Téma neděle:
Velikonoční v mezidobí… smysl Kristova kříže; lidské vrcholy a propasti
na cestě následování; duchovní růst v sebevydání Bohu; ztráty a nálezy
víry
Text:
Iza 50, 4-9a
Hospodin otevírá svému služebníku uši a
dává mu jazyk, aby podpíral slabé. Služebník je mluvčím Božího
smilování; nepřichází soudit ani trestat, nemluví svrchu. Asi proto je
vystaven ponížení, osobní nevraživosti a utrpení. Uprostřed potupy
Služebníka (Izraele, mesiáše, proroka) je zjevená přítomnost
Hospodinova: kdo jiný by mohl být jeho sílou a nadějí?
Ž 116, 1-9
Oslavná píseň, díky za záchranu z
blízkosti smrti, z úzkosti, z utrpení. Písní zaznívá důvěra, že toto
nejsou poslední skutečnosti. Hospodin nenechá volajícího člověka
napospas mlčení šeolu, dá odpočinout jeho duši, a otevře mu zemi
živých.
Jk 3, 1-12
Obojakost jazyka a řeči - zlou řeč máme
očišťovat a proměňovat ke chvále Boha a jeho stvoření. (… jakoby měl
sám Jakub v ústech jen přísnost a soud)
Skoro bych (kacířsky) četl něco jiného, třeba: "..Pro něho jsem všechno odepsal a pokládám to za… (Fp 3)
Mk 8
Vyznání Mesiáše zní na pozadí veřejného průzkumu lidových očekávání. Typologicky snad postavy označují: Jan Křtitel - očekávání očisty domácích náboženských poměrů; Eliáš - zúčtování s pohanstvím; jeden z proroků - to je spíš ne-očekávání něčeho nového. Petr dospěl k poznání, že Ježíš je ten, kdo má přijít, Mesiáš, ale jeho chápání mesiášství nepřipouští Ježíšovo utrpení. Je jako slepec z 8,22-26 - vidí nejprve jen lidi jako stromy; když Ježíš učiní něco dalšího, pak teprve cele prohlédne (R. Brown). Mk tu v náznacích mluví o, neteologicky řečeno, "stádiích víry"; teologicky o prohlubující se christologii. Co je to ‚něco dalšího', co učiní z Petra-vyznavače Petra-následujícího? Co prohloubí víru v dobro-dince ("všechno dobře učinil" - Mk 7,37), víru v obnovitele pořádku, dobrých společenských poměrů (otázka, kterou si kladu v pastoraci)? U učedníků podle Mk: definitivně ani proměnění na hoře, ani vjezd do Jeruzaléma. Boží zjevení se neubírá cestou triumfalismu (zdola ani shora: Bohem dosazený vládce-dědic, lidmi vyhlášený král), kterou se pohříchu vyznačuje naše mluvení o Bohu a o církvi, ale spolu-bytím: Bůh sdílí plně naši existenci, abychom mohli mít podíl na jeho životě. Vyznání "Tento člověk byl jistě Syn Boží" slyšíme u Mk až při Ježíšově smrti.
V luterském teologickém vidění je Petr simul iustus, simul peccator. Spravedlivý vyznávající, hříšník zrazující od cesty kříže. To druhé je věk, který pomíjí, ‚jde z cesty', to první je rozbřesk Božího království. Petrovo vyznání u Cezareje Filipovy je skutečně přelomovým bodem evangelijního příběhu (liberální výklady mluví o Ježíšově sebeuvědomění - pod tlakem odchodu stoupenců a ‚politickém' vyznání Petrově), Ježíš začíná otevřeně (parresia) mluvit o utrpení a zmrtvýchvstání; už nebude zakazovat druhým, aby oněm mluvili. Slovo vyznání otvírá novou Boží skutečnost - Bůh potřebuje lidský pól v dějinách spásy. Vyznání není konstatováním toho, jak se věci mají, ale odpovědí víry, skrze kterou jsme vtaženi do dějů spásy. V tom se podobá vyznání lásky: otvírá náš vztah s Bohem, nová obdarování, nové vidění světa.
Z parresie si bere Petr Ježíše stranou a napomíná jej mezi 4 očima (jak úzká je hranice mezi bratrským napomínáním a pokoušením?). Ježíš se obrátí zpět na všechny učedníky a veřejně se vysloví. Jeho slova "Odejdi za mnou, satane" (viz pokušení na poušti Mt 4,10 + var) se tak propojují s výzvou k nesení kříže za Ježíšem ("Kdo chce jít za mnou.."). Co se v nás staví proti Kristu (co z nás dělá protivníky)? - to není vyhnáno ani potlačeno, nýbrž voláno za Krista na cestu následování.
Zapři sám sebe, vem svůj kříž a následuj mě - to je pro mne
dost temné místo. Být křesťanem znamená žít se skřípáním se zubů, říkat
sobě "ne", ne-přijímat se? Život jako nesení kříže, kde kříž bývá
ztotožňován s utrpením, s lidskými danostmi, špatnými minulými
rozhodnutími, s lidskou konečností - nebo s životem ‚pod zákonem' (=
evangelium až po smrti) ? Uff.
Nestačí mi ani Jungova interpretace nesení kříže jakožto přijetí
vlastního stínu, integrace negativního a nevědomého. Bez pozitivního
vyjádření se mi vnitřní smíření zdá být jen rezignací - na těžký život
a utrpení v něm. U Mk jde přece o víc než jen o individuální růst.
Zapření a nesení kříže - to jsou obrazy, které mě vedou k velikonočnímu
příběhu. Snad je to výzva k tomu, abychom se stávali Kristem (byl
zapřen a nesl kříž), a šli (pozitivně vyjádřeno) cestou sebevydání a
pro-existence. "Dříve než byl vydán svým nepřátelům, vydal sám sebe
svým učedníkům v chlebu a víně" (par., Ignác z Ant.). Ne kříž jako
pasivní přijetí, ale svobodné rozhodnutí být pro druhé, navzdory
konečnosti: Kdo ztratí celý život pro mne a pro evangelium, zachrání
jej. Kříž nesený Kristem, znamená navzdory smrti život.
Při ‚zapření' myslím také na kenosi, sebe-vyprázdnění (Fp 2,7), které
má být naplněno Bohem. Čekání na smysl, který v sobě nemohu najít; na
pověření ke službě, která přesahuje mé současné horizonty; na změnu
navzdory danostem.
Přemýšlíme-li o kříži jen jako o tom, co nás tíží, děláme právě to, co
po nás Ježíš nechce: zavíráme se do sebe a do své sebelítosti. Kříž
dává našemu životu smysl a směr, otevírá nás pro druhé, dává nás
životu. To je nevyčíslitelná hodnota: "zač by člověk mohl získat zpět
svůj život?". Kristus, za nímž jdeme, nás ubezpečuje: "já vám dám
odpočinout … mé jho netlačí a břemeno netíží" (Mt 11,28; dh ).
-jb-
Starokatolická kolekta:
Bože a Otče našeho Pána Ježíše Krista,
tvůj Syn se dobrovolně vydal za nás
a prošel trpkou cestou ponížení.
Když nás trápí nouze a utrpení
a otázky po smyslu zůstávají bez odpovědi,
dej nám trpělivost a jistotu
skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a působí na věky věků.