Eucharistie jako dar ke sdílení Božího života a zdroj síly k vydání se na cestu bytí pro druhé s Ježíšem.
Text:
1 Kr 2, 10-12; 3, 3-14
Šalomoun žádá Hospodina o moudrost vnímavého srdce k rozsuzování dobrého a zlého a Bůh mu přidává i bohatství a slávu. Kdo vezme za svou starost o Boží věci, může své starosti svěřit Bohu. Hledejte nejprve...
Ž 111
Žalm, který patří k liturgii Zeleného čtvrtku. Bůh sám ustanovuje památku svým divům. Žijeme z jeho věrnosti ve smlouvě. To je důvod, proč smíme slavit eucharistii.
Ef 5, 15-20
Čas milosti je Božím darem. Na nás je pochopit, co Boží skutky znamenají a jak na ně odpovědět, tj. hledat Boží vůli. Pisatel epištoly nabízí konkrétní radu, jak se rozhodovat z Božího smýšlení: společně se modlit žalmy, zpívat chvalozpěvy a duchovní písně (v rozvinutí církevní tradice je to liturgie hodin)
Jan 6, 51 - 58
v. 51: Zvěst minulé neděle: Ježíš je chlebem života - tím, kdo odpovídá na lidský hlad v plnosti, sytí hlubiny našeho srdce. Dnes: Jan rozvíjí myšlenku, že tím chlebem Je Kristovo "tělo, dané za život světa". Budoucí čas naráží zřejmě na skutečnost Ježíšovy oběti, spojené s jeho povelikonočním působením a darem eucharistie církvi. Naturalismus Ježíšových slov však odrazuje zástupy ("Tvrdá řeč! Kdo to může poslouchat!").
v. 52: "Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?" Otázka židů vnáší téma svátostí, které Jan řešil už ve 3. kapitole v rozhovoru s Nikodémem ("Jak se může člověk znovu narodit?"). Ježíš tehdy odpověděl, že z vody a z Ducha. Ani zde spojení "chleba" a "těla" není myslitelné bez intervence Ducha.
v. 53: V janovské řeči nejde o kanibalismus. Předně: "Co dává život je Duch, tělo samo nic neznamená." (v.63) A Ježíš sám je "ten chléb" (v.51). Z toho podle Jana plyne: 1. Základem sdílení víry a podstatou svátostí je působení Ducha svatého. 2. Spásonosným pokrmem pro člověka je Ježíšova osoba, ne jeho "fysis".
Odpovídá tomu i skutečnost, že chlebem života není tělo o sobě, ale tělo vydané, "dané za život světa". Zdrojem spísy (a tedy nejhlubším smyslem Ježíšova vtělení, života, utrpení, smrti i vzkříšení!) je úplná vydanost jeho osoby do rukou Božích a z jeho vůle do rukou lidských, jeho proexistence, nikoli kvantita utrpení a prolité krve.
v. 54: "Jedení těla a pití krve" vyjadřuje sdílení Božího života, jehož je Kristus účasten a dává na něm ve víře podíl i nám. Důraz na požívání zřejmě čelí spiritualizaci víry, která v gnózí ohrožených janovských obcích hrozila. Láska prý prochází žaludkem - nevím, ale víře určitě nestačí intelektuální pochopení teologických pravd. Víra (jako každá lidská důvěra) žije ze znamení věrnosti a lásky druhého.
v. 56: v "zůstávání v Kristu" nejde jen o konzumování, znamená to vstoupit do Ježíšovy vydanosti Otci a bližním. Životadárnou sílu Ježíšova pokrmu zakusí jen ten, kdo se tohoto sebepřekročení odváží. Cílem křesťanského života (jemuž má eucharistie sloužit) je připodobnění Kristu jako dokonalému obrazu Božímu, konsekrace lidského života.
Homiletické podněty:
Smysl eucharistie: Ježíš je mezi námi přítomen a cele se nám dává. V jeho vydanosti, na níž máme účast, i my máme žít pro druhé, "položit za ně život"...
Cílem víry není intelektuální přesvědčení a teologická reflexe ani svátostný konzum, ale připodobnění Kristu Pánu z moci Ducha.
Věčnost není bonbónek za dobře prožitý a "odvěřený" život. Zvěčnění je hodno to, co žije z lásky a není paralyzováno naším sobectvím. Kristus prolomil svou obětí lidskou hříšnou uzavřenost a dává nám pokrm, z něhož můžeme na cestě života pro druhé čerpat.
-kš-
Starokatolická kolekta:
Bože, ve své lásce nám dáváš víc,
než si zasloužíme a než doufáme.
Dej nám srdce vnímavé pro problémy a bolesti tohoto světa,
abychom dokázali jít životem s moudrostí a odvahou,
rozeznávali znamení času a tvé poselství pro naši současnost.
Prosíme tě o to skrze tvého syna Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který s tebou a Duchem svatým žije a život tvoří na věky věků.