Téma neděle: Tázající se člověk
Spojnicí všech třech čtení je člověk, který (si) klade otázky. Job je v situaci, kdy má dojem, že své otázky Hospodinu ani přednést nemůže. Ani žalmista nemá dojem, že by stál za to, aby jej Hospodin slyšel. To apoštol v listu Židům spíš něco ví o veliké blízkosti Božího Slova, které je zároveň orodovníkem před Boží tváří. V evangeliu se napřed táže anonymní člověk, pak se ptají učedníci.
2. Text
Jb 23, 1-9.16-17
Máme před sebou část třetí Jobovy odpovědi Elífazovi. Vyvstává zde Jobova touha po Bohu, touha po naplnění. Není schopen dostat odpověď na své otázky, protože má dojem, že mu je Hospodin nedovolí položit.
Ž 22, 1-15
V této první části mesiánského žalmu slyšíme nářek a modlitbu o Boží pomoc. Není to ale zoufalství bez naděje. Jde o lidsky beznadějnou situaci žitou s důvěrou v Boží pomoc. Do beznadějné situace může přijít každý.
Citoval-li Ježíš na kříži začátek této modlitby, znamenalo to- což víme z archeologie- že se dovolával celé té modlitby.
Modlíme-li se tento žalm, opakujeme vlastně modlitbu umírajícího Pána. Sestupujeme s ním do temných hlubin utrpení a opuštěnosti.
Žd 4, 12-16
Ve čtení z listu Židům zaznívá hymnus na Boží slovo. Je to slovo rozhoduje nad životem a smrtí. Boží slovo je zde zosobňováno podobně jako v prologu Janova evangelia. Objevuje se zde několik slov: duše- u Řeků životní princip společný všem živým tvorů, duch- výlučně lidským principem, ethymésis- citová oblast s instinkty a vášněmi, ennoia- intelektuální oblast člověka, jeho rozum a vůle. Apoštol pomocí těchto výrazů vyjadřuje, že Bůh postihuje nejen tělesný, ale zkoumá i myšlenkový a citový život. Nestačí proto, když se Boží slovo jen slyší a dotýká se svědomí, ale od člověka se vyžaduje, aby je buď přijal nebo odmítl. Před Bohem nemáme nějakou masku na obličeji, ale jsme nazí- gymnos. Výraz terachelismos- se užívá jako chvat protivníka, jako termín v řeznictví i v soudnictví jako výzva k viníkovi, aby zvedl hlavu, aby jej mohli svědkové poznat a případně usvědčit. Nakonec výraz "dvojsečný meč"- útočná zbraň. Boží slovo tedy proniká a rozděluje duši a ducha …, odděluje všechno, protože Bohu nezůstává nic utajeno, ani nejvnitřnější myšlenky a hnutí.
Mk 10,17-31
17 Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?"
18 Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.
19 Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!"
20 On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí."
21 Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: "Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!"
22 On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.
23 Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl jim: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!"
24 Učedníky ta slova zarazila. Ježíš jim ještě jednou řekl: "Dítky, jak těžké je vejít do království Božího!
25 Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království."
26 Ještě více se zhrozili a říkali si: "Kdo tedy může být spasen?"
27 Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko."
28 Tu se Petr ozval: "Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou."
29 Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium,
30 aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný.
31 Mnozí první budou poslední a poslední první."
17 Přichází "nějaký" člověk, nevíme přesně kdo. Každý čtenář/čtenářka se s ním může identifikovat. Klade otázku, kterou v Izraeli běžně klade návštěvník chrámu. Kněz, stejně jako zde Ježíš, odkazuje na Boží přikázání (viz Ž 15; 24, 3-6). Tak vážně, jak se zde ptá dotyčný je nutno se ptát vždy, když se člověk pustí do rozhovoru s Ježíšem. Nejde jen o harmonii a štěstí. Jde o věčný život, o definitivní obstání před Bohem, tedy i po smrti.
18 Oslovení "mistře dobrý" není ani v židovském ani řeckém prostředí obvyklé. Ježíš zde neodmítá nějaký kompliment, ale právě toto označení. Jde přece o toho jednoho, o samotného Boha. I zde ale přece jedná Ježíš jako by stál na místě Božím. Ve výzvě k následování přichází za dotyčným člověkem Bůh sám. V jeho "ano" nebo "ne" k Ježíši říká také zároveň "ano" nebo "ne" vůči Bohu. Ale právě proto odkazuje stále Ježíš od sebe na toho jedině dobrého. Jak to mohla chápat raná církev, pro kterou byla důležitá právě Ježíšova bezhříšnost? Ježíšova bezhříšnost není věčně neproměnná vlastnost. Děje se uprostřed pokušení. V tom je Ježíš na stejné rovině s hříšníky. Proto také nelze to, že je dobrý, stanovit jednou provždy. Co to znamená pro dnešní církev, která mluví o Bohu Otci a Bohu Synu? Pokouší se tím popsat ono tajemství, že se s ní v osobě Syna setkává Bůh sám. Syn zde není sám pro sebe, ale stále odkazuje na toho většího. Učení o trojjedinosti tedy nemůže být chápáno jako definice Boha, ale spíše jako zpráva o dění: že se totiž Bůh od samého začátku setkává se světem ve svém Synu.
19 Ježíšova odpověď je překvapivá. Oproti rabínům odkazuje pouze na zákon a to sice na jeho druhou část, kterou jen tak popaměti cituje. Už toto ukazuje omyl všeho zákonictví. Ježíš svou odpovědí stojí blízko helénistickým židům, samařanům či Micheášovi 6,8. Odkazuje toho, kdo usiluje o špičkové výkony ve svatosti rovnou do společenství, ke všem těm, kteří usilují o to, být poslušni Bohu. Tam je možno najít "věčný život".
20 Ujištění o tom, že zachovává všechna přikázání, není vychloubáním. Ježíš to přijímá pozitivně. Existuje poslušnost, život s Bohem den co den a to je dobrá věc.
21 Ježíš na dotyčného pohlíží s láskou. Jediné, co chybí, je následování Ježíše. Nelze to však uzákonit. Vždyť Ježíš neříkal všem, aby ho následovali, tedy aby šli s ním. Pro Marka je následování stavem, bez něhož nelze Ježíšovi správně rozumět. To, co Ježíš říká v tomto případě chápe Marek jako všeobecně platné: dodržování všech přikázání je tváří v tvář Ježíšovi nutno osvědčit tím, že se necháme od něj zavolat. To není nějaký další ještě větší výkon, který by byl vyžadován. Je to pozvání nepřeslechnout aktuální požadavek. Poslušnost vůči Bohu se má osvědčit tak, že dotyčný pozná, jak k němu Bůh v osobě Ježíše přichází. Vzdání se majetku není předpokladem k následování, ale následkem (stejně jako v 1, 18.20; 2, 14), tedy konkrétním způsobem, jak se to následování uskutečňuje. Proto tedy neexistují pro všechny stejné požadavky. Jednou je to rybářská loď, jindy celní stolek, ještě jindy rodiče nebo jiný prorok či náboženský předsudek, co je nutno opustit. Ve výzvě k následování jde stále o celek, o volbu, která obdarovává tím, že vyžaduje, o otázku, zda si člověk již zde nechá v plnosti, která v sobě vše obsahuje, darovat budoucí život. Při tom je ovšem lidské selhání vzhledem k Boží nabídce vidět, ačkoli mu toto "ano" chce darovat to, po čem touží.
22 Smutek odcházejícího neukazuje nějakou rebelii vůči Ježíšovi. Spíš zasaženost, která ale ještě nebyla tak velká, aby se nechal obdarovat.
23 Marek zdůrazňuje, že následující část patří všem učedníkům.
24 Zaraženost učedníků ukazuje úlek člověka, který je postaven před Boha. Kde je Bůh skutečností, je jeho velikost tak radikální, že to člověka poleká. Ježíšovo oslovení učedníků "dítky" ukazuje jeho starostlivost o vylekané.
25 Obraz o velbloudovi je vtipný a právě tím tak působivý. Nelze jej nivelizovat ani tak, že se přehozením písmene v řeckém slově z velblouda udělá lodní lano ani tak, že se budeme odvolávat na komentář, který se domnívá, že existovala malá brána Jeruzaléma, která se jmenovala "ucho jehly", do které se velbloud mohl vejít jen jsa pokorně sehnut.
26 Na zvláštním případě tohoto boháče je viditelné, co vůbec platí. A přesto tomu ještě učedníci nerozumějí správně. Ještě stále zůstávají u zaobírání se člověkem místo toho, aby se podívali na velké Boží činy.
27 Proto se na ně Ježíš ještě jednou dívá. To stupňuje význam následující věty. Starozákonním textem (Zach 8,6; Gen 18,14; Jb 10,13) odkazuje Ježíš na div Boží milosti. Touto větou se děje spása. Podobně jako v 1, 16-20; 2,14 je událost následování plně Božím činem, darem milosti. Lze se nechat jen poslušně obdarovat a proti vší lenosti a zbabělosti to stále znovu přijímat jako Boží dar.
28 Petr předsazuje "opuštění" před "následování" ačkoli správně viděno je opuštění teprve důsledkem následování.
29-30 Zaslíbení je podivuhodné. Platí pro pozemský život, je tedy pozváním, najít dar života již nyní tak, že se necháme obdarovat. Následování Ježíše nevede k bídě, ale k plnosti, k uskutečňování života. Toto zaslíbení se naplňuje tam, kde je stále pravá, radostná a z Božího obdarování živá oddanost, která se naučila také zříkání se. Konkrétně lze myslet na společenství, které učedník najde v církvi. Těžko si ale představit, že by se to dělo uprostřed pronásledování, ve kterém právě žila Markova obec. Toto naplnění je tedy rozdílné od plného naplnění v "budoucím věku". Teprve tam bude život bez protivenství. Následování není pouhé utěšování se nadějí na onen svět, a přece je stále odkazem a znamením na ještě bohatší úplné naplnění bez protivenství a útrap.
31 Posledním výrokem podtrhuje Marek zvláštnost tohoto Božího přikázání. Marek tedy nevychvaluje jednoduše chudobu. Pointa leží ve v. 25-27 a tam není řečeno nic jiného, než v Ř 3, 23n. To, že jsou všichni hříšníky, nelze chápat jen moralisticky. Verš 20 zůstává, také verš 19. je správný. Jen: jakmile má být člověku konkrétně darován pravý život, ukazuje se, že to žádný opravdu nežádá, děje se pak zázrak verše 27. To se nikdy nedá otočit, že by člověk napřed musel předložit svůj výkon a uskutečnit velké vzdání se všeho, aby ho Bůh učinil velkým. Zkušenost ukazuje, že potlačené se stává často víc ovládajícím, než nepotlačené. Teprve tam, kde se Bůh stane velkým, kde se tedy stane zázrak verš 27, stane se to druhé malým, což ovšem neznamená, že se to bude dít bez těžkostí. Ale zásadně platí zázračný charakter darovaného následování. Žádné úsilí, obětavost nebo askeze to nemůže uskutečnit. Jedině Boží dar. Proto hraje tento oddíl v Markově evangeliu svou důležitou roli.
3. Homiletické podněty:
Na otázku "co mám dělat, abych byl spasen" odpovídá výše předložený komentář hezky lutersky: nedělat nic, nechat se obdarovat, nesnažit se to nějak vyzískat. Ono to ale přece není tak, že by Bůh otálel se svou milostí. Zdráhal se ji dát. Spíš je to tak, že v nabídce Boží milosti žijeme. Naším problémem je to, že ji nevidíme. Jsme jak Job, který neví, kde ten Bůh se svou milostí je. A nebo nám taky lidská hříšnost zabraňuje ji vidět. Ale i tehdy si k nám Bůh svým slovem "prosekává" cestu. Tím se jistě nemyslí racionalita a mnohomluvnost novodobého protestantizmu. Myslí se tím "Slovo", to slovo, které za námi přišlo, stalo se člověkem, abychom se my mohli stát Bohem.
Působení Boží milosti je nutno vidět již v tom, že ten "nějaký člověk" za Ježíšem s tou svou otázkou přichází. Co přichází, přibíhá. Tak ho to trápí. Není to řečnická otázka, aby řeč nestála, ani tázání se vědce, který si doplňuje mezery ve vzdělání. Je to existenciální otázka. Palčivá svou neodbytností. A je-li tomu tak, že jej Ježíš posílá do církve, aby uprostřed shromážděného Božího lidu hledal odpověď dál, pak celé téma skutečně nemá s majetkem nic moc společného. Je to spíš výzva k odstranění všeho, co člověka uzavírá před těmi druhými. Uzavřít se před druhými znamená zároveň uzavření se před Bohem. Protože Boha zakoušíme jen s druhými. A zase přichází na řadu novodobý protestantizmus- tentokrát se svým individualizmem. Každý musí být jedinečný, sám svůj, sám před Bohem. Ale copak může být takto někdo spasen?
Není myslím třeba toho neznámého hodnotit. Zda chtěl nebo nechtěl udělat to, co mu Ježíš poradil. Může to být i tak, že poprvé dostal pořádnou odpověď na svou otázku. Že jeho tázání se konečně někdo vzal vážně a neodbyl ho. Že odchází a přemýšlí. Že hektickou roztěkanost musí nahradit vyváženou usebraností.
Nebyla by to výzva pro naše chování se vůči roztěkanému světu kolem nás? Konečně jej vzít vážně a s láskou na něj pohlédnout? Vzít vážně otázky lidí kolem nás? Ptají se ještě vůbec na něco? A jestli ano tak na co? A nač se ptáme my? Je pro nás vůbec ještě zajímavá otázka: "co mám dělat, abych byl spasen"?
Starokatolická kolekta
Bože, náš Otče,
život každého z nás leží před tebou.
Daruj nám ducha pochopení a moudrosti,
abychom žili podle tvých příkazů
a prožili osvobození,
které nám dáš skrze Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí na věky věků.