Téma neděle: Vysvobození. Uzdravení, uzdravující víra. Otevřenost (Ježíšova – vůči pohanům; naše, kterou Ježíš způsobil – pro druhé lidi, ale i pro Něj; církve – navenek…).
Tématem minulé neděle byla předcházející disputace s farizeji a učiteli Zákona o kulticky čistém a nečistém. Nyní jde o osvobození dcery pohanské ženy od nečistého ducha. Ježíš chtěl možná demonstrovat na tom, jak nečistý duch vyšel z dcerky, že byla skutečně očištěna a tak i se svou matkou integrována do společenství Božího lidu, protože „nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit“ (v. 18). Ježíš určuje hranice mezi tím, co je na straně Boží a co je mu odcizeno, mezi tím, co patří do Boží rodiny, a co do ní nepatří. Patří do ní ti, kteří srdcem hledají Boha, i když nejsou kulticky čistí, nepatří do ní pokrytci, i když kulticky čistí jsou. Patří do ní štěňata, nepatří do ní nečistí duchové. Stát se křesťanem může pak znamenat být osvobozen od zlých duchů – od odcizení.
Nasycení drobty chleba je spojnicí z předchozí Janovy perikopy o chlebu života. Eucharistický kontext však platí i v rámci MkEv – pojmy „chléb“ a „vzít“ se objevují jasně ve slovech ustanovení (14,22-25). Naše dva oddíly se nachází mezi nasycením pěti (6,30-44) a čtyř (8,1-10) tisíců.
2. Texty
Iz 35,4-7a
Zaslíbení daná Izraelcům, kteří se budou moci opět vrátit na Sion, jsou eschatologická – promlouvají i k nám. Symbolicky promlouvají i do kontextu evangelia - pro Syrofeničanku (povzbuzení, výzva nerozhodným srdcím) i pro hluchoněmého (rozevřou se oči slepých, otevřou se uši hluchých, jazyk němého bude plesat). Věříme, že v Ježíši tato eschatologická událost nastala, jak to vidíme na příběhu hluchoněmého. Jak to vysvětlit dnes – co to pro nás dnes znamená, že Boží království už je nějakým způsobem zde?
Ž 125
Tento žalm je opět zaslíbením, přestože je přednášen v indikativech – pro všechny, kdo doufají v Hospodina, který objímá svůj lid tak, jako je Jeruzalém obklopen horami (sr něm. Geborgenheit), a který změní úděl spravedlivých.
Jk 2,1-10.(11-13).14-17
(Kristus zbořil zdi mezi lidmi, umožnil lidem žít v nové realitě.) Jakoby nám Jakub kladl otázku: Chcete je znovu stavět? (Např. mezi bohatými a chudými?) Teď už je to na nás. Na našem postoji k druhým záleží. Nakolik jsme solidární – i s těmi odstrčenými, „vyvrheli společnosti“ (syrofeničané) a všelijak postiženými lidmi?
Poznámka ke kontextu církevního roku a čtení:
Řada starocírkevních perikop čte Syrofeničanku na neděli Reminiscere (2. postní), podle Ž 25 („Rozpomeň se, Hospodine, na svoje slitování…“). Ve čtení se rozpomíná na Abrahama, ukecávajícího Hospodina (Gn 18,20-33). Z epištol čte Ef 2,14-22 (hymnus o Kristu, který zbořil zeď mezi Židy a pohany – „Nejste již cizinci a přistěhovalci…“).
Mk 7,24-30
Tento oddíl sestává ze dvou významných a výrazných perikop (24-30, 30-37). Snad je až příliš vykládat obě zároveň bez nebezpečí povrchnosti. Z časových důvodů jsem se obšírně věnoval jen první, obtížnější perikopě (pramenem přípravy byla především studie P. Pokorného „Od štěněte k dítěti“ [KR LX/8-9, 1993]). Ke druhé přináším jen homiletické podněty. Nicméně, souvislost mezi oběma perikopami je zřejmá: nejen v tom, že ty dva oddíly stojí chronologicky za sebou, ale i v možnosti srovnání a propojení dvou zcela jiných příběhů o vysvobození/uzdravení (jak blízko to má k sobě!) a otevřenosti (Ježíšově i naší, individuální i kolektivní). Vysvobození dcery Syrofeničanky přichází po rozhovoru s Ježíšem, po vyznání víry, která překvapí i Ježíše, víry, která uzdravuje. Oproti tomu uzdravuje Ježíš hluchoněmého bez předchozího kontaktu. Zástupně za něj prosili ti, kteří ho přivedli (sr 2,1-12 aj.).
24: Ježíš vstupuje do neizraelského prostředí. Chtěl zůstat inkognito, ale jeho přítomnost nemohla zůstat utajena (sr v. 36: Čím více jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali“). Podle Pokorného tím Mk chtěl upozornit na to, že plné pochopení Ježíšovy osobnosti a jeho poslání je možné až z hlediska jeho smrti a vzkříšení; když k odhalení Ježíšovy role dochází mimo velikonoční kontext, je to poznání jednostranné a Ježíšem nezamýšlené. To, že mezi Ježíšovým záměrem a jeho následným narušením je napětí, se pak musí jevit jako zřetelné předznamenání dramatického děje, který následuje.
25: Žena slyší, přijde, padne k Ježíšovým nohám a prosí. Patří k ženám, které přiměly Ježíše svým jednáním, aby na ně reagoval a vyprovokovaly ho k závažným činům a slovům. Mk zdůrazňuje, že byla pohanka.
27: Rozvíjí se dialog, který Ježíš uvádí šokující odpovědí ve formě metafory ve dvojím smyslu: Ti, k nimž se obracel Ježíš, jsou přirovnáni k dětem, a ti, mezi něž patří žena, ke štěňatům; požadované vyléčení je označeno jako nasycení chlebem. Tento Ježíšův výrok je předmětem mnoha různých výkladů. Proto nejprve několik poznámek z pohledu dějin spásy:
Ježíš kázal o Božím království a „uzdravoval každou nemoc v lidu“ - ale to všechno jen v rámci Izraele („modelové“ vyvolení Izraele). Čekali Mesiáše? Stáli o proroka? Předtím v Galileji - Když Ježíš kázal v Nazaretě (6,1-6), se rozčilovali jeho sousedé a spoluobčané: co on nám tady bude povídat?! – „A nemohl tam učinit žádný mocný čin…“ (6,5), u Lk (4,29) toto vyprávění skončí pokusem o vraždu... Tady, v té pohanské končině, teď Ježíš potká někoho úplně jiné, někoho, kdo ho zaujme, kdo si získá jeho srdce – a Ježíš dělá výjimky, mění svá rozhodnutí, možná i přehodnocuje svou cestu. Ježíšovým motivem bylo asi to, že se chtěl naplno věnovat židům: Jakoby vycházel z nedostatku reálného času a z toho, že u Židů měl na co navázat, mohl jít ve svém učení mnohem hlouběji, mohl jim mnohem více předat. Proto asi vysílá učedníky (6,7-13), aby mu připravili půdu. Věnovat se Židům byla účelová, promyšlená věc, rozhodnutí, které není nepřekročitelné, ale je to otázka moudrého programu (který neplatí fanaticky). Ježíš chce přivést všechny, ale předně se věnuje Židům, aby se to příliš „nerozcmrndalo“.
Ježíš očekával blízkou proměnu světa, s níž představa misie mezi pohany souvisí jen natolik, že na konci světa se podle některých apokalyptických představ měly na Sionu shromáždit pohanské národy (sr Iz 2,2-4 11,10 19,19-25 60,3-14 66,19-21; Mi 4,1-8; Sf 3,9n; Za 8,20-23). Proto se asi soustředil na Izrael také proto, aby jej jako vyvolený lid připravil na tuto eschatologickou pouť národů, aby jej opět učinil „královským kněžstvem“ mezi všemi národy (Ex 19,5n).
Apoštol Pavel řešil problém rozdělení stolu Páně, přičemž rozvinul své učení o ospravedlnění z víry. I v něm však respektuje postavení Izraele jako nositele Božích zaslíbení: „Nestydím se za evangelium Kristovo; je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně (nejprve, napřed) pro Žida, ale také pro Řeka (Ř 1,16). Používá podobnou metaforu jako Ježíš: Každý ne-svobodný (otrok) se vírou může stát (adoptovaným) dítětem Božím (Ga 3,19-4,7).
28: Klíčovým úsekem textu je replika ženy se závěrečným výrokem Ježíšovým. „Ovšem, Pane, jenže…“ Rozhodující je zřejmě christologický titul („Vyznáš-li ústy svými Ježíše jako PÁNA, budeš spasen.“ Ř 10,9). Proto Ježíš odpovídá: „Žes TOTO řekla, jsi, zlý duch vyšel z tvé dcery.“
Žena mohla zareagovat úplně jinak... Ona však uznala, že není sama středem dění, že Ježíš má právo na svou strategii - a hledala v ní své místo: Když to ten pes má v čumáku, tak už mu to přece nevezmeš zpátky... Má důvěru k Ježíši a věří, že tahle strategie bude nakonec ku prospěchu všem. Já vím, že jsme jen pohani... Možná lze ty psy vidět jako domácí psy v obrazu jedné domácnosti.
Současné nz bádání je v konsensu o tom, že tento oddíl vyjádřil vnitřní oprávnění misie mezi pohany (důvěra ženy v Ježíše je elementární podobou křesťanské víry) a současně nepopřel fakt, že Ježíš ji za svého pozemského života nezaložil (Ježíšova první odpověď). U Mk se misie rozvine až před koncem věků (13,9n).
Téma stolu Páně otevřeného pohanům se u Mk řeší už v příběhu o nasycení pěti tisíců (6,30-44), kde i po rozdělení všem zbyl dostatek pro domácí (12 košů). Tedy to, oč žádá pohanská žena, jsou právě zbytky z hostiny, při které byly nasyceny zástupy.
Homiletické podněty k oběma oddílům
Ježíši stojí v cestě pohanská žena. Stojí o něj. A stojí tu zástupně za všechny pohany. Nedá se. Její replika ženy je projev důvěry, která se nedá odradit první zápornou odpovědí. Ježíš tu, byť je to tvrdé, reprezentuje komunikaci s živým Bohem. Boží vůle není osudem, Bůh reaguje na proměny člověka, který k němu volá, člověk s ním může komunikovat jako s osobou. Modlitební úsilí syrofenické ženy odpovídá zápasu, který svědkové SZ svádějí s Bohem, který dlouho mlčí a neodpovídá na jejich volání. Tlučte a hledejte... Luther vychází z toho, že skutečný Bůh je skrytý Bůh, který se nevyčerpává ve svém zjevení.
Ježíšova moc nad nemocí je umožněná vztahem k Bohu Otci (ve kterém není uzdravení na dálku problém). Ježíš své mocné činy nechtěl oddělovat od svého zvěstování Božího království. Ježíš byl Bohu nekonečně blízko, řekl nám o něm, že se dá vnímat úplně jinak...
V Ježíši přišel zlom - ve vnímání světa i Boha. Jeden léčitel mě říkal, že podstatou uzdravení je změna postoje. Nemoc je signál, že máme změnit postoj k životu (k sobě, k nemoci), pak už je prý hodně vyhráno. To, co rozpoznáváme na Kristu jako nové, převratné, osvobozující - to je třeba vnášet do života, to se nestydět šířit. Ne šířit křesťanskou civilizaci, ale pokornou víru, která činí život svobodnějším, radostnějším a nadějnějším.
Slovem o sycení naznačuje Ježíš, že nejde jen o okamžitou pomoc, ale o souvislou péči o život. Žena vyjadřuje přesvědčení, že Ježíšova péče o „děti“ je natolik účinná, že stačí nasytit i ostatní, kteří se připojí k jeho domácnosti.
„Všechno dobře učinil.“ Opravdu? Uzdravil tenkrát všechny ochrnuté, hluchoněmé a slepé? Byl tu Ježíš - nebo je tady Ježíš - skutečně pro všechny?
Říká se, že být hluchý je ještě horší než být slepý - člověk neslyší, o čem druzí mluví, jen těžko ho mohou oslovit. Nevidomý člověk je do velké míry izolovaný od věcí, hluchoněmý od lidí, od jejich světa. „Přivedli mu jednoho hluchého a zajíkavého člověka a prosili ho, aby se ho dotkl.“ Ten muž mluvil s námahou - ale v každém případě nemohl dobře mluvit - jak to u hluchoněmých lidí často bývá. Pro nás, kteří slyšíme, je to asi nepředstavitelné.
Ježíš nemohl toho hluchého oslovit - proto se mu věnoval jinak - aby probudil a povzbudil jeho víru, vložil prsty do jeho uší a dotkl se slinou jeho jazyka. Nic lidského mu nebylo cizí. Žádný kontakt s druhým člověkem mu nebyl příliš těsný. Jeho blízkost zakusilo mnoho lidí. Na jiném místě u Mk čteme: pohlédl na něj s láskou... (10,21) Tato vyzařující láska - Ježíš jako ztělesněná přízeň, láska a příklon k člověku, jednoznačné Ano k životu.
Ježíš vzhlíží k nebi, bere na sebe tu beznadějnou situaci toho člověka a úpí, sténá k Bohu. Zcela se ztotožnil s lidskou bídou a nouzí.
Osvobozující slovo „Effatha!“ se stalo částí starocírkevní křestní liturgie. Tak jako nasycení čtyř tisíců odkazuje na eucharistii, tak poukazuje náš text na křest.
V té Bohem darované otevřenosti tkví mnohem víc, než si umíme představit. Boží možnosti pro náš život se nám stále nabízí, jen naše srdce jsou příliš malá, úzká a uzavřená. On nám otvírá uši, abychom slyšeli hlouběji; otevírá nám oči, a my vidíme: ono to skutečně jde, zázraky se dějí, i když nám to není tak jasné, když se dějí pro nás ne dost jasně. Otevřenost pro eschatologii prezentní i pro tu finální.
K symbolickému významu podobenství: U Ježíše patří ten dar nové životní perspektivy a komunikace s Bohem i plnost tělesného života neoddělitelně k sobě. Přesto však víra - jako osobní vztah k Bohu - dokáže v životě víc než tělesné zdraví. Jistě bych raději zemřel dnes s nadějí na to, že smrtí život nekončí a že jeho smysl zaručuje nás nebeský Otec, než za 40-50 let bez této naděje. Raději být hluchoněmý či slepý a cítit lásku na každém kroku, než být zcela zdravý a žít bez lásky.
Starokatolická kolekta:
Živý Bože,
otevři náš sluch a uvolni naše jazyky,
abychom naslouchali evangeliu tvého Syna
a hlásali je dále ke tvé cti a ke spáse světa.
O to tě prosíme skrze našeho Pána Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a působí na věky věků.