvedení do záležitosti" mi zní trocha nedůvěry (oč tě požádáme - tj. tak, jak my chceme). - Co je vaše objednávka? Co je pro vás (tak) důležité? Ježíš neodpovídá: "Tak co to bude?", ale "Co chcete, abych vám učinil?" Tato Ježíšova otázka mi asociuje (soteriologickou) situaci (tematicky příbuznou), kdy se Ježíš učedníků, poté, co jim umyje nohy, ptá: "Chápete, co jsem vám učinil?" (J 13,12). Stojí za to uvědomit si vážně, oč nám v životě jde. Do čeho vkládám svou životní energii, své touhy, co mě vzrušuje? Mnohé se pak vyjasní, i v duchovním životě. Je to dobrá výchozí pozice pro to, aby člověk nechal Boha promluvit do svého života.
37
Místa po pravici a po levici byla a jsou místa čestná. Za touhou mít místo po pravici/levici Ježíšově můžeme vidět i touhu být vedle Ježíše - být mu blízko, i když ještě vůbec nevím, co to může znamenat. Touha po cti může být projevem nenaplněné lidské potřeby, aby si nás druzí vážili. V té souvislosti možná stojí za to poukázat na důstojnost, kterou každému člověku Bůh dává.
38-40
Žádáte, protože nevíte, co to pro vás může znamenat. Ale i to má svůj smysl, učedníci jdou v rozhovoru s Ježíšem víc do hloubky, je to lepší, než kdyby nechtěli nic. Problém je v tom, na co se zaměřuje jejich touha. Možná chtějí místo až ve slávě. Jde to bez kříže? I učedníci (o Jakubovi se to ví, Janova postava je nejistá) později v následování Krista trpěli. Ježíš je však uvádí na cestu následování už za svého života. Pít kalich znamená v řeči Starého zákona přijmout Boží úděl, ať kladný nebo záporný (sr Ž 16,5). Být pokřtěn by mohlo znamenat být ponořen se do plnosti údělu Ježíšova. Někteří vykladači (Schweizer, Cullmann) upozorňují na kalich soudu, kteří mají vypít svévolníci, a který za ně vypije Ježíš. Podobně metaforicky chápou i křest - utrpení a pronásledování se ve SZ přirovnává nejednou k potopě.
Ježíš mluví o tom, co ho čeká (o utrpení), svátostnými slovy kalich a křest. - Kristus nás nese ve svátostech, v tom, že je (Jej) přijímáme. Nemohli bychom však sdílení ve svátostech pojmout i opačně? Co my s Kristem můžeme spolunést? (-jb-) - Učedníci měli místo vedle Ježíše u poslední večeře (komu patřila čestná místa po pravici a po levici, nevíme). Byla připravena zločincům (Ježíšova sláva zjevená v kříži, navíc minimálně jeden z nich byl - aspoň podle Lk - ještě tentýž den s Ježíšem v ráji)? Souvisí pro nás přijímání svátostí s celostným následováním Ježíše (až na smrt) - ve vydanosti, odevzdání do Boží vůle, ve smyslu jít v té vydanosti života i tam, kde se mi to může těžce nevyplatit? Co pro nás znamená následování (slovo o křtu i kalich u by mohl říci Ježíš i nám)? Myslím, že následování nemá provázet touha pro Krista trpět, ale připravenost nést potíže, které z následování mohou plynout. Dnes je pronásledování spíš posměch a neporozumění (viz evangelium minulé neděle).
Někteří vykladači mluví o kalichu a křtu pareneticky - v souvislosti s výrokem o místech po pravici/levici: kdo chce být vyvýšen, ať se poníží. Korunu získají mučedníci. Jiní vycházejí z podílu na Kristově utrpení, který je každému otevřen a který získáváme účastí na svátostném životě.
Pro zajímavost: Calvin zdůrazňuje, že učedník má napodobovat svého mistra, a tak by měli křesťané být celý život jako ovce, které vedou na jatka.
40
Říká-li Ježíš, že místa v království jsou pro ty, pro něž jsou připravena, lze to chápat také jako slovo ujištění o Boží péči, ne jen jako slovo odmítnutí: Budete mít podíl na plnosti. Ale jak, jakým způsobem, v jakém pořadí atd., to není vaše věc, tím se dokonce nezabývám ani já (to má u nás na starosti někdo jiný). To, že jsou připravena, neznamená., že vy tam nebudete, jen se o to nestarejte. Nemějte starost o svou duši (Mt 6,25).
41-42
Byl ten hněv ostatních učedníků káravý, moralizující? Nebo dětinský, protože se ukázalo, že ti dva bráchové, kteří byli Ježíšem možná někdy poněkud protěžováni, neměli pravdu, byli vedle - tak jim vyčiníme?
Ježíšovy reakce na trapné vstupy učedníků jsou většinou posledním slovem v dotyčných perikopách. Byli tak chápaví, že mu hned porozuměli, nebo o jeho slovech přemýšleli, nebo byli zahanbeni a tak mlčeli? - Zatímco atmosféra mezi učedníky houstla a začali se hněvat na Jakuba a Jana, neptali se učedníci dále v duchu, proč Ježíš tu jejich otázku nechce řešit? Snad proto si je Ježíš zavolal: Protože vaše chápání je jako chápání národů, většiny lidí, kteří vnímají první jako ty, kdo panují, a velké jako ty, kdo utlačují. Ale to není vůbec váš případ, a protože by to bylo zavádějící, nebudeme se o tom raději bavit. V Božím království jsou navíc jiné dimenze, jiný rozměr, který zatím naší představivostí a naším chápáním nepojímáme.
43
Ne tak je mezi vámi! - To není jen zaslíbení, jak to jednou bude - skoro jako by Ježíš konstatoval, že už to tak mezi námi není - dává nám tu důvěru. K výkladu "kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem" se odkazuji na výklad -td- : Ježíš vychází vstříc naší lidské touze něco znamenat a směruje ji do společenství a ke službě.
V návaznosti na logion předminulého oddílu (evangelium minulé neděle): Mnozí první budou poslední a poslední první. - Ti mocní tohoto světa mají možnost dát svou moc, svůj majetek atd. do služby a stát se takříkajíc posledními. Poslední se mohou stát prvními. (-jb-)
Zkušenost lidí je většinou taková, že velcí si uzurpují moc a zneužívají ji proti slabším (Mk adresáti zažili despocii císaře Nera). Křesťané mají možnost, šanci změnit zkušenost lidí (s církví).
44
Podobně jako podobenství o velbloudu a uchu jehly, i tento výrok poukazuje na absurditu věcí pro lidi nemožných a pro Boha možných. Ježíši jistě nejde o zotročení se atp., ale o službu. - Pro Ježíše je přirozené, že si nenechává sloužit, ale slouží - a podobně to bude/je s/ mezi vámi - přijmete totiž něco z Ježíšovy podstaty, jeho bytí (eucharistie)…
45
Ve slově, že Ježíš přišel, aby… je shrnuto Boží spásné dílo v Ježíši Kristu pro nás - obsahuje tedy Boží inkarnaci a její gnoseologický dosah (v Kristu hledíme Bohu do tváře) i Ježíšovo působení zde na zemi, jeho službu nám lidem. Ježíšovo vydání na smrt navazuje na jeho "pozemskou službu", je jejím důsledkem. Zatímco v Iz. proroctví to vypadá, že aktérem toho zvláštního spásného dění je Hospodin, Ježíš svým výrokem dává najevo, že jeho služba a vydání se pro druhé je jeho svobodným rozhodnutím. Služba Ježíšova a služba prvotní církve (diakonie) zde stojí v úzké souvislosti. Slova za mnohé se prý dají vykládat rovnou jako za všechny, sr 1Tm 2,6. K interpretaci výkupného: obraz vykoupení člověka z otroctví do svobody byl myšlení tehdejších otroků a lidí žijících v otrokářském systému velmi blízký a asi velmi silný.
Výkupné ještě neznamená satisfakci Božího hněvu. Asi se nabízí představa, že Ježíš dal svůj život jako výkupné někomu (Bohu nebo ďáblu), který držel lidské pokolení jako nějaké rukojmí. Tuto výpověď bych se spíše snažil uchopit v tom smyslu, že stojí za to si uvědomit, že naše spása něco stála (ne že by nebyla zadarmo nebo že by za ni nějaký subjekt něco chtěl, ale že měla pro Boha velkou cenu, velkou důležitost) a že Ježíšův život je život Boží, vydaný proto, abychom my pochopili Boží vydanost pro nás a žili jinak. Z tohoto Ježíšova slova o vykoupení není jasné, zda se uskutečňuje v eschatologii nebo již nyní (pres. esch.), Ježíšovo "ne tak je mezi vámi" však naznačuje, že vykoupení začíná již zde, v našem životě.
Barth říká, že Ježíš naplňuje svůj požadavek svým vlastním životem a tím mu odnímá charakter nároku a ponechává jej, aby se stal nabídkou milosti. Význam zástupné smrti Kristovy (mimochodem, Pannenberg podotýká, že každá služba má zástupný charakter) vidí v tom, že už nikdo nemusí umírat sám, vyloučený ze společenství, především ze společenství s Bohem. Společnost už nemá poslední slovo nad sebevědomím (sebeuvědoměním) individua.
Homiletické podněty:
"Dát život - to se člověku příčí. Potřebuje asi nejdřív pochopit, že když dává život, neumírá do prázdna, ale do náruče Otcovy a to už v tomto životě. Čím více se člověk cítí být Bohem přijat, tím méně má strach o sebe sama, tedy spíš bude sebe 'ztrácet'. " Můžeme se učit od Ježíše: "Protože má Otce a toho mu nikdo a nic nemůže vzít, ani smrt, může se vzdát všeho, sloužit, dávat se, rozdávat se... umřít. Jiná cesta není ani pro nás. Do jaké míry jsme bohatí Bohem, do té míry budeme schopni beze strachu dávat. Pokud totiž budeme vědět o tomto svém skvělém bohatství, nebudeme mít strach, že o něco přijdeme. Budeme-li podobni Kristu v jeho vztahu k Otci, budeme mu moci být podobni v jeho postoji dávání se, otroctví, služby. Je to cesta průzračně jasná a hlavně reálná." (Aleš Opatrný)
Ve službě (v NZ jsou jmenovány mnohé druhy - vedení, zvěstování, služba potřebným, ale i přisluhování u stolů) může člověk najít něco krásného, pro člověka se může stát životním stylem, ve kterém je šťastný. Na druhou stranu: "Některému člověku může dělat docela dobře, když se chová jako služebník - vidí, že je užitečný, leckdo ho pochválí, dokonce se může okázala stavět do pozice toho nejposlednějšího, který slouží…. K tomu ovšem evangelium nenabádá. Nejde jen o naši ochotu ke službě, která Ježíšovu učedníkovi bezpochyby sluší, ale v neposlední řadě jde o to, zda se ptáme na své místo, které nám Bůh určil. Zda jsme ochotni respektovat Boží "zasedací pořádek" v životě, nebo zda prosazujeme jen ten svůj." (Opatrný)
Starokatolická kolekta:
Dobrý Bože,
tvůj Syn se stal služebníkem nás všech
a dal za nás svůj život.
Pomoz nám, ať nebažíme po moci,
nýbrž vzájemně si sloužíme,
tak jako on sloužil nám.
Skrze Ježíše Krista,
našeho bratra a Pána,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí na věky věků.