Více méně se v 1. Kr rozvíjejí motivy, které se jako ústřední téma táhnou celým Starým zákonem. Předně vyzdvižení Hospodinovy věrnosti. Bůh uzavírá smlouvu s Davidem, sám ze své vůle, ve svém svobodném a tedy nepodmíněném rozhodnutí se partnerovi zavazuje k plnění určitých závazků. Svůj slib dodržuje a smlouvě zůstává věrný. Ze strany lidí je toto Boží rozhodnutí uzavřít smlouvu chápáno jako akt milosrdenství; lidé na takové jednání nemají nárok. Bůh nemá povinnost takto jednat, Bůh chce takto jednat. (v. 23 “...Ty zachováváš smlouvu a milosrdenství svým služebníkům ...).
Další motiv je vyjádřen v podobě “pochyby”, zda lze Boha vůbec uzavřít do nějakého předem připraveného prostoru, schématu atd.; zda lze Boha stahovat na zem, na roviny lidské existence (v. 27. “...Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi ...”). Jistě řečnická otázka, na kterou Šalomonoun ví dávno správnou odpověď, vždyť ani nebesa jej nemohou pojmout. Tento starozákonní motiv Boží transcendence lze srovnat s Božím sebe-vydáním v inkarnovaném Logu novozákonního evangelia.
Jistě, že nelze Boha stahovat na zem. Šalomoun to jako dobrý Izraelita ví, ale zná také lidskou situaci, člověk se chce s Bohem setkat a nemůže jinak než právě v prostoru a čase lidské existence. Ví to i Bůh. Jaký pak by měla smysl Šalomounova modlitba k Hospodinu o jeho milosrdné posvěcení Jeruzalémského chrámu.
A konečně motiv cizince. Nejen transcedence Boží nad prostorem a časem. Boha nelze uzavřít do žádného náboženského, národnostního či jakého rámce. I tyto hranice Bůh překračuje a svobodně nad nimi vládne. I cizinec má k Bohu přístup.
Příběh z Jozue je líčen v podobném duchu. Hospodin se prokázal jako věrný. Není důvod mu nesloužit.
Žalm 84 nebo 35, 15-22
Žalm 84, nádherná píseň o možnosti být v Boží blízkosti. Bůh navzdory své transcendenci buduje svůj příbytek zde na zemi. Nikoli lidé, ale Bůh. Souvislost s posvěcením chrámu, stejně tak s Boží blízkostí v Ježíši Kristu, třeba právě Ježíše jako chleba života.
Žalm 35 – modlitba člověka v nouzi. Volá k Bohu o pomoc – volání jako důvěra. Bůh přichází na pomoc.
Epištola: Ef 6, 10-20
Slavné místo z Nového zákona – motiv: plně se obrátit k Bohu, vložit do něj všechnu svou důvěru; sjednocení s Bohem; být s Bohem; být u Boha.
Evangelium Jan 6, 56-69
Verše 56-59 samostatnou jednotku, jde o eucharistickou tématiku. Těmito verši vrcholí celá debata nad chlebem života, jak je rozvinuta v celé šesté kapitole.
Všimněme si verše 56. Téměř doslova se kryje s veršem 54., kde se mluví o působení přijetí eucharistie: život věčný a vzkříšení v poslední den. Verš 56 rozvíjí jiné “ovoce” eucharistické hostiny: Příjemce zůstává v Ježíši a Ježíš zůstává v něm. Oba verše stojí v těsné souvislosti. Dosažení života, jak je zaslíbeno, se dokonává v trvalém sjednocení příjemce a nabízejícího. Sakramentální komunikace – tedy společenství s hostitelem Ježíšem má svůj jasný cíl: vtáhnout pozvaného-příjemce do okruhu božského (Božího) života. Může říci, že primárně důležité zde není ono “jezení a pití” o sobě, ale trvalé společenství s Ježíšem (personální unie).
Verš 57. Myšlenka společenství s Kristem či sjednocení s ním krouží, jak jinak u Jana, v kruhu. Sjednocení s Kristem vede k dosažení života. Celé dění vychází od Boha, který posílá svého Syna. Bůh je nahlížen jako princip života (“živoucí Bůh”), Syn, který je poslán, se vyjevuje a demonstruje jako ten, který má plný podíl na tomto životě (nositel života; má život v sobě od Otce). Mezi Otcem a Synem panuje nerozlučné spojení; láskyplný vztah, jehož obsahem je život. Analogicky k tomu, Syn takto vybaven (princip života mu propůjčuje plnost života) a poslán přichází do světa. Svět, člověk-příjemce je pozván k podílnictví na Synu – plnosti života.Vzniká tu společenství Syna a člověka (svět prostor pro eucharistii); opět vztah, jehož obsahem je život. Tyto dva vztahy stojí vedle sebe, nikoli odděleně, ale spojeny. Pojivo je život, ovšem život je Syn, Ježíš. Janovské kroužení. Verš 58 je prostě definitivní tečkou. Ježíš nepřipouští další diskusi, věc je jasná.
Jmenování synagogy (59) má v janovském myšlení své místo. Synagoga zde nefiguruje jako místo kultického shromaždování, ale jako místo “učení”. Janovský Ježíš se odpoutává od židovského kultu, ovšem své učení, které Starý zákon předpokládá, dovršuje a tím překonává, nese do synagogy, stejně tak i pak do Jeruzalémského chrámu.
Verše 60-69 líčí dojem, který vyvolala Ježíšova řeč na učedníky.
Především ve verši 60 je myšlen širší okruh učedníků. U Jana jde o třetí skupinu, po Židech a zástupech lidu, se kterými má Ježíš co do činění. Tento širší okruh jeho příznivců je zděšen až pobouřen (“...to je hrozná řeč”). Ježíšova otázka: “Co až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve?” má dvě možné odpovědi. Tedy až to uvidí, pak jejich pobouření bude teprve to prvé a skutečné. Nebo za druhé: právě v této chvíli pobouření bude překonáno. Dvě protikladné možnosti stojí před Ježíšovými příznivci. Která z těch dvou se pak uskuteční, až dojde k Ježíšovu výstupu tam, odkud sestoupil? Jistě jde i zde o janovskou tématiku.
Ve verši 63 mluví Ježíš o sobě jako už o “vyvýšeném”. Alespoň se lze domnívat, že je to směr Janovy myšlenky. Nejde o jezení a pití Ježíšova “masa” a jeho “masité” krve. Můžeme říci, že Jan zde nemá o takový paradox zájem. Ježíš nabízí sám sebe jako duchovní pokrm; to, co oživuje je Duch, ne tělo. V bohaté církevní tradici se jistě najde spousta protichůdných výkladů, co je vlastně myšleno oním duchovním pokrmem. Nelze zakrýt, že zde panuje velké napětí a živý spor. Otázka, která je za tím schována je, “jak” jíme Ježíšovo tělo. To, “že” jíme Ježíšovo tělo, nebo, že jsme k tomu pozvání – o tom není pochyb. Otázku “ja” podle mého není možno vyřešit vyčerpávající definicí, která by vyvrátila všechny ostatní; ostatně je zde vůbec prostor pro “nějakou” definici? Snad otázku “jak” řeší následující verš.
Verš 64-65: opakovaný motiv – předpokladem přijetí toho, co Ježíš nabízí je víra. Víra je od Boha – tedy vyvolení k víře, ovšem pozor! – nikoli zároveň vyvolení (nebo jinak: předurčení) k nevíře.
Veršem 66 se počíná velký odpad od Ježíše. Ten se obrací k “dvanácti” a svou otázkou je staví před rozhodnutí.
Odpověď dává za všechny Petr vyznáním Ježíše jako Syna Božího. Kruh dvanácti přistupuje k Ježíšovi; zatím....
Starokatolická kolekta:
Bože, pastýři svého lidu,Bože, pastýři svého lidu,
v záři ohně a v oblaku jsi vedl Izrael pouští
a dávals mu pokrm a nápoj na cestě do zaslíbené země.
Nám jsi poslal svého Syna jako cestu, pravdu a život.
Chraň nás před tím, abychom se v záplavě slov, která nás obklopují,
vzdávali Slova věčného života,
Ježíše Krista, který s tebou a Duchem svatým
žije a život tvoří navěky.